Víte, firemní akce a teambuildingy bývají většinou děsná prča. Někdo jezdí na víkendy třeba do Tater. Někdo chodí na bowling. Pak je tady třetí možnost, když se lidé v práci rozdělí na dvě skupiny. Jedna dělá šašky a ta druhá dělá, že fandí. A tak se stane, že vás kolegyně Dita přihlásí na štafetu půlmaratonu. Jinak je to ale docela milá a fajn holka.
Bylo to nějak takhle. „Hele, mám pro vás super akci. Poběžíte půlmaraton. Ale jenom štafetu, to dáte. Já teda nemůžu, ale kluci už souhlasili, tak teď vy holky,“ přijde s tímhle bomba, už téměř rozhodnutým, nápadem Dita. V tu chvíli si říkáte, že je to jen pět kilometrů, že to bude sranda, a že vlastně proč ne. Aha.
Takhle, abych to vysvětlila. Mně vlastně běhání ani moc nevadí. Neříkám, že je to největší zábava světa, ale znám i horší způsoby fyzické bolesti. Třeba se říznout o papír. To bolí rozhodně víc než třicetiminutový běh.
Dovolte mi, abych vám tedy představila tým Budějcké Drbny. Filip, Matěj, Nikča a Elča na jednadvaceti kilometrové trati, bojující o přežití. Z hecu jsme si řekli, že by bylo fajn dát to pod dvě hodiny. Přeci jen každých pět kilometrů budeme mít fresh želízko v ohni. Ten teoretický nápad byl teda vtipnější než praktická část. Jo a ještě něco, my jsme možná s Nikčou to o těch dvou hodinách klukům zapomněly říct.
Času na trénink máme ještě dost, takže se teď nestresujem tím, že do chtěného času musíme stáhnout asi minutu na každém kilometru. Kromě Matěje. Matěj, ačkoliv na to vůbec nevypadá, běhá jak namydlený blesk. A nebo umí dobře podvádět. S Nikčou se pravidelně hecujeme posíláním svých běžeckých výsledků a pokroků, Filip je tajemný jak hrad v Karpatech a naše společná instastories bojkotuje.
Už za sebou prvních pár běhů máme. Ty moje ale stály za takovou prdlačku, že se tu o nich ani nemá smysl rozepisovat. Takže tuhle vtipnou část plnou vulgárních slov a nářků vynecháme. Kluci se konečně zapojili do konverzace a navrhli společný výběh tento týden. Budeme vymýšlet taktiku, navzájem se hecovat. Bohužel si myslím, že po dvou kilometrech se taky pravděpodobně zastavíme na pivo. Teda... na Colu. Colu Zero. Ale nechci být zbytečně skeptická.
Rozhodly jsme se (tentokrát opět demokraticky bez kluků), že se budeme se čtenáři Budějcké Drbny dělit o to, jak nám to jde, jak se připravujeme a taky možná trochu doufáme, že do toho půjdete s námi. Možná, že tohle naše dělení se vůbec nebude zajímavé a možná to bude pěkná nuda. Ale to už se v životě stává.
Prostě běžím půlmaraton. Běžíte taky?
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
