Dálkař Železný má z olympiády veteránů stříbro

Na závodech označovaných také jako olympijské hry veteránů si budějcký patriot skokem dlouhým 645 centimetrů dolétl pro stříbrnou medaili.

Prozraďte nejprve, o jaké závody vlastně šlo?

„World Masters Games, neboli Světové hry, které se konají jednou za čtyři roky. Akce se letos zúčastnilo více než 18 tisíc sportovců z 68 zemí světa. Kritéria pro start na těchto hrách jsou dvě - závodníkům musí být více jak 35 let a žádný z nich nesmí být profesionálem.“

Byl skok daleký vždy vaší stěžejní disciplínou?

„Závodit jsem začal ve 12 letech a v mládí zkoušel všechny disciplíny. Hrával jsem i basketbal, takže odraz jsem používal pořád a skok do dálky jsem jako hlavní disciplínu měl. Jednou v halové sezoně jsem ale ze šestnácti pokusů patnáctkrát přešlápl a s trenérem se shodl, že je něco špatně a zaměřili jsme se na sprint, respektive na stovku a dvoustovku.“

A ve sprintu se vám dařilo?

„Úspěchy se dostavily už po dvou letech, zejména závod na 200 metrů byla moje doména. Běhal jsem časy pod 22 vteřin a na republikové scéně patřil mezi patnáctku nejrychlejších. Brzy na to mě ale potkalo zranění, došlo k únavové zlomenině v nártní kosti a dva roky jsem nezávodil. Návrat do top sprinterské formy ideální nebyl a léta člověk nezastaví. O ty nejvyšší mety jsem ale chtěl závodit dál, a tak jsem se zkusil vrátit ke skoku do dálky.“

Vyplatilo se, z olympiády veteránů jste si přivezl druhý nejcennější kov. Jak příprava na Světové hry probíhala?

„V té veteránské kategorii je nejtěžší udržet si zdraví. (směje se) Závodníci se přihlašují mnohdy i půl roku dopředu, a kdo může vědět, jestli bude za šest měsíců fit. Do Turína jsem se nahlašoval v dubnu a naplánoval si starty na různých závodech, aby forma gradovala právě během srpna v Itálii. Když už jsem na sobě cítil skutečný progres, který byl daleko lepší než v předchozích dvou sezonách, došlo v červnu k dalšímu zranění. Díky nabitým zkušenostem jsem složité období překonal a do Turína nakonec odjel s kvalitní formou.“

Jak vypadal samotný závod?

„Věřil jsem si a myslel na metu nejvyšší, i díky různým indispozicím či problémům největších soupeřů. Ten den jsem se ale nepotkal s ideálním odrazem - buď jsem se odrážel před odrazovým prknem, anebo měl smolné drobné přešlapy.“

Předposledním pátým skokem jste se málem vyšvihl do čela, proč se tak nestalo?

„Jeden opravdu milimetrový přešlap mě připravil o zapsání dlouhého skoku, letěl jsem daleko, evidentně dál, než byl dosavadní nejlepší výkon. I vedoucí Rumun za mnou přišel, že si po mém přešlapu oddychl.“

Zbýval poslední pokus, abyste se z páté příčky posunul na ´bednu´. Jak jste se cítil?

„Pohltila mě euforie, skok v páté sérii byl opravdu hodně dlouhý. Věřil jsem si, a to je jeden z nejdůležitějších aspektů. Rozběhl jsem se a nedošlápl, skok byl znovu delší než ten zapsaný. Výkon 6,45 metru znamenal nakonec stříbro, za vítězem jsem bohužel zaostal o pouhý jeden centimetr.“

O zlato se tedy pokusíte za čtyři roky v novozélandském Aucklandu?

„To je těžké odhadnout. Záleží, jak bude sloužit zdraví. Každopádně si užívám ještě teď, že jsem mohl na tak významné akci startovat, šlo v podstatě o olympiádu.“

Co tedy chystáte do budoucna?

„Nechci si přiznat, že už patřím do starého železa, takže bych chtěl ještě v seniorské kategorii bojovat o ty nejvyšší příčky v republice.“

A na veteránské scéně?

„V březnu příštího roku mě čeká halové mistrovství světa v Budapešti a srpnové mistrovství Evropy na dráze v tureckém İzmiru. Tyhle dva podniky bych rád absolvoval. Pokud tělo bude fungovat, jak má, zkusil bych k dálce přidat ještě sprint na 200 metrů. Disciplíny bych nejraději zkombinoval na evropském šampionátu v Turecku a takovým mým tajným přáním je pokusit se o zisk dvou medailí.“

Kouč Jiří Couf z vás musí mít radost...

„Spolupracujeme spolu už dvacet let, nikdy jsem neměl jiného trenéra a naše kooperace je pořád prospěšná pro oba. Díky získaným zkušenostem jsem se posunul z jakési pozice bažanta na trenérova asistenta. (směje se) Během kariéry jsem si dodělal i trenérské oprávnění, takže pomáhám k výchově nových talentů v českobudějovickém atletickém Sokolu.“