Každý, kdo někdy sledoval přílet anděla na budějcké náměstí, si vybaví jeho tvář. Každoročně stojí na podiu s mikrofonem v ruce a vytváří v srdci města pravou adventní atmosféru. V létě pro změnu provází festivalem Múzy na vodě. Starší ročníky a domorodci si vzpomenou i na jeho radiovou kariéru, kdy ho poslouchali na legendárních budějckých stanicích Podzemí, Faktor a Eldoradio. V jihočeské metropoli ale Vojta Vít původně začínal jako architekt.
„Pocházím z Kamenice nad Lipou, a na malém městě nemá architekt šanci si sehnat práci, tak jsem se v roce 1982 přistěhoval do Budějc,“ vzpomíná Vojta Vít na své začátky v našem městě. Dříve navrhoval stavby, dnes je developerem.
„Pracoval jsem v projekčním ústavu. Tam jsem dělal třeba kulturní domy nebo mateřské školy,“ říká. Na jeho stavby můžeme narazit nejen v Budějcích, ale i na různých místech po kraji.
„V současnosti mám developerskou firmu. Koupím pozemek, financuji na něm stavbu a prodávám dokončený produkt. Vše si ale nechávám kreslit od projekčních ateliérů,“ popisuje Vojta Vít svou současnou práci.
Spousta lidí si v souvislosti s městy vybaví paneláky. Těm se ale ale Vít vždy vyhýbal velkou oklikou. „Není to můj šálek kávy. Nikdy jsem je nemaloval a nemám k nim blízko.“ Paneláky Vojta Vít nemá rád pouze coby architekt, ale i v “civilním životě“. „Vadí mi představa, že bych přes zdi a strop slyšel sousedy. Mám rád své intimno a rád ho dopřávám i ostatním,“ říká developer.
Existuje něco, co by z pozice architekta na Budějcích změnil? „Prostor mezi domy Kanovnické, Kněžské a Hradební je v dezolátním stavu. Na začátku devadesátých let radnice vypsala soutěž na jeho rekonstrukci, dodneška se tam přitom nic nezměnilo. Jak je možné, že za téměř třicet let se nic neděje?,“ uvažuje Vít. Stejný problém pozoruje i u Slavie.
Začátkem devadesátých let Vojta Vít začal koketovat s rozhlasovým vysíláním, které ho mezi Jihočechy proslavilo. „Bral jsem radio jako relaxaci, určitý ventil. Začínal jsem v Radiu Podzemí, byl jsem u začátků Radia Faktor. A zahájil jsem vysílání Eldoradia. 8. března 1996, 7:00, píseň Pavla Bobka a Marie Rottrové “S tím bláznem si nic nezačínej“…,“ vzpomíná s úsměvem na rtech Vojta Vít.
Dnešní radia ho příliš neoslovují. „Když jsem poslouchal Radio Podzemí, poznal jsem, kdo vysílá, aniž promluvil. Každý jsme si nosili do radia a hráli svojí muziku, kterou jsme měli rádi, a byli jsme jedineční. Dnes už jsou všichni stejní,“ říká Vít. Od něj posluchači mohli z éteru slýchat například Roberta Palmera, Neila Younga, Bruce Springsteena nebo U2.
Během své kariéry měl u mikrofonu spoustu známých muzikantů. „Vzpomínám třeba na Wanastowky. Kluci se se mnou mimo vysílání bavili úplně normálně, civilně. Jakmile se ale rozsvítilo červené světlo, nahodili pózu… Image kapely,“ konstatuje.
Vojta Vít byl posledním člověkem z médií, který mluvil s Karlem Krylem před jeho smrtí. „Hodinový rozhovor prokládaný muzikou. Seděli jsme spolu ve studiu, a za dva týdny byl pryč… To není moc veselé vzpomínání,“ pokračuje Vít a přidává historku s Krylem po vysílání: „Pak přišli kolegové z radia a šli jsme do hospody na Palačák. Tam jsme si všichni povídali do tří do rána. Karel už byl tehdy hodně zahořklý. Bylo to trochu smutné, ale povídat si s personou jako Karel Kryl se vám nepoštěstí každý den.“
V radiu Vojta Vít uváděl i seznamku. „Volalo dost posluchačů. Důležité bylo získat si jejich důvěru a chovat se k nim slušně a empaticky.“ Díky jeho vysílání se několik párů sezdalo. „Dostal jsem čtyři svatební oznámení, takže se dostali až do finále. Jak to pokračovalo dál, to už je jiná věc,“ žertuje moderátor.
I když už Vojta Vít v radiu dlouho nevysílá, lidé jej stále poznávají na ulici. „Třeba před týdnem mě v Táboře na pumpě zastavil pán a vyprávěl mi, že měl radost, když se mu po pěti letech podařilo sehnat písničku, kterou měl rád ode mě z vysílání. Lidé se mě také často ptají, co se děje v radiu. A já jim odpovídám, že už tam dvanáct let nejsem,“ líčí moderátor.
Velká spousta lidí Vojtu Víta zná i z letních dětských táborů, které pořádal. Děti si je užívaly, protože na ně zval nejrůznější hvězdy české pop music. Nejvíc mu utkvěla v paměti návštěva zpěváka Petra Muka. „Tehdy jsme se s Petrem ještě neznali. Čekal jsem, že si bude šetřit hlasivky, zahraje tři písničky a odjede. Ale on v osm večer vytáhl kytaru, sednul si k ohni s dětmi a pustil ji z ruky až v jedenáct. Do půlnoci se pak všem podepisoval.“
Stejně jako do radia a příletu anděla, i do dětských táborů vždy dával Vojta Vít srdce. „Jestli to děti bavilo, je otázka na ně. Ale pořád se vracely. A já jsem si tábory také užíval,“ uzavírá architekt, moderátor, táborový vedoucí a developer své vyprávění.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
