Český voják ve službách rakousko-uherské armády… Řada lidí si okamžitě představí slavného Švejka, což je ale dle slov spisovatele a badatele Jana Ciglbauera vůči našim předkům křivda. Kdo skutečně byli takzvaní jednadevadesátníci? Odpověď přináší nová Ciglbauerova kniha.
Honzo, je to jen zhruba půl roku, co jsme se spolu bavili o tvé knize Hrdelní případy Mimořádného lidového soudu České Budějovice 1945-1948, a už máš venku další novinku, tentokrát s jednoduchým názvem Jednadevadesátníci… Co že se to takhle sešlo?
Hrdelní případy vydalo nakladatelství Akademie věd ČR Academia a poměrně dlouho tam trvala příprava a schvalovací proces, takže během té doby už jsem pracoval na nové knize. Na Jednadevadesátnících jsem pracoval asi tři roky, a díky skvělé spolupráci s nakladatelstvím NTP a s Jihočeskou vědeckou knihovnou se podařilo knihu vydat ještě na konci minulého roku.
Kniha se věnuje českobudějovickému 91. pěšímu pluku. Proč sis vybral zrovna tuto látku?
Jednak jsem členem budějovického spolku Jednadevadesátníci, kde jsem kronikářem a v řadách pluku před více než sto lety bojoval můj předek Jakub Ciglbauer, který byl raněn na italské frontě. Dlouhodobě cítím velký dluh k té většině našich předků, kteří v první světové válce bojovali v řadách rakousko-uherské armády a jsou dodnes opomíjeni. Oficiální místa a naše armáda již od doby první republiky staví jen na tradicích Československých legií. Pokud se řekne „český voják v rakousko-uherské armádě“, většině lidem se vybaví Haškův dobrý voják Švejk. To je ale chyba a křivda takto na naše předky pohlížet. Ve světové válce zažili mnoho hrůz a utrpení, ale vykonali také spoustu hrdinství, ať už za hrdinství považujeme dobytí nepřátelského kulometného hnízda, nebo odnesení raněného kamaráda pod palbou do bezpečí. Čeští vojáci třeba právě na zmíněné italské frontě patřili mezi vůbec nejlepší a dokládají to i výkony českobudějovického 91. pěšího pluku.
Pokud se nepletu, jednadevadesátníkům ses věnoval už ve své knize Vojáci Švejkova pluku. Proč ses tedy k tomuto tématu vrátil?
Ano, to byl takový můj první pokus o splacení toho zmíněného dluhu. Tehdy šlo hlavně o zveřejnění dochovaných vzpomínek vojáků z obce Chotýčany, shromáždění informací o vojácích, kteří za Velké války zemřeli v Českých Budějovicích a zmapování obsazení jihočeského pohraničí po 28. říjnu 1918 právě 91. pěším plukem. Po vydání této knihy mne kolegové a kamarádi „dotlačili“ ke zpracování kompletních válečných dějin budějovického pluku.
Jednadevadesátníci se mohou pochlubit moc pěkným vydáním. Jaký máš z výsledku pocit?
Samozřejmě velmi dobrý, ale až do chvíle, kdy jsem si vyzvedl první várku od nakladatele, jsem si úplně neuměl představit, jak ta kniha bude vlastně veliká. Na druhou stranu je zde i na co koukat, protože v knize je několik stovek obrazových příloh – dobových fotografií Jednadevadesátníků ze všech bojišť, kde prolévali krev.
Jednadevadesátníkům se věnují i různí nadšenci, zmínil jsi jihočeský spolek, kterého jsi dokonce členem. Jak jeho činnost hodnotíš?
Jeho činnost a činnost podobných spolků hodnotím pozitivně. Nejde totiž jen o to „hrát si na vojáky“ v dobových uniformách, ale veškerou svou činností se spolek snaží připomínat památku jihočeských vojáků a přiblížit jejich osudy jejich potomkům – výstavní a přednáškovou činností, pietními akty u pomníků padlých a tak dále. Každý, kdo přijde na některou akci současných Jednadevadesátníků, začne alespoň na chvíli přemýšlet o tom, co asi jeho vlastní předci před těmi sto lety dělali a zažívali. Často se pak na nás obrací lidé, abychom jim pomohli s pátráním po osudech jejich pradědů za Velké války.
Vzhledem k tomu, že jsi nyní autorsky velmi plodný, nabízí se otázka, co chystáš dál?
Nejdříve to bude chtít trochu odpočinek, ale nápady samozřejmě mám. Jednak bych rád připravil k vydání kompletní paměti poručíka 91. pěšího pluku Josefa Novotného z Kolného u Lišova, ale chci se vrátit i k tématům mé předchozí knihy o událostech v Českých Budějovicích po druhé světové válce.
Označuješ se za amatérského badatele… Nedá se po všech těch knihách mluvit o tom, že jsi už povýšil na profesionální úroveň?
To si netroufám tvrdit. Samozřejmě mne potěšilo, že mi Hrdlení případy vydalo nakladatelství Academia, se kterým dál spolupracuji a které jinak neprofesionálům knihy téměř nevydává, ale stále platí, že se historií neživím a věnuji se jí jen ve svém volném čase. Také v úvodu Jednadevadesátníků se skutečným profesionálům dopředu omlouvám za případné věcné chyby, které by snad nalezli. (úsměv)
