Jedná se o PR článek. Více info k PR článkům můžete najít ZDE.
PR článekČtvrtek, 12. září 2019, 14:38
Moderátor, hudební manažer Rock Radia, bubeník, velký rockový fanoušek… Kamil Dráb miluje muziku, a tak není divu, že jí zasvětil svůj život. Jaká je jeho přesná funkce v Rock Radiu? Co rád poslouchá? Více v rozhovoru.
Co si můžeme představit pod funkcí hudební manažer?
Říká se tomu i hudební dramaturg, což možná lidem napoví víc. Dnes už není muzika v rádiu o subjektivních dojmech jednoho jedince, muzika se testuje, vše se konzultuje týmově, ať už nasazování novinek, nebo žánrové rozpětí… Dá se říct, že já jsem jen ten, co všechny poznatky poté dá dohromady a udělá z toho to, co pak lidé v rádiu slyší.
Takže ovlivňuješ výběr písniček?
Do určité míry. Když chci třeba nasadit novinku, tak se o tom bavíme v týmu. Není to jen moje rozhodnutí.
Nezdá se to, ale jedná se o docela složitý proces…
Což je ale v pořádku, protože je to tím pádem objektivní. Například u nás v rádiu jsme všichni, kteří o tom rozhodují, žánrově úplně jinde. Co je podle mě například brilantní, shodí kolega ze stolu. A obráceně. Kolikrát si člověk až s odstupem času uvědomí, že měl třeba ten druhý pravdu. Protože když opadne prvotní euforie, zjistím například, že nasazení té či oné novinky by nebyl zas tak dobrý nápad. (smích) Je tedy dobře, když se do programu zapojuje více lidí.
Jaká je nyní cesta Rock Radia? Jak se profiluje?
Profilujeme se podle posluchačů. Oni nám na základě testované muziky říkají, co chtějí poslouchat. Musím říct, že nás poslouchá poměrně velké procento mladé generace, takže i jim jdeme tou modernější cestou naproti. Krapet opouštíme 60. a 70. léta. Gró našeho playlistu tvoří už nyní spíše devadesátky a osmdesátky. Do sedmdesátek už se pouštíme spíše výjimečně. No a pak je tady současnost, která se ukazuje poměrně zajímavě. Slýchávám často, že se kruh uzavřel, že už nebude nic nového, co bude stát za to. Jeden čas jsem s tím i souhlasil, jenomže v posledních letech se vyrojila spousta kapel, které vyrostly a jsou vážně zajímavé. A to tak, že je akceptují i starší posluchači. Když je v rádiu pustíme, uznávají, že je to dobrá a zajímavá muzika. Kolikrát pak na různých akcích vedu rozhovory s našimi posluchači staré éry, kteří sami říkají, jak je dobře, že nehrajeme pořád dokola ty staré fláky jako některá jiná rádia a věnujeme se i novodobým kapelám. Zajímají se o novinky. Směr je tedy daný – nechceme umřít se starou muzikou.
Takže nesouhlasíš, že všechno padne, až vyhynou dinosauři?
Jak začaly umírat legendy, byl jsem skeptický. Fakt. Říkal jsem si, že je hotovo. Naposlouchával jsem z nostalgie staré desky, ale pak jsem se prostě nové muzice otevřel. Naše stará garda se nové muzice brání, to je přirozené, ve všem hledáme spíše negativum (to už tu bylo, to už jsem někde slyšel, ty hrajou jako a tak dále…), ale ten rozmach je v současnosti obrovský a ještě jsou interpreti, kteří umí nadchnout a překvapit. Důkazem toho je i fakt, že mladé kapely se přesouvají z klubů do hal. Neskončí to s Kissáky. Vždyť jsou tu třeba Foo Fighters a další, kteří také umí vyprodat O2 arénu…
Co ty osobně posloucháš nejraději?
Mám svatou čtyřku – Kiss, Deep Purple, Metallica a Queen. Jinak mám ale velmi široký rozptyl, kdy mě zajímá domácí scéna například od Blue Effect přes Olympic k Arakainu až třeba i po Argemu, a vedle toho všechno možné od Madonny, Michaela Jacksona přes Scorpions až po extrémní metal jako například Death, Seputura a tak dále. To rozpětí je opravdu obrovské. Hudbu pak poslouchám podle nálady. Jsem spíše albový posluchač. Vezmu desku a dám si ji od začátku do konce. Lidé třeba říkají, že Iron Maiden už nevydávají dobrá alba, ale myslím si, že ten názor vzniká kvůli tomu, že už dnes člověk té nahrávce nevěnuje tolik času, jako tomu bylo například v 80 letech, kdy jsme to jeli z kazet od rána do večera, ta deska tedy nemá čas růst. Osobně mám kompletní diskografie svých oblíbených kapel, večer si vybírám a s chutí celé desky poslouchám. Nemám rád jednotlivé písně, což je paradox pro práci v rádiu, ale na druhou stranu obrovská výhoda – dokážu najít i super nesinglové věci, protože na deskách je plno zazděných klenotů, o kterých se okrajový posluchač nemá šanci dozvědět.
Zmínil jsi kapely Deep Purple a Metallica. O tom, že je máš fakt rád, svědčí i to, že hraješ v jejich revivalech… Je to tak?
Musím tě opravit – v Deep Purple už nepůsobím. Po pěti letech jsem cítil určité vyhoření a taky časově jsem to již nezvládal. Když pak přišla vize Metalliky, lákalo mě to. Na bicí je to totiž velká změna. Nebyl jsem si jistý, jak to uchopit, jestli je to má parketa. Lars Ulrich má velmi zvláštní styl, hraje hlavou, má nevypočitatelné brejky, kašle na nějaké bubenické řády… V těch skladbách jsou mnohdy zvláštní bubenické aranže, které by školeného bubeníka možná ani nenapadly. Je zajímavé se snažit pochopit, jak to myslel. Deep Purple nejsou hráčsky snadní, ale školený bubeník je zahraje. V tom je Metallica myslím jiná.
A je Lars špatný bubeník, jak škarohlídi s oblibou říkají?
Na to mám krásnou větu, kterou kdysi pronesl můj kamarád Gene (zdravím, jestli to čte) – znám tisíc bubeníků, kteří to zahrajou, ale jen jednoho, který to vymyslí. On u hraní fakt přemýšlí, myslím si, že s Hetfieldem se skvěle doplňují a tvoří nerozlučný tandem.
Kdekdo kouká na revivaly skrz prsty. Jak to vnímáš ty?
Mě to strašně baví. Nekoukám na to, co si o tom kdo myslí. Koho to baví, tak si to rád poslechne, stejně jako já si to rád zahraju. Třeba Queenie jsou úžasní a nevynechám jediný jejich koncert, pokud jsou někde v okolí, a to na Queeny nedám dopustit. Ale je mi jedno, že je to revival. Nehledám v tom žádnou politiku. Prostě si to jdu užít. Metallicu miluju, rád si ji poslechnu i zahraju… ono jen najít ostatní muzikanty, kteří to zahrají a jsou na tom s myšlením v tomhle směru stejně, je velký úspěch. Tak proč toho nevyužít?
Funguješ i v jiných kapelách?
Mám ještě Bloody Rose, což je autorská kapela. Dneska už ale fungujeme spíš jen sporadicky. Veškeré ambice jsem hodil za hlavu. Když je ti dvacet let, vnímáš to jinak. Chodíš na zkoušky, fakt se snažíš, baví tě to, ale časem nadšení a energie ubývá. Nakonec přichází útlum. Vím, že jsme se dostali na nějakou úroveň, ze které se už dál pravděpodobně nedostaneme.
Jaká je budoucnost Rock Radia? Nechystáte nějaké změny?
Změny probíhaly vlastně v několika posledních letech. Transformovali jsme se do modernější podoby, jak jsem se zmínil již v úvodu. Takže další změny už budou spíše jen decentní. Jsou to detaily, které je třeba dořešit, ale žánrové rozpětí a formát máme už pravděpodobně vytyčený.
A budoucnost rádií obecně?
Myslím, že obecně mnohem lepší než třeba před deseti lety. Tehdy byli všichni nadšení z nových technologií a možností, jak získat muziku, a byť dnes máme celou řadu jednoduchých cest, jak se k hudbě dostat, tak obecní posluchači nechtějí nic aktivně shánět, vlastně na to z převážné většiny ani nemají čas. Je to zajímavý jev. Rádio poslouchá stále hodně lidí, je pro ně jednodušší třeba v autě nebo při práci naladit stanici a nechat playlist na někom jiném, kdo je seznámí třeba i s onou novou muzikou. Takže soumrak rádií se myslím nekoná. Věřím, že je to naopak.