Jiří Šesták: „Od jistého věku se snažím obklopovat mladými lidmi“

Jako správná Drbna jsem se ale stihla dozvědět celou řadu zajímavých informací, například na jaké představení jít, na jaké se těšit v nadcházející divadelní sezóně a mnoho dalšího. Co mě skutečně ohromilo, byla chuť, s jakou pan Šesták předává své zkušenosti a jak hezky dovede vyprávět o svých studentech. Kéž by tento přístup sdílelo více lidí.

Jak zvládáte všechny své aktivity? Vím o vás, že kromě Jihočeského divadla, kde jste ředitelem a hercem, tak také přednášíte na Filozofické a Teologické fakultě Jihočeské univerzity, do toho nějaká ta politika… To není zrovna málo!
„Je to především náročné na čas, to určitě. Všechno to ale nevznikalo najednou, je tam nějaká časová posloupnost. Tohle všechno je možné jen tehdy, když se setkáte se skupinou lidí, kteří mají zájem. Jsou ochotní vám v těch aktivitách pomoct a má to smysl. Když potom některé věci chybí, tak to není možné realizovat.“

Baví vás pedagogická činnost, a jaký předmět přednášíte?
„Přednáším „Komunikaci“ a „Kulturní management“. Vzniklo to asi před deseti až jedenácti lety. Nejprve jsem přednášel jen pro gymnázia a zhruba od roku 2001 přednáším pro univerzitu. Jedno židovské přísloví praví: „Do čtyřiceti let se scházej se staršími a po čtyřicítce s mladšími.“ Obojí má své výhody a má to logiku. Já jsem velmi rád s mladými lidmi. Jednak dokážu přenášet určité své profesní i životní zkušenosti a za druhé se pořád cítím součástí toho mladého světa. Tím že pracuji v „kumštu“, jsem v kreativním prostředí, tak ten proces stárnutí není takový. Cítím, že to co předávám a zprostředkovávám, tak to ty mladé lidi zajímá. V tu chvíli to má pro mě logiku a baví mě to. V roce 2003 jsem přemýšlel, že bych odešel z divadla a věnoval se pouze nějaké práci s mladými lidmi. Nakonec jsem v divadle zůstal, nicméně jsem s mladými lidmi založil divadlo SUD (Pozn. red.: SUD - Studentské univerzitní divadlo.). Se studenty se často stýkám, jsem jimi přijímán a vím, že setkání se mnou považují za smysluplná.“

Jak vnímáte návštěvnost divadla? Mám pocit, že celá řada lidí jde dvakrát třikrát do roka na otáčivé hlediště a tím pro ně „kultura“ končí. Proč myslíte, že tomu tak je? Souvisí to s nedostatečnou propagací nebo nedostatkem peněz?
„Ne, to bych neřekl. Těch důvodů je spousta. Divadlo bylo vždy specifický kulturní a umělecký obor a prostě není určeno pro všechny. Pokud bychom vynechali „komerční záležitost“, která je víceméně určitá show, pak je jedno jestli u toho lidé jí, kouří nebo si povídají, což také byla v dějinách divadla určitá období a dokonce i žánry jako opera toto pamatují. Doby, kdy vytvářely spíše kulisu pro společenskou zábavu…

Jinak návštěvnost určitě souvisí s rodinným prostředím, jestli rodina tomu mladému člověku otevřela divadlo jako možnost trávení volného času. Následně v této úloze pokračovala škola. Záleží skutečně na mnoha faktorech. Například já, když přednáším pro studenty z university, tak je vodím i do divadla, kde si o tom všem povídáme a oni se potom schází s umělci a jdou dokonce i do zkoušek. Zrovna minulý týden jsem měl padesát studentů, kteří šli poprvé v životě na baletní představení a poté se sešli s baletními umělci. Když jsem se jich potom nezávisle zeptal, jestli půjdeme ještě jednou, tak devadesát procent řeklo, že ano. Do té doby to však neznali a měli pocit, že balet je něco, co není jejich kategorie zábavy. Teď se s tím setkali a najednou zjistili, že tam hrají stejně staří lidé, jako jsou oni, jen s tím rozdílem, že ti lidé už něco umí a tleská se jim za to. Také zjistili, že ten tanec není bílý balet z osmnáctého století , ale je to něco, co si oni řeknou, že kdyby uměli, tak by na diskotékách byli hvězdy.

Stručně řečeno, je to vše o poznání a zprostředkování. Obecně vzato chodí do divadla maximálně deset procent populace. Většina jsou samozřejmě vysokoškoláci a zbytek středoškoláci, jen velmi málo lidí se základním vzděláním. U těch vysokoškoláků je to méně lidí s technickým zaměřením, více lidí s humanitním zaměřením, lékaři, právníci a tak dále. Divadlo potřebují lidé, aby se odreagovali, aby svým způsobem našli určité modely řešení různých životních situací. Divadlo má totiž jednu obrovskou přednost, a sice že během dvou nebo tří hodin vám ukáže krizovou situaci života. Je založeno na tom, že hrdina je de facto postaven do krize (situace), kterou musí řešit. Určitě to pomáhá i v praktickém životě, stejně jako četba románů. Oboje souvisí se vzděláním.“

Vy určitě rád čtete…
„Vyrostl jsem na literatuře a bylo to samozřejmě něco, co následně určovalo můj další vývoj. Neříkám, že to je důvod proč jsem nakonec skončil u divadla, ale určitě většina mých aktivit je z toho důvodu taková jaká je. Možná i to je důvod, proč nacházím cestu k mladým lidem, protože si myslím, že umím nějakým způsobem komunikovat. V tom vám ta četba prostě pomůže… Pomáhá vám formulovat věci, vytvářet si určité myšlenkové formulace nebo ztvárnění.“

Jaké představení byste mi doporučil a na co se můžeme těšit v nadcházející divadelní sezóně? Já půjdu v listopadu podruhé na představení Donaha! – to mě skutečně velmi pobavilo.
„Záleží, na co se cítíte… Když se chcete bavit, tak samozřejmě, je tady přestavení Donaha!, ale jestli vás baví, aby přitom byly i árie a zpěv, můžete jít na Manon Lescaut. Když budete v situaci a budete chtít, aby vás něco oslovilo a prožila jste si opravdu silné story, tak jděte na Petrolejové lampy. Je to silný dramatický příběh. Můžete zkusit i Komedianty, což je opera. Chcete-li slyšet krásnou muziku a vidět hezké pohyby, jděte na Sen noci svatojánské. Navrhoval bych také loutkohru, například Jidáše Iškariotského a Louskáčka. Člověk přitom najednou zjistí, že ho to baví a že v tom vidí silný filozofický příběh. Mimochodem představení Louskáček nám jezdí po světě a přiváží různé ceny ze zahraničí… Domnívám se, že my jsme divadlo repertoárové, to znamená, že to co nabízíme, není zaměřeno jen na jednu cílovou skupinu. Těší nás, že studenti si k nám čím dál častěji nacházejí svou cestu. Jsou schopni vykoupit nejen představení Donaha!, ale například i Kupce benátského.“

Ještě vás poprosím o nastínění příští sezóny. Je nějaké představení, které byste rád vyzdvihl?
„V současné době připravujeme premiéru Roku na vsi, což dělá Břetislav Rychlý. To si myslím, že bude velmi zajímavé představení. Jedná se o českou klasiku bratří Mrštíků dramatizovanou teď, avšak jihomoravské nářečí je zachováno. Je to téma, řekněme před 150 lety, ale domnívám se, že to bude velmi silný zážitek pro všechny a věřím, že bude divácky velice atraktivní. Řekl bych, že všichni budou velmi překvapeni, jak je tato klasika zasáhne, protože v ní uvidí problémy a dramatické situace současného života. Ten život se totiž zase až tak moc nemění.

Dále se můžete těšit na hru Fuk, kterou bude režírovat Petr Zelenka, slavný filmový režisér a autor. To bude bezesporu velmi zajímavý počin. V současné době připravujeme ve spolupráci s pasovským divadlem Louskáčka, se kterým budeme jezdit po Německu. Dále se připravuje například balet Romeo a Julie, to bych určitě vyzdvihl zase z toho baletního představení. Pro lidi, kteří se chtějí pobavit, chystáme představení Škola základ života. Snažíme se, aby každé naše dílo mělo ambice být kvalitním a aby oslovilo i náročného diváka. Samozřejmě, že například Hello Dolly má svou pevnou muzikálovou cílovou skupinu, ale oproti tomu Rok na vsi, je univerzální. Sám jsem toto představení viděl v Brně a tam na něj chodí plno mladých lidí.“

Máte roli, na kterou si vzpomenete? Roli, která vás nějak zásadně ovlivnila?
„Samozřejmě vzpomínám na celou řadu rolí ať již z nedávné minulosti, to bylo například o Myších a lidech, kde jsem hrál Lennieho. Jednalo se o krásný příběh, kdy celá hra (inscenace) byla velmi příjemná a divácky navštěvovaná. Velmi rád vzpomínám na Přelet nad kukaččím hnízdem, kde jsem hrál indiánského náčelníka. Jednou tady v Jihočeském divadle a jednou na Fidlovačce, kam mě pozvali na hostování. V neposlední řadě to byla i role Tomáše Becketa. To byly moje silné divadelní zážitky… Těch rolí byla ale celá řada a nedá se říct, která mě ovlivnila nejvíce. Když jsem režíroval, tak velmi rád vzpomínám na Kočičí hru a Zvěstování panně Marii, to bych řekl, že byly divadelně velice vydařené inscenace, byť tady člověk přispěl trochu jiným způsobem.“

Obsluhoval jsem anglického krále… Nějaká asociace?
„To vzniklo tak, že jsem se bavil s mým kamarádem Jirkou Menzelem a on mi řekl, že by mě tam rád viděl. Souhlasil jsem. Tak jsem byl jeden týden při natáčení té hostiny a tak dále a jsem rád, že jsem mohl vidět tohoto filmového mistra, kterého znám z divadla a dělal jsem s ním již zhruba sedm inscenací, při natáčení filmu. Bylo to velmi příjemné seznámení se s filmovým světem.“

A ten vás nikdy nelákal?
„Lákal, nelákal… Asi mě to úplně nelákalo, to abych tomu zcela podřídil svůj osobní život, protože to se prostě musí. Člověk musí změnit své chování a vůbec celý svůj režim. Já jsem měl možnost dělat s Honzou Hřebejkem na filmu Nevinnost, ale mě tam trápí ty obrovské prostoje. Navíc já už teď chci dělat smysluplnou práci. Abych se promítal a za každou cenu byl někde vidět, to mě neláká. A reklamy? Ty odmítám! Nikdy jsem reklamu dělat nechtěl a nedělal! A když člověk dostal nabídku do nějakého seriálu, který v televizi funguje, tak já v tom prostě nevidím smysl. A abych se naučil text a nevěděl, co říkám, komu a proč, jen proto, že nejsou peníze a čas na zkoušení, tak to by mě taky nebavilo. Stejně jako by mě nebavilo dělat divadlo, které nemá smysl. Toho času je málo a já se raději setkám se studenty, než abych natočil tři díly nějakého přiblblého seriálu.

Kompletní program na listopad naleznete zde!

Děkuji pěkně za rozhovor!