Andrew Ference si nejvíc pochutnával na tataráku

Ani na chviličku jsem neměla dojem, že by Andrew byl nějak unavený. Na všechny moje otázky velmi ochotně odpovídal a často mi přišlo, že si jen povídáme, než vedeme rozhovor. Celou dobu působil velice milým a sympatickým dojmem.

Skoro bych řekla, že budějcké angažmá je pro něho spíše takovým zajímavým a příjemným zpestřením jeho profesionální kariéry. Čeho si ale nešlo nevšimnout, byl fakt, že Andrew Ference vypadá mnohem vyšší, než se uvádí.

Moje první otázka se bude týkat vašeho prvního angažmá v Budějcích, což bylo už před osmi lety, v roce 2004. Mohl byste čtenářům připomenout, jak vůbec vás napadlo jít zrovna sem?

„Přímo o Českých Budějovicích mi řekl můj bývalý spoluhráč z NHL Roman Turek. V tom roce byla stejně jako letos výluka a my hráči jsme se snažili sehnat nějaké angažmá, abychom se udrželi ve formě. V NHL to totiž funguje tak, že nikoho nezajímá, jak a kdy se připravujete, prostě začne sezona a vy musíte být ve formě. Čili je to na každém z nás, jak se připraví. Já chtěl do konce výluky někde hrát. Tenkrát jsem měl dvě nabídky, jednu z Finska a tu druhou od Romana Turka.“

Proč jste nakonec nešel do Finska, ale k nám?

„V podstatě musím říct, že to bylo tak trochu z jazykových důvodů. Hrál jsem několik let v Pittsburghu, kde bylo toho času snad deset českých hráčů a v kabině se mluvilo jak anglicky, tak kluci mluvili i česky. Za ty roky jsem už něco pochytil a hlavně ta řeč mi byla docela blízká. Rozhodně bližší než finština. Další věcí je skutečnost, že z otcovy strany mám příbuzné na Slovensku, ale tam jsem bohužel nikdy nebyl.“

Zažil jste tedy v Pittsburghu slavnou éru Jaromíra Jágra?

„Jágra, Straky, Langa, Šlégra... Jak říkám, byla tam tehdy zrovna velká skupina Čechů, nerad bych na někoho zapomněl.“

Co vaše rodina, přijela do Čech s vámi, nebo zůstala doma. A co je vlastně pro vás teď domov? Stále Kanada?

„Manželka a děti musely zůstat doma v Bostonu. Starší dcera totiž už chodí do školy a hledat školu tady by asi bylo obtížné. Navíc nikdo neví, jak dlouho bude výluka trvat, a tak jsem je nechtěl stěhovat přes půl světa, třeba jen na pár měsíců.“

Máte jako hráči nějaké přesnější informace o jednáních, která probíhají, a tušíte tedy, jestli v nejbližší době NHL začne? Pokud ano, budete hrát opět za Boston?

„Jsem stále hráčem Bostonu, takže určitě budu, ale nikdo z nás netuší, kdy k tomu dojde a jestli se letos vůbec začne. Pokud ano, už toho stejně moc do konce sezony nestihneme. Soutěž by se musela protáhnout až do léta. Jednou už se to stalo.“

Vrátím se zpátky k vaší rodině. Vím, že vaše manželka je bývalá úspěšná snowboardistka. K jakému sportu zatím mají blízko vaše dcery?

„Ano, manželka ve snowboardingu dokonce reprezentovala Kanadu na olympijských hrách a stabilně se účastnila zimních X Games. Dcery jsou zatím ještě malé, ale chodí na krasobruslení, lyžují, snowboardují a zkouší řadu sportů, ale na hokej to zatím nevypadá. Původně se dokonce učily bruslit na hokejových bruslích, ale pak viděly ostatní holčičky a řekly, že chtějí ty krasobruslařské. On ale ženský hokej je i u nás stále v plenkách a není až tak moc populární, jak by se mohlo zdát.“

Co vy a snowboard?

„Já musím říct, že miluju vlastně všechny zimní sporty. Máme k nim v Kanadě vážně blízko, takže snowboarduji asi od deseti let, samozřejmě jezdím také na lyžích. Jinak kdybych si mohl příště vybrat, kterému sportu bych se chtěl profesionálně věnovat, byl by to asi zrovna snowboarding, nebo možná spíš surfing. To je ale sport, který jsem se naučil až v dospělosti a pořád se mám ještě co učit.“

Jen tak pro zajímavost, kde se Kanaďan naučí surfovat na vlnách?

„Jednou jsme po sezoně byli s manželkou na dovolené v Brazílii. Byla to taková ta opalovací dovolená u moře, žádné velké město. Když jsem přes den sledoval, jak místní mladíci surfují na vlnách, říkal jsem si, že bych to rád zkusil. Zaplatil jsem si učitele, a i když jsem vlastně celou dovolenou strávil spíš ve vodě než na prkně, hrozně mě to chytlo. Teď si jezdím užít vln po skončení každé sezony.“

Prakticky celý rok trávíte na ledě. Je to tak, že pak člověk jede rád na dovolenou někam do teplých krajů odpočinout si k moři, nebo vyrazíte i na jiná místa?

„K moři jezdíme hodně, ale kdybych si měl vybavit svou nejzajímavější dovolenou, tak bych asi musel říct, že to bylo v Tanzánii, kde jsme byli jako hráči NHL za charitou a částečně poznávali Afriku. Dostali jsme se dokonce i k místním kmenům až domů a také na safari za zvířaty. Afrika mě tehdy vážně uchvátila a rád bych se tam ještě někdy vrátil.“

Teď trochu odbočím z Afriky do Čech. Jak dlouho vám trvalo zvyknout si na místní kuchyni? Je to určitě rozdíl od té americké či kanadské, nebo ne? A chutná vám vůbec naše jídlo?

„Hlavně je třeba říct, že americká a kanadská kuchyně vlastně neexistuje. Jsou to v podstatě jen hamburgery, a to není kuchyně. Zbytek je z celého světa. Co se týká vašeho jídla, mám ho opravdu moc rád, i když si ho nemůžu dávat moc často. Kdybych měl jmenovat, co mi chutná nejvíc, tak asi vaše vepřové, taky jsem jednou měl divočáka a byl skvělý, ale nejvíc ujíždím na tatarském bifteku. To je věc, kterou u nás vůbec nedostanete. Musím říct, že mi strašně chutná! Bohužel v sezoně je příležitost si ho dát jen občas. Já jsem totiž ten typ hráče, který svoje jídlo docela kontroluje. Vedli nás k tomu od malička a mám pocit, že to patří k profesionalitě hráče - vědět co, jak a kdy jíst.“

To mi připomnělo, že jsem se chtěla zeptat i na to, jak vám šmakuje naše pivo? Přeci jen Budějce jsou městem piva…

„Vaše pivo mi moc chutná, ale stejně jako jídlo si jeho pití velmi hlídám. Jinak když jsem se poprvé vrátil z Čech domů, zjistil jsem, že Budvar se dá ve Spojených státech docela lehce sehnat, akorát se jmenuje Czechvar. Takže i ten si doma kupuji.“

Není pochyb o tom, že čeština je těžký jazyk. Pár slov jste ale česky řekl. Jak dobře už rozumíte?

„Docela jsem se začal chytat už při svém posledním angažmá tady. Řekl bych, že v obchodě si můžu koupit všechno, v restauraci přečtu jídelní lístek a rozumím skoro všemu. Jinak co se týká mluvení, tak to je trochu horší.“ (směje se)

Pojďme ještě jednou k hokeji. Proč jste si vybral zrovna post obránce?

„To je už strašně dlouho, co jsem začal hrát v obraně. Už to nevím přesně, ale pamatuji si, že asi tak do deseti let s námi trenéři na všech postech dost točili. Klidně jsem mohl dvě utkání hrát v útoku a pak jít na dvě do brány. Když jsem jednou takhle hrál v obraně, můj trenér za mnou po zápase přišel a řekl mi, jak viděl, že tam hraju docela dobře a jestli bych tam nechtěl už zůstat napořád. Potom ale také dodal, že mě to musí bavit a než se rozhodnu, tak bych měl vědět, že když budu v NHL, tak jako obránce nebudu nikdy slavný. Já ale stejně řekl, že chci obranu hrát a už mi to zůstalo.“

Až jednou s hokejem skončíte, čemu se chcete věnovat? Máte už teď nějakou představu, co asi budete dělat?

„Mě by hodně lákala práce pro charitu. Už jsem něco podobného dělal a rád bych na to navázal. Moje žena se teď podobné činnosti v Bostonu věnuje. Bohužel mohla začít pracovat až teď, protože i my Kanaďané musíme čekat na zelenou kartu, a tak trvalo šest let, než mohla jít do práce. Taky bych si rád dodělal univerzitu, kde jsem byl jen pár let a jakmile jsem přešel v hokeji k profesionálům, musel jsem přestat, protože to nejde skloubit.“

Nakonec se musím zeptat na vaše tetování. Šlo by vůbec spočítat, kolik jich na těle máte? Představují něco určitého?

„Tohle bude jen odhad, ale myslím, že v salonu jsem byl tak patnáct až dvacetkrát. Některá tetování trvala více dní a všechna něco znamenají. Většinou si sám nakreslím, co se mi líbí, a pak to nechám aspoň rok ležet. Pokud se mi ten obrázek líbí i potom, zajdu do salonu a nechám si ho vytetovat. Hodně mých tetování jsou kresby od Michelangela ze Sixtinské kaple. Mám také svého oblíbeného tatéra, který mi všechno doposud kreslil sám.“