Andy Rojas ukázal v Budějcích svému synovi sníh

I když Gianna měla původně strach, že nemluví dobře anglicky, nakonec rozuměla naprosto perfektně a vtipně se do hovoru přidávala. Andy, který před dvěma měsíci oslavil pětatřicáté narozeniny, na mě zase působil jako dokonalý profesionál, který svou práci miluje a za volejbal by doslova dýchal.

Andy, kde jinde ve světě jste hrál, než jste přišel do Budějc?

„Svou první sezonu v zahraničí jsem strávil v Řecku, pak jsem tři roky hrál v Itálii, stejnou dobu ve Španělsku, rok na Ukrajině, dvě sezony v Kataru a Argentině a teď jsem druhým rokem tady v Českých Budějovicích.“

To je opravdu velký kus světa. Máte malého syna, jak těžké je s ním cestovat?

„Rozhodně to je nyní mnohem náročnější. Dříve, když jsme byli ještě se ženou sami, tak jsme nepotřebovali dopředu tak jasně vědět, kam jdeme, kde budeme přesně bydlet, ani auto jsme nepotřebovali. Teď si chceme být dopředu jisti, že je všechno zařízené, jako třeba pojištění, bydlení a tak dále. Co je ale fajn, že cestování letadlem náš syn zvládá bezvadně. Zatím všechny lety prospal. Nicméně první noci v jiném časovém pásmu jsou vždycky těžké. Například tento rok nám celou první noc proplakal. U nás máme o šest hodin méně, a tak je Nico první dny vždy trochu rozhozený.“

Kde přesně ve Venezuele žijete?

„Bydlíme přímo v hlavním městě Caracasu. Máme tam se ženou dům a samozřejmě i naše rodiče a přátele, čili je to náš domov, kam se po každé sezoně vracíme.“

Jak rychle jste si zvykli na bydlení tady v Čechách? Máte tu stejný byt jako v loňské sezoně?

„Ano, s bytem jsme moc spokojeni. Jelikož jsme tady byli již vloni, vůbec nebyl problém si zvyknout. Jediné, co se změnilo, je to, že jak malý Nico roste, dělá větší rámus a dupe, tak sousedi na nás ze začátku roku neustále tloukli, aby přestal. Budou mu teprve dva roky, a tak mu vysvětlete, že nemá běhat... to je dost těžké. Poslední dobou se už sousedi tak často neozývají, snad si tedy zvykli.“

A co naše počasí?

„Největší chladno jsme ale zažili na Ukrajině. Bylo tam celou zimu více jak dvacet pod nulou, a to i přes den, takže vaše zima pro nás až tak krutá není. Navíc Nico vloni poprvé viděl sníh a moc se mu líbil. Takže to, že jsou tady čtyři roční období, je pro nás velmi zvláštní.“

Zkoušeli jste už nějaké zimní sporty?

„Já jsem byl jednou v Itálii v rámci zimní přípravy s klubem na běžkách. Bylo to zajímavé a moc se mi to líbilo. Zároveň je však běžkaření velmi těžký sport. Myslím, že kdybych měl šanci jezdit častěji, docela by mě bavilo, takhle to ale pro mě byla velká dřina.“

Tak to tedy musela být pro hráče z Venezuely docela exotická zkušenost. Povězte mi, která ze zemí, ve kterých jste žili, vám byla nejbližší?

„Pro mě to bylo určitě Španělsko. Jejich kultura, počasí a jazyk jsou velmi shodné s tím, na co jsme zvyklí z domova. Také se nám moc líbilo v Itálii.“

Gianna: „Mně se nejvíc líbilo v Itálii. Mám tam příbuzné a velmi často jsme je jezdili navštěvovat. A také italština pro nás není těžká. Zato čeština je jiný oříšek. Je ale fajn, že tady máme pár španělsky mluvících přátel, Čechů i cizinců, a tak si mám i já s kým popovídat.“

Andy, jak vlastně na vás mluví trenér? A co spoluhráči?

„Trenér mluví na tréninku vždycky česky, ale co se týká volejbalu, tak čeština není až tak těžká. Volejbalová terminologie je prakticky ve všech jazycích podobná. Jinak ale máme v týmu hráče, kteří umí italsky. Když něčemu nerozumím, Jakub Novotný, Peter Pláteník nebo Petr Zapletal mi to vysvětlí. Řekl bych, že nejvíce komunikuji s Pátkem (Jakub Novotný - pozn. autorky). Také nesmím zapomenout na Standu Pochopa, který mluví španělsky a je to takový náš anděl strážný, protože pokud máme nějaký velký problém, vždy nám ho pomáhá řešit.“

Kdy jste se rozhodl, že budete hrát právě volejbal? Co jiné sporty, nelákaly vás?

