Andrea Pražáková střeží Afričanům jejich úspory

„Pokud nejste schopni teorii získanou ve škole uplatnit v praxi, pak vzdělání k růstu v kariéře nepomůže. V mnoha oborech se ale dnes člověk nedostane ani k pohovoru, pokud nemá titul MBA. Já jsem měla zkrátka obrovské štěstí, že jsem vždy pracovala pro skvělé firmy a měla výborné šéfy s obrovským spektrem zkušeností. Zároveň mám úžasné rodiče, kteří mě vždy ve všem podporovali a dodnes podporují. Můj taťka mi říkával, že jediné, na co se mohu v životě spolehnout, jsem já sama, tak jsem se tím řídila. Dneska jsem jediná v managementu naší banky, kdo nevystudoval univerzitu a kdo nemá MBA. Necítím potřebu mít titul. Moji kariéru tvořili a stále tvoří lidé, se kterými pracuji,“ říká jednačtyřicetiletá rodačka z jihočeské metropole. „Na stole u doktora bez vysoké školy bych ale ležet nechtěla,“ dodává s úsměvem žena, která už sedmým rokem působí jako manažerka retailového a SME bankovnictví pro bankovní skupinu BancABC na opačné polokouli - v Jihoafrické republice.

Jak sama říká, v osmnácti se jí na vysokou nechtělo. „A naši mě tam nijak netlačili, asi to bylo dobře,“ říká s odstupem času, po dlouhých třiadvaceti letech působení v oboru. Během této doby si udělala pouze nástavbu během své první zahraniční stáže v Rakousku. Její cesta napříč zeměkoulí se však v dalších letech pořádně zamotala a klikaté cesty osudu zavedly Andreu Pražákovou do JAR. V červnu 2012 navíc získala prestižní cenu Stanford Who´s Who, udělovanou těm největším odborníkům, a za tímto oceněním následovalo další. V roce 2014 se stala vyznamenaným členem Continental Who’s Who. Byla tím odměněna za práci, kterou ve finančnictví vykonává na území několika zemí afrického kontinentu.

Kdy vlastně odstartovala vaše profesní kariéra?
Raiffeisenbank hledala v roce 1991 svůj první tým v České republice. Ze 150 uchazečů vybrali pět lidí - a já byla mezi nimi. Hned poté jsme odcestovali získávat zkušenosti do lokálních bank v Rakousku, kromě toho nám tam nabídli vzdělání v bankovnictví. Po dvou letech jsem nastoupila v Českých Budějovicích a následně v roce 1994 v Českém Krumlově jako zástupce vedoucího pobočky, ta byla úplně první u nás, kterou jsme postupně rozjeli. Poté moje kroky zamířily do Prahy, kde jsem pracovala na speciálních projektech rozvoje pobočkové sítě a alternativních distribučních kanálů. Mezitím jsem začala spolupracovat s Vídní, kam jsem se v roce 1999 odstěhovala a začala odtud řídit distribuční kanály pro celou střední a východní Evropu. Na začátku to bylo jedenáct států, postupně až šestnáct. Celkem jsem v Raiffeisenbank strávila skvělých deset let.

Pak už jste ale nikde tak dlouho nevydržela...
Ve Vídni jsem nastoupila do Erste Bank jako vedoucí systému vztahů s klienty, kde jsem pracovala v rámci Rakouska. Na moji zkušenost v této bance nikdy nezapomenu, neboť jejich přístup k řízení klientských dat byl nejlepší, který jsem doposud ve své kariéře viděla. To, co jsem se tam naučila v této oblasti, používám dodnes. Po dvou letech mě zlákala UniCredit Bank na pozici ředitelky pro retailové a SME (malé a střední podnikatele) bankovnictví na Slovensku, tenkrát mi bylo 31. Vedla jsem tam celkem šedesát sedm poboček. Jelikož můj tehdejší partner žil v indonéské Jakartě, na začátku roku 2006 jsem se za ním přemístila. Jenže v Asii se mi nelíbilo, takže jsem ráda využila nabídky IFC (International Finance Corporation), společnosti, která patří do skupiny Světové banky, jít na 150denní pracovní smlouvu do Jihoafrické republiky. Díky tomu jsem se dostala do zemí jako Nigérie, Mali, Burkina Faso, Senegal, Keňa, Mosambik, Malawi, Etiopie a dalších bezkonfliktních zón.

Pokud se nepletu, do Evropy jste se za prací už nevrátila. Je to skutečně tak?
V roce 2008 jsem potkala majitele tehdejší bankovní skupiny African Banking Corporation, která se specializovala na firemní klientelu. Oni měli veliký zájem jít do retailu, a tak chtěli od specializovaného týmu z IFC, kterého jsem byla součástí, uspořádat třídenní workshop. Ten jim měl ukázat směr, kam se ubírat. No a díky téhle obrovské náhodě a bohatým zkušenostem z oboru mi nabídli, abych to celé rozjela. Nastoupila jsem tam 1. dubna 2008 a v prosinci 2010 jsme otevřeli první pobočku. V současné době řídím oblast Retail & SME v pěti státech: Zimbabwe, Zambii, Mosambiku, Tanzanii a Botswaně. Začínali jsme od nuly - a v roce 2013 jsme vytvořili 36 milionů amerických dolarů čistého profitu. Přitom jsme hned zpočátku museli změnit strategii, protože do té původní zasáhla krize a museli jsme rozvoj financovat ze svého. Jedná se tedy o přírodní růst. Vloni nás koupila skupina Atlas Mara, za kterou stojí bývalý CEO Barclays PLC Robert Diamond společně s velice úspěšným africkým podnikatelem Ashishem Thakkarem. Poté přikoupili další banku ve Rwandě, dvacet procent Union Bank v Nigérii a naše skupina se bude rozšiřovat dál. Je to úžasné pracovat v prostředí, které se tak rychle mění a vyvíjí, a zároveň pracovat pro tak skvělé bankovní instituce. Když se dnes dívám na těch posledních 23 let, musím se přiznat, že jsem dítě štěstěny a s obdivem a velkým respektem se dívám zpět na mé šéfy. Viktor Blanka, Chris Davis, Peter Bosek, Andrea Cassini, Gianni Pappa, Douglas Munatsi a Francis Dzanya mi poskytovali neuvěřitelné možnosti a důvěřovali mým schopnostem i navzdory mému věku a nízkému vzdělání.

My běžní Evropané máme představu, jaké služby poskytují banky v Čechách a blízkém okolí. Afrika je však pro naprostou většinu z nás naprostou neznámou. Můžete přiblížit, jak dokonale je tam tento sektor rozvinutý?
Určitě je třeba to rozdělit. Když se podíváte na neuvěřitelně rozvinutou Jihoafrickou republiku, to je takové Švýcarsko Afriky. Například First National Bank byla v letech 2011 a 2012 vyhlášena nejinovativnější bankou světa. Fungují tam čtyři velké bankovní skupiny a jejich služby jsou často na mnohem lepší úrovni než v Evropě. Kdybyste viděl jejich pobočky, vypadají jak vesmírné lodě, prostě nádherné, všude tablety a další nejmodernější technologie. Pokud však překročíte hranice, je to o něčem jiném. Kvůli špatné infrastruktuře jsou v dalších zemích náklady na metr čtvereční pobočky až 3500 dolarů. Tyto banky však nabízejí standardní služby, velice dobře jsou vyvinuté předplacené karty, mobilní a bezkontaktní platby. Právě kvůli špatné infrastruktuře je vývoj nucený k tomu, aby tamní lidé měli alternativy. Na druhou stranu je pravda, že spousta obyvatelstva nemá bankovní účet a celkový potenciál se může projevit třeba až za třicet let. Tím, že to není úplně standardní prostředí, však musíte neustále přemýšlet, abyste každý měsíc přivedli na trh něco nového. Všechno se točí kolem mobilu, přes který musí tamní lidé zvládnout udělat úplně všechno, od žádosti či akceptování úvěru, platby v obchodě, zablokování karty pomocí SMS, nákupu předplacené vody nebo elektřiny. I když ale nemáte účet, můžu vám poslat peníze a vy si je můžete u bankomatu vyzvednout či použít svou telefonní peněženku na provádění dalších plateb.

Pojďme pryč od práce. Říkala jste, že jste do JAR odjela na 150 dní. Nakonec už tam žijete přes osm let. Rozhodla o tom jenom vaše profesní kariéra?
Přilétla jsem do Jihoafrické republiky 23. listopadu 2006, vystoupila z letadla a zamilovala se. Je to nádherná země s úžasným klimatem, horami, oceánem, multikulturou, největšími zásobami vody, minerálů, ropných surovin, ohromným množstvím kapitálu… a to vše i přes její problémy s kriminalitou a chudobou. Najdete tady snad všechny národnosti (například můj partner Kris, s nímž se mi v JAR narodili dva synové, dvouletý Leonardo a o dva roky starší Dante, je Ind), různé barvy, jedenáct státních jazyků. Říká se o ní, že je to země duhy, a skutečně tomu tak je. Dante chodí do francouzské mezinárodní školy spolu s 56 národnostmi. Na své si tam přijdou milovníci jídla, přírody, pěší turistiky, horolezectví, surfování, zvířat, prostě úplně všichni. JAR se výborně chová k turistům, jenom v Johannesburgu, kde s rodinou žijeme, je 75 udržovaných a zároveň levných golfových hřišť. Je to země, která má před sebou další růst, přestože už nyní se tady žije na velice vysoké úrovni. Uvidíme, kam nás budoucnost zavane... (s úsměvem)

A plánujete svou budoucnost?
Necháváme ji volně plynout. Jeden z nepříjemných aspektů života v Jihoafrické republice je už zmíněná bezpečnost, která se však za tu dobu, co tady žiji, o něco zlepšila. Dříve byl v naší kanceláři nebo před ní každý týden někdo přepaden, vykrádání aut bylo na denním pořádku. Johannesburg je obrovské město, jenom do práce, kterou mám na druhém konci, jezdím každý den hodinu. Dřív mi vadilo jít z Grünwaldovky na ekonomku pěšky, dneska se ráda projdu. (směje se) My bydlíme v samostatném domku, hodně lidí ale tady žije v rozsáhlých zástavbách o 200 až 400 domech. To je takové město ve městě, kde se od okolního dění naprosto izolujete. Když si naše děti chtějí hrát venku, nemůžou jen tak vzít kolo a jít na ulici. Až budou starší, možná by bylo zajímavější se podívat někam jinam. Chceme jim v budoucnu dát svobodu, třeba se ale do té doby situace tady zklidní.

Jak často se vůbec vracíte do Čech?
V létě to bylo po dvou letech. Přijet tam pro nás znamená vzít si další dovolenou, protože než navštívíme všechny příbuzné a známé, je to celkem náročné a stresující. (s úsměvem) Do Evropy ale jezdíme pravidelně a chceme po všech, aby za námi přiletěli na předem domluvené místo. Takže jsme už takhle byli ve Španělsku, kam za námi dorazili moji rodiče z Čech, moje nejlepší kamarádka i Krisův bratr, oba z Londýna. Předloni jsme se zase potkali v Paříži. Jenže obě moje babičky menšího Leonarda ještě neviděly, takže jsme v létě do Budějc přijeli. Jinak taťka s mamkou za námi pravidelně létají na delší dobu do JAR, angličtinu si tam byl zdokonalovat už i můj synovec Martin, který tam strávil šest měsíců.

Dokážete si představit, že se ještě někdy do své rodné země vrátíte?
Možná do Prahy. Tím, že můj partner česky nehovoří, by ale tady neměl tolik pracovních možností. S odstupem času jsem hrozně vděčná za to, že mě rodiče tenkrát takzvaně vykopli do Rakouska. Jak se člověk jednou nadýchne světového vzduchu, těžko se vrací zpátky. Ale nikdy neříkej nikdy. Praha je velice mezinárodní město, jazykově tam není žádný problém, a pokud jde o práci, jsou tam slušné podmínky. Česká republika se každopádně ubírá dobrý směrem, je to krásný stát a zároveň můj domov, i když ten pravý je už několik let v Jižní Africe. Když se mě někdo ptá, odkud jsem, říkám, že z JAR. Za deset let to však může být jinak.

Na závěr mě napadá otázka z úplně jiného soudku. Když jsem si před rokem povídal s vaším bratrem Martinem Pražákem, vzpomínal na své podnikatelské začátky v gastronomii, jak sám trávil spousty hodin v kuchyni. Dovedete si představit sama sebe, že byste se do něčeho podobného vrhla také?
S mým prvním partnerem jsme měli před lety v Budějcích restauraci a kavárnu. Spolu jsme ji otevřeli a já jsem po práci chodila z banky přímo tam, oblékla si zástěru a byla jsem na place nebo vařila. Za to, co brácha dokázal, si zaslouží obrovský potlesk a respekt. Jeho restaurace jsou nádherně udělané, jídlo chutné, obsluha výborná, je to ale šílená dřina. Dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu, 365 dní v roce. Tohle musíte milovat, abyste se do něčeho podobného pustil. Já už bych to neudělala. Raději se ve volném čase věnuji africkému designu a také ráda hraji golf. Ale popravdě moc volného času nemám, neboť hodně cestuji a mám dvě malé děti. Myslím si, že základem úspěchu v práci i doma je skutečnost, ze člověk miluje sám sebe, lidi, se kterými žije, a práci, kterou dělá, nezávisle na tom, v jaké části kontinentu zrovna bydlí.

Článek byl vybrán do sekce To nejlepší z Drbny u příležitosti pátých narozenin Budějcké Drbny. #tonejlepsizdrbny