Král Šumavy se vrátil. Zásluhou Davida Jana Žáka

Ale kdo vlastně tím skutečným Králem Šumavy byl? A jaký prožil osud? Historické prameny hovoří o několika jménech, ten nejznámější a v 50. letech nejvíce nenáviděný narušitel hranice státu pod diktaturou Komunistické strany Československa však byl jen jeden - rodák ze Zábrdí na Prachaticku a neúnavný proutník Josef Hasil.

Milovníkům historie jistě nemohl uniknout román Návrat Krále Šumavy dvaačtyřicetiletého prachatického spisovatele Davida Jana Žáka, žijícího v Českých Budějovicích a vyučujícího výtvarnou výchovu, dějiny umění a tvůrčí psaní na Česko-anglickém gymnáziu, který vyšel již v roce 2012. Mezitím se však na pultech knihkupectví objevilo další vydání Krále Šumavy od Rudolfa Kalčíka, ke kterému autor bestselleru, jenž vyrostl v Hasilově kraji, napsal literární reportáž.

Pokud o tomto uměleckém díle slyšíte úplně poprvé a máte zájem proniknout do tajů zásadního období českých dějin, zbystřete. Budějcká Drbna vyzpovídala spisovatele Davida Jana Žáka, aby se dozvěděla nejen o nepolapitelném převaděči Josefu Hasilovi, ale také o úspěšném Žákově románu. Díky nakladatelství Labyrint pak přináší svým čtenářům i ukázku ze zmíněné knihy.

Pane spisovateli, co mohou čtenáři od knihy Návrat krále Šumavy očekávat?

„Především pravdivější pohled na Krále Šumavy. Je to příběh bývalého pohraničníka, převaděče a zároveň agenta chodce Josefa Hasila, tedy jednoho z těch, kteří bývají Králem Šumavy nejčastěji jmenováni. Jeho přechody přes hranice tehdy byly dramatické, nechyběly střílečky ani mrtví, včetně Hasilova bratra. V podstatě mu permanentně šlo o život. Věřím, že tento silný životní příběh je pro čtenáře novým pohledem na filmovou adaptaci od Rudolfa Kalčíka a Karla Kachyni z 50. let, natočenou podle tehdejší ideologie.“

V čem se film od knihy liší?

„Film je fikcí. Jeho autoři natočili western, vyfabulovanou kovbojku. Reálná je pouze postava Krále Šumavy Franze Nowotneho, neboli Kiliána. Omáčka kolem je ale vymyšlená. S historickým Kiliánem to nemá nic společného, ten se dožil požehnaného věku a zemřel až v roce 1977. Můj román je samozřejmě také částečně fabulací, avšak postavenou na pravdivých základech. Neměl jsem důvod si příliš vymýšlet. To jsem dělal pouze u dialogů, protože jsem nemohl vědět, o čem si jednotlivé postavy asi tak mohly povídat. Nebyl jsem tam s nimi.“

Kde jste čerpal fakta?

„Z historických pramenů a od historiků, kteří už o agentech chodcích nějaké knížky publikovali, nebo například od Karla Pacnera, jenž se s Hasilem osobně setkal. Zdrojem informací byly i vzpomínky jednotlivých aktérů. Mluvil jsem s lidmi, kteří znali bývalé agenty Maška a Kasku, Josefa Hasila jsem rok a půl zpovídal po telefonu, také jsem se sešel s jeho jediným synem Josefem Vávrou, komunisti nedovolili, aby měl otcovo příjmení, s příbuznými a těmi, kteří byli vězněni či Krále Šumavy osobně znali. Důležitým zdrojem informací pro mě byly archivy StB a SNB. Na knize jsem pracoval šest let. Kdybych to zprůměroval, denně jsem jí věnoval minimálně dvě až tři hodiny.“

Před vydáním Návratu Krále Šumavy jste byl autorem třech próz a osmi básnických sbírek. Jak si v porovnání s nimi tento román ceníte?

„Je to úplně něco jiného. Na první knížce jsem dělal rok, na druhé rok a půl. Efekt de facto žádný, ohlasy a kritika byla vlažná. U Návratu Krále Šumavy je čtenářský ohlas obrovský. Jedná se vlastně o moji první knížku, která se prosadila. Věřím, že je to způsobené tím příběhem a osobností Josefa Hasila. Neříkám, že jsem tak dobrý, ale díky okolnostem se román podařilo napsat čtivě, což je důležité. Jsem rád především kvůli rodinám Hasilů, Vávrů a dalším, které trpěly v lágrech. To, co se tady dělo v době, kdy Hasil převáděl a začal pracovat pro Američany, bylo šílené. Na Šumavě to odneslo několik stovek lidí, kteří s tím hlavně neměli nic společného.“

Zmiňujete velký čtenářský ohlas. Je pozitivní?

„Většinou ano. Lidé mi volají, píší, chtějí se sejít, celé skupiny chodí podle knížky po stopách Krále Šumavy. Nikdo mi do očí neřekl, že v knize lžu, a to ani komunisti. Sice jsem se v hospodě na Šumavě setkal s takovým, který když se dozvěděl, že píšu román o Hasilovi, tak mi začal nadávat do hajzlů. Pak si ho ale přečetl, přijel za mnou, koupil si deset knížek a chtěl je všechny podepsat, pro sebe dokonce s věnováním. Najednou mi říkal: ‚Víš, já jsem díky tomu románu pochopil, že to tehdy nebylo tak úplně černobílé. Přečetl jsem ho jedním dechem. No, už se teď na Hasila koukám jinak.‘ To pro mě bylo největší vítězství, když se mi povedlo ortodoxního komunistu přesvědčit, že to nebylo tak jasné, jak tehdy vykládala lidem strana.“

Na podzim minulého roku vyšlo po více než dvaceti letech již čtrnácté vydání Kalčíkova Krále Šumavy. Vy na obálce figurujete jako spoluautor. O čem ta kniha je?

„Jedná se o původní text Krále Šumavy od Rudolfa Kalčíka a já jsem k němu doplnil asi padesát nebo šedesát stránek takzvané literární reportáže. Píšu tam, jak vznikal můj román, jak jsem přistupoval k tématu či jak jsem studoval Kalčíka i Kachyňův film. Mám totiž vystudovanou filmovou teorii, a tak jsme řešili, v čem byl tehdy ten snímek přelomový filmařsky, ne obsahově. Obě díla porovnávám a odhaluji, kdy Kalčík čerpal z historických pravdivých událostí, jak se skutečně staly, jak je tam vkomponovával a jak je možné jeho román brát. V podstatě to je dobový dokument o myšlení lidí, jeho postavy jsou silně věřící komunisti. Lidé tehdy byli přesvědčeni, že je třeba Šumavu vylidnit, obšancovat a natáhnout tam dráty jenom kvůli tomu, aby pár jedinců nezdrhlo na západ. Komunisti přitom samozřejmě tvrdili, že to dělají kvůli agentům. Jedná se tedy o kritické vydání, ve kterém nechybí ani fotodokumentace či různé dokumenty o Hasilovi. Kdo četl Návrat Krále Šumavy, tak se tam může o tom románu i samotném Josefu Hasilovi dozvědět zase o něco více.“

Inspiruje vás úspěch knihy k napsání dalšího podobného příběhu?

„Určitě. Mám několik nápadů, zatím ale spí a třídím si je pouze v hlavě. Dávám si pauzu. Teď píšu knížku pro děti, to je taková sranda na odpočinek. Nabírám sílu, abych mohl dalších pár let věnovat zase něčemu zásadnímu.“

Návrat Krále Šumavy

Anotace románu

Životopisný román o nepolapitelném převaděči, který se stal předobrazem Krále Šumavy, vychází z jeho vlastních vzpomínek, svědectví pamětníků i archivních dokumentů. Jedná se o dosud nejrozsáhlejší literární rekonstrukci příběhu muže, který po válce nejprve pomáhal chránit hranici v policejní uniformě tehdejšího Sboru národní bezpečnosti, aby se po únoru 1948 stal jeho nejobávanějším soupeřem. Kniha zachycuje nejen výjimečný lidský osud, ale rovněž dramatické události spojené se vznikem nechvalně známé železné opony. Josef Hasil, který dnes žije na předměstí amerického Chicaga, v roce 2001 obdržel z rukou prezidenta Václava Havla Medaili Za hrdinství.

Ukázka z knihy

Úvodní kapitolu první části knihy Davida Jana Žáka Návrat Krále Šumavy (396 stran) uveřejňujeme s laskavým svolením nakladatelství Labyrint.

POMALU PROJÍŽDÍ ŽELEZNOU RUDOU a mizí v temném stínu lesa. Cestuje z Prahy až sem k šumavským kopcům. Bez zastávky. Žádná z hlídek SNB si nedovolí zvednout plácačku a prohledat kufr i prostor pod sedadly, ani legitimovat pasažéry. Diplomatické vozy policisté nechávají projet až k hranicím. Zatím.

Pokud by však oba muži - Egon Brodský a jeho průvodce Gerard Morgan, diplomat z amerického velvyslanectví - jeli civilním autem nebo vlakem, kontrole by se nevyhnuli. Egon by musel v ostrém světle lampy, která by stála na stole vyšetřovatele Státní bezpečnosti, dlouze vysvětlovat, co ho dovedlo v doprovodu nepřítele až sem, na samý okraj světa, za nímž už je jen špína imperialistických štváčů, co chystají další světovou válku.

Podobných výkřiků proti Západu jsou teď plné noviny. Nikdo by mu nevěřil, že vyrazil s americkým špionem na výlet, aby zjistili, dá-li se na šumavských stráních lyžovat. Mladá socialistická společnost se teprve rodí, společnost pod diktaturou proletariátu, pod taktovkou Stalinovy Moskvy.

Dnes ráno Egon potkává ministra zahraničí Jana Masaryka. Masaryk je jako vždy ironický a srší vtipem. Ani ve snu Egona nenapadne, že je jedním z posledních lidí, kteří s tímto mužem hovoří mezi čtyřma očima. Zítra ráno najdou ministrovo tělo oblečené v pyžamu pohozené pod jedním z oken Černínského paláce. Za dvanáct dní se Egon zhroutí do křesla v pracovně seržanta americké výzvědné služby Kurta Tauba alias Franka Taylora. Až tady si uvědomí, jaký osud by ho čekal, kdyby byl zůstal a neutekl.

Stíny stromů se dlouží. Slunce mizí za horizontