Jiří Vlček: „Vždycky jsem byl spíš pro ten bič!“

Je sice přísný, ale jeho bývalí svěřenci na něho nedají dopustit. Z trenéra Jiřího Vlčka čišel klid a pohoda, občas došlo i na nějaký ten žert a ohromnou oddanost fotbalu stvrdila chvíle, kdy z trenérova telefonu zazněla snad nejkrásnější fotbalová píseň - hymna Ligy mistrů.

Prozraďte na úvod, jaká vlastně byla vaše hráčská kariéra?

„S fotbalem jsem začínal na Včelné, poté jsem tři roky kopal druhou ligu dorostu za učňovské závody v Plzni, na vojně v Dukle Planá, později ve Vrábči, v Ševětíně a kariéru jsem končil v Koh-i-nooru. Nejdál jsem to dotáhl do těch krajských soutěží. Herně jsem byl spíš takový bojovník, o to víc si nyní člověk váží, když má možnost pracovat s fotbalisty, kteří opravdu něco umí.“

A k trenérskému řemeslu jste se dostal jak?

„Když jsem v Koh-i-nooru tak nějak dohrával, přetrhl jsem si ve 33 letech křížový vaz. Začal jsem proto v klubu dělat žáčky a studovat trenérské licence. Zanedlouho jsem dostal laso z Dynama, abych šel trénovat tam, nabídku jsem přijal, a když mi bylo 50, dodělal jsem si i profi licenci.“

Řada lidí vás má za tvrdého, rázného a někdy až příliš kritického člověka. Co na to povíte?

„Ta pověst je asi pravdivá. Vyžaduju od svých svěřenců morálku, bez té se nikam nehnete.  Jsem maximalista a takový přístup chci i od hráčů. Říká se cukr a bič, já byl vždycky spíš pro ten bič. Ano, člověk to občas možná přežene, ale myslím si, že dnes už jsem podstatně klidnější.“

Můžete vzpomenout nějaké hráče, se kterými byly opravdu potíže?

„Vždycky se najdou kluci, se kterými ty problémy budou. Některým hráčům nemůžete dát ani trochu prostoru a musíte být na ně tvrdší. Jistě, s některými souboje byly, neříkám, že ne, ale dnes se potkáváme a mám radost, když ti kluci přijdou a řeknou, trenére, tenkrát jste měl pravdu. Ale bohužel, řada těch kluků měla dobře našlápnuto a je jen škoda, že svou šanci propásli.“

Nemáte na mysli Rudolfa Weinharda? To byl a pořád je vynikající fotbalista, kterému se předpovídala zářná budoucnost...

„Nikoho konkrétního jsem nemyslel, ale pokud se mě ptáte na Rudu, já s ním problémy neměl, uměl jsem si ho srovnat. Ruda byl a je svůj, nakonec jsem to byl já, kdo se tenkrát postaral o to, že dostal výnosnou smlouvu, což mi nakonec bylo dlouho vyčítáno, protože stál Dynamo spoustu peněz. Člověk ale na tohle nemůže koukat. To, že se neuplatnil dál, nebyla podle mě jen jeho vina, i když samozřejmě má na tom obrovský podíl. Je obrovská škoda, že se ten kluk nepodržel. Ať hraje dneska kdekoli, pořád dokazuje, že je to pan fotbalista.“

Co takový Jan Šimák, byl už jako mladík problémový?

„Honza je kapitola sama o sobě, na to by vám nestačil papír. (směje se) Šimák měl nějaké problémy v Táboře a my o něj stáli. Jemu se do Budějovic vůbec nechtělo, ale nakonec jsem si pro něj dojel, klub mu zařídil učení a Honza nastoupil na internát. Přípravu hodně šidil, přišel třeba jen na dopolední trénink, odpoledne se neukazoval. Jeho otec se snažil na něj dohlížet, doprovázel ho až na vlak, aby se ujistil, že se Honza nikam nezatoulá, jenže on byl schopný vystoupit po cestě třeba už v Plané nad Lužnicí. Takže ta spolupráce byla minimální, ale nedávno jsme se potkali a potěšilo mě, když za mnou přišel a zalitoval, že je škoda, že jsme to tenkrát spolu nedotáhli někam dál.“

V roce 1994 jste dosáhl významného úspěchu s mladšími dorostenci, do Českých Budějovic putoval titul mistra ČR. Jak vzpomínáte na tenhle sukces?