„U nás ve Venezuele je národním sportem baseball, který hraje snad každý kluk. Když mi bylo asi deset, dostal jsem se do skupiny dětí, kde všichni hráli volejbal. Nemohl jsem pochopit, proč dělají právě ten sport pro holky, ale začal jsem s nimi. Za nějakou dobu mě to strašně chytlo a začalo bavit. Teď jsem v podstatě jediný z té původní party, kdo hraje dál a profesionálně. Kdybych ale měl šanci vybrat si jiný sport, tak v příštím životě bych chtěl být tenistou. Tenis prostě miluji. Jako hráč i divák. V podstatě to u nás není žádný velký sport, ale tady v Evropě se hodně sleduje a já jsem jeho velkým fanouškem.“

Taky milujete Rogera Federera, stejně jako já?

„Kdybyste otevřela mou skříň, tak by na vás vyskočila spousta oblečení s iniciály RF. Roger je prostě nejlepší, možná dokonce vůbec nejlepší sportovec všech dob. Strašně mě mrzí, že zrovna k němu jsem se na olympiádě blíž nedostal. Mám ale fotky s Nadalem a Djokovićem, také oni jsou velcí hráči.“

U té olympiády bych se ráda zastavila. Vím, že jste byl v Pekingu. Jak se vám tam líbilo? Přeci jen olympijské hry nejsou akcí, která se koná každý den a Peking je určitě zajímavé město s velmi odlišnou kulturou.

„To ano, Číňané jsou opravdu zvláštní. My jejich mentalitu asi těžko pochopíme, ale tady na hrách byli všichni naprosto skvělí. Byla to opravdu mamutí akce, ale co bych opravdu vyzdvihl, je olympijská vesnice. Pro mě jako sportovce bylo naprosto úžasné setkávat se s těmi opravdu největšími hvězdami na světě. Spousta z nich jsou velice fajn lidé a ochotně vám dají autogram a vyfotí se s vámi. Kobe Bryant, Rafael Nadal i Novak Djoković byli velmi ochotní, pouze okolo Rogera Federera byl takový rozruch, a tak vždycky, když se tam objevil, po pár dnech odjel do vlastního hotelu, aby měl více klidu. Ani se mu nedivím.“

Chodili Číňané na volejbalová utkání, nebo byly haly spíš prázdnější?

„Já nevím, jestli volejbalu rozumí, ale vždycky přišla neskutečná spousta lidí. Na posledních utkáních skupiny, když šlo o postup, jsme hráli v hale, která pojmula až 70 tisíc diváků - a bylo úplně plno. Byl to úžasný zážitek. Pro sportovce asi největší, který může zažít.“

Teď trochu z jiného soudku. Nechci říct, že byste měl přestat s volejbalem, ale co plánujete po konci kariéry?

„Budu pravděpodobně pracovat s otcem v jeho stavební firmě, ale také jsem studoval ve Venezuele vysokou školu, kterou bych si chtěl dodělat a možná se věnovat potom něčemu trochu jinému.“

Gianna: „Hlavně Andy nikdy hrát nepřestane, bez volejbalu by umřel. (směje se) Navíc je opravdový profesionál. Správně jí, alkohol skoro nepije, pečuje o své tělo, pravidelně trénuje a posledních několik sezon tvrdí, že tahle je ta poslední, co hraje. Takže já mám dojem, že nikdy neskončí.“

Gianno, jakou profesi jste vlastně dělala ve Venezuele vy? Nyní jste na mateřské dovolené a v Čechách je asi kvůli jazyku těžké sehnat práci... Až se ale vrátíte domů, čím budete?

„Já jsem vystudovaná právnička a každý rok, když přijedeme domů, pomáhám v soukromé právní praxi mé mamince. Takže až se vrátíme, budu tam pracovat na plný úvazek. Tady v Čechách jsem o práci ani neuvažovala, ale ve Španělsku jsem normálně pracovala.“

Jaké jsou vaše koníčky, sportujete?

„Já jsem totální nesportovec, vůbec Andymu nerozumím, co na tom má. (směje se) Ale velmi ráda čtu a pokud mám čas a peníze, tak strašně ráda nakupuji. To je až taková moje neřest.“

Ještě poslední otázka. Jak těžké je pro vás vařit z českých surovin? Určitě vaše a naše kuchyně jsou hodně odlišné. Máte tady v Čechách s Andym nějaké oblíbené jídlo?

Andy: „Já mám vaše jídlo moc rád. Když bych ale měl jmenovat jen jedno, tak asi pečené koleno. To je opravdu vynikající.“

Gianna: „Andy ale jídlo celkově miluje. Nechci zrovna říct, že sní všechno, ale chutná mu všude. Naše jídlo je velmi odlišné. Jsem velkým fandou venezuelské kuchyně a naštěstí tady nemáme problém sehnat suroviny. Všechno normálně koupíme v supermarketu a já to pak doma uvařím. Chci, aby Nico byl zvyklý spíše na naše jídlo, až se do Venezuely vrátíme.“