O smrti ví víc než kdokoliv jiný. Dejme si ale ruku na srdce, kdo z nás přemýšlí o tom, co s námi bude poté, co naposledy vydechneme? Strávila jsem den s člověkem, který se každý den dívá smrti do očí. Podle něj je to práce jako každá jiná. I když je krematorium místo, kde se hodně pláče, u pecí není na slzy prostor.
Domluvit si den v krematoriu bylo překvapivě snadné a rychlé. „Hodilo by se vám to zítra v devět ráno?“ zaznělo od paliče, který je v budějickém krematoriu, dá se říct, inventář.
Byl čtvrtek, devět hodin ráno a já jsem k bočnímu vchodu krematoria přijela s velkým respektem, který mě samotnou trochu děsil. Možná pro ten pocit z neznáma, možná ze strachu podívat se smrti přímo do očí. Pocity byly hodně smíšené. Večer před tím jsem brouzdala po internetu a hledala, co mě vlastně čeká. Žádný článek ale ani zdaleka nevystihl realitu.
Se slovy “zvládnete to?“ mě u vchodu vítal Petr Soudek, který v krematoriu pracuje už 18 let. Momentálně jako vedoucí technického provozu. Trochu nejistým pohledem jsem přikývla a vešla do prostorů, které jsem do té doby znala jen z fotek. Prvním místem, kam mě pan Soudek vzal, byl sklad uren. Nebylo to nic hrozného. Vykachlíčkovaná místnost a v ní urny s identifikačními štítky. Některé už připravené pro pozůstalé, některé zatím prázdné.
Identifikační štítek absolvuje s tělem celou cestu krematoriem. Od služebního vchodu až po výdejnu uren. Je tedy vyloučeno, aby došlo k záměně. Stejné číslo, které je na štítku, je vyražené i na urně, a to jak zvenku, tak i zevnitř.
Nervozita ze mě spadla. Kdybych ale věděla, co mě čeká dál, tak s rychlými závěry, že mé obavy z návštěvy krematoria byly přehnané, bych ještě počkala. Naše další kroky totiž vedly do chladícího boxu, kde už bylo připravených několik rakví. Mrtvá těla se v něm do obřadu nebo kremace uchovávají při teplotě okolo dvou stupňů. Doba, kterou v něm stráví, bývá většinou kolem dvou dnů. Všude je cítit jenom dezinfekce.
Říkala jsem si, že teď už mě nemůže nic překvapit. Spletla jsem se. Během chvilky přišla ceremoniářka, která nám oznámila, že si pozůstalí, ještě před obřadem, přejí naposledy vidět tělo starší paní se kterou se přišli rozloučit. „Tělo je potřeba ještě jednou zkontrolovat a upravit. Vždy se ukazuje ta v uvozovkách lepší strana nebožtíka. Může se stát, že má třeba před tím, než zemře, nějaký úraz a na jedné půlce obličeje jsou odřeniny nebo modřiny,“ říká Petr Soudek.
I když se může zdát, že na místě, jako je právě tohle, nic neuteče, není moc času na dlouhé povídání. Rodina čeká. S rozklepanými koleny a sevřeným žaludkem koukám, jak palič otevírá rakev, ve které leží babička, která ještě před pár dny žila. Ten pohled budu mít před očima asi ještě hodně dlouho. „Jednou tady bude třeba viset i cedulka s vaším jménem, ale jste mladá, máte ještě čas,“ vtipkuje palič, který zrovna připravuje tělo na kremaci.
Pec, která při mém příchodu ještě nebyla dostatečně rozpálená, je připravená na první žeh. Palič se tak může dát do práce. Na takzvaný podavač připravuje rakev. Tu i s tělem posune do ruda rozpálené pece. Teplota v ní je 900 stupňů. Rakev začne hořet okamžitě. Ani tady mě neminula otázka od pana Soudka, jestli se chci na proces žehu podívat. Pohledem do malého okénka, které je na opačné straně pece, zjišťuji, jak rychle rakev v plamenech mizí. Po dalších dvaceti minutách se dívám znovu. Rakev jako by v peci nikdy nebyla. Zhruba po hodině a čtvrt palič hlásí, že je hotovo. Jeho práce tím ale nekončí. Do rukou bere dlouhé hrablo, kterým musí ven z pece dostat to, co z těla zbylo. Kosti pak ještě dalších 40 minut chladnou, než se rozmělní na popel. Během dalšího zavážení rakve vyvrací pan Soudek velmi rozšířený mýtus o tom, že si tělo v peci žárem sedne „Je to nesmysl. Tělo se během žehu ani nehne. Svalová spojení se při teplotě 900 stupňů okamžitě přeruší. Je to stejné, jako když většina lidí tvrdí, že paliči při práci pijou alkohol. To vůbec neexistuje.“
Po šesti hodinách strávených mezi pecemi jsem si nemohla odpustit otázku, jestli během 18 let práce na takovém místě zažil něco podivného. „Mně osobně se stalo, že když jsme dřív sloužili noční, při kterých jsme oblékali těla, tak mě nebožtík chytil za ruku. Není to nic zvláštního. Občas se to stane. Je to tím, že jak tělo oblékáte a manipulujete s ním, tak šlachy pořád pracujou a šlo vlastně o takový reflex, ale docela dost mě to vyvedlo z míry. Taky se nám stalo, že jsme seděli v šatně a otevřely se dveře, které byly zavřené na kliku a zase se po chvíli zavřely,“ uzavírá návštěvu pan Soudek.
I když jsem byla ráda za možnost nahlédnout do míst, kam se jen tak někdo nedostane, po nočních historkách prostory krematoria opouštím svižným krokem. Naposledy si podávám ruku s panem Soudkem a s přáním hezkého zbytku dne odcházím k autu. Pocitů a emocí je tolik, že bude ještě chvíli trvat, než (s nadsázkou) zase popadnu dech.
Foto Jana Kroneislová