„Na to se samozřejmě nezapomíná. Vyhráli jsme českou skupinu, v té moravské triumfoval Baník Ostrava, za který tenkrát kopal třeba Libor Sionko. Čekalo nás finále, které se hrálo na dva zápasy. V prvním duelu se nám na Střeleckém ostrově podařilo ukořistit vítězství 3:1 a odveta skončila remízou 1:1. Titul byl obrovská sláva a ta cesta zpátky, to bylo něco úžasného.“

Ve své kariéře jste získal i titul trenér roku. Které ocenění je pro vás hodnotnější?

„Titul mistra ligy je kolektivní výsledek mužstva, trenéra roku navrhovali fotbaloví odborníci a obou si nesmírně vážím. Když si uvědomím, že to individuální ocenění získal například i Josef Žaloudek z Plzně, legendární trenér, který vychoval třeba Pavla Nedvěda, anebo když tam vedle mě stál Jaroslav Vojáček, československý reprezentant a legenda Baníku, tak je to jedinečné ohodnocení. Nejvíc sil mě ale stálo něco jiného.“

Povídejte...

„Když jsem přebíral ligu staršího dorostu po Mírovi Soukupovi, mančaft měl dvě utkání před koncem podzimu pouhých sedm bodů a byl suverénně poslední. Tým jsem překopal, vytáhli jsme několik kluků z mladšího dorostu, mimo jiné brankáře Vladana Vršeckého nebo střelce Michala Schöna, a celé jaro se šlo tvrdě za záchranou. Druhá polovina soutěže nám vyšla perfektně, celý tým včetně toho realizačního se podílel na tom, že se nespadlo a nakonec jsme se umístili asi na šestém místě od konce. Tenhle úspěch řadím stejně vysoko, jako titul mistra ligy.“

Z čeho máte jako trenér opravdu radost? Přepokládám, že nejvíc potěší, když to vaši bývalí svěřenci někam dotáhnou.

„Stoprocentně. Tuhle se střetla Sparta se Slovanem a za hosty hrál Jirka Kladrubský. Ten se v žácích nevešel ani do kádru v Dynamu a byl poslán na hostování do Lokomotivy. Když jsem přišel k dorostu, okamžitě jsem si ho vytáhl. Hrával na postu záložníka, ale pode mnou kopal na kraji v obraně a s tímhle postem se dostal až do reprezentace, tohle člověka skutečně potěší. Dalšími příklady můžou být brankář Jaroslav Drobný a David Lafata, kteří jsou členy národního týmu.“

Prý jste byl u zrodu tréninkového centra na Složišti. Povězte, jak to bylo?

„V dřívějším zaměstnání mi při jedné debatě vedoucí pracovník řekl: ´Na Složišti, tam byste měli hřiště, tam je placu.´ No a ve mně tahle myšlenka pořád žila, takže jsem s ní po změně režimu přišel za tehdejšími představiteli Dynama, a i když se tomu z počátku příliš nevěřilo, zásluhou celé řady lidí se začalo budovat. Samozřejmě, dnes se na tom podílejí i jiní, ale každý by si měl za sebou něco nechat a pro mě je Složiště takový můj pomník. Sám bych rozhodně nic nezvládl, ale ta prvotní myšlenka včetně rozmístění hřišť a nafukovačky vzešla ode mě.“

Pobavme se ještě také o současnosti. Co říkáte na výsledky áčka ve Fotbalové národní lize?

„Člověku je to líto. Kouče Pavla Hoftycha znám a byl jsem hrozně rád, že přišel. Je takový mého ražení, tvrdý, přísný, vyžaduje morálku, chce vidět bojovnost... O to víc jsem zklamaný, že se týmu nedařilo podle představ. Říkal jsem si, že konečně přišel trenér, který je schopný dát šanci mladým. V útoku dostává prostor Linhart, zapracovávají se i Funda a Wermke. Roman Lengyel měl šanci odejít a hrát vyšší soutěž, ale zůstal. Samá pozitiva. Bohužel, po dvou úvodních výhrách došlo k uspokojení, hráči nebojovali a neodváděli, co v nich je. Pak i chápu změny, které přišly, mančaft potřebuje okysličit.“

Teď jste mi nahrál. Nepřipadává vám, že cesta, kterou se Dynamo již takových deset let ubírá, tak nějak nefunguje? Myslím tím neustálé příchody starších hráčů, pro které je českobudějovický klub jen přestupní stanicí. Perspektivní mladíci pak vysedávají na lavici a dřív nebo později se po nich slehne zem...

„Naprosto s vámi souhlasím. Nechci být nekolegiální a kritizovat, ale máte pravdu. Většina mladých a šikovných kluků dostane šanci jen v přípravě a poté je trenéři nepodrží. I vytížení Fundy či Wermkeho mi nepřijde ideální. Kluci hrají poločas za Strakonice a pak naskočí v lize na deset minut. Sám víte, že celý tréninkový proces musí být zakončen ostrým zápasem. Proto to celý ten týden děláte, dřete, makáte, a pak se těšíte na mač. Když pak herní zátěž a praxe chybí, je to špatně. Je důležité přechod mezi dorosteneckým věkem a muži něčím suplovat. Já vždycky říkal, ať tihle kluci hlavně hrají. Poslal bych je klidně i někam zadarmo na hostování do nižší soutěže s podmínkou, že musí hrát.“

Takových mladíků už tady přece trenéři do nižších soutěží poslali spoustu, a pak po nich nesáhli.

„Víte, není to úplně jednoduché. Když vám přijde cizí trenér, tak chce úspěch. Nekouká nalevo ani napravo, má své cíle a za těmi si jde. Navíc ten tlak sponzorů a vedení je obrovský a času pracovat koncepčně moc není. Dynamo dostalo za úkol vrátit se co nejrychleji do ligy. Nevím, možná by za to stálo mančaft konsolidovat, ale zase jsme u peněz, sponzoři by pak zřejmě odešli. Oni utekli už teď, horko těžko se ty finance dávají dohromady.“

Takže myslíte, že žádná změna nenastane? Bude Dynamo pořád obměňovat a hledat starší hráče, kteří to vždycky nějakou dobu ´ukopou´?

„Věřím, že Pavel Hoftych by mohl být tou správnou volbou a koncepčním trenérem, který tady vydrží delší dobu a těm mladým prostor dá. Podívejte se třeba na Pavla Vrbu. Ten do Plzně přišel také jako cizí trenér a rovněž si přitáhl své hráče. Budoval to systematicky. Měl i trošičku štěstí, ale to k tomu patří a všichni víme, na jaké úrovni dneska Plzeň je.“

Jste přesvědčen, že se v příští sezoně českobudějovický fotbal zase objeví v nejvyšší soutěži?

„Jistě, doufám, že tomu tak bude. Ale zase bych to nehrotil za každou cenu.“

Vás osobně nikdy nelákalo zúročit práci s mládeží v mužích? Kluky si vychovat a pak s nimi nějaký ten rok pracovat v Gambrinus lize?

„Tak za prvé, já vždycky říkal, že každý by měl trénovat to, na co si myslí, že má. Chvilku jsem dělal béčko a s tím skončil dvakrát druhý v divizi. Nepodařilo se nám postoupit do třetí ligy a v té době jsem si uvědomil, že tohle není moje parketa. Dneska by mě asi bavilo trénovat mužstvo jako je například Krumlov, kde jsou v kádru hráči, které jsem trénoval v Dynamu. To neříkám, že bych nešel, ale až do této doby mě naplňovala práce s mládeží, u níž jsem byl vždycky šťastný. Líbí se mi, když můžu u hráčů sledovat posun a obrovský progres.“

V nedávném domácím zápase s Ústím nad Labem jste se s Dynamem rozloučil a avizoval odchod do důchodu. Jak to s vámi ve skutečnosti bude?

„Figuruji ještě v realizačním týmu U16, tedy u toho úspěšného kádru, který vloni zářil v U15 pod Radimem Pouzarem. Tihle kluci teď přešli ze žáků do dorostu.“

Okamžitě tedy nekončíte. Doděláte sezonu, nebo máte jinou představu?

„Moje žena pořád říká, že mám v první řadě fotbal, pak že mám fotbal, a pak zase fotbal. (směje se) Dokud si budu myslet, že těm klukům mám co dát, že mě respektují a uznávají, tak bych chtěl trénovat dál.“

A s jakými ambicemi jste tedy do této sezony vstoupili?

„Můžu vám říct, že přechod ze žáků do dorostu je pro ty kluky náraz a veliký rozdíl. Žádné přehnané ambice bych si nedával, nejpodstatnější a stěžejní je, aklimatizovat a adaptovat hráče na dorosteneckou soutěž. Všichni jsou vynikající fotbalisté, ale pořád mají nedostatky. Já věřím, že je během dvou let odstraníme, a to mě na té práci baví nejvíc.“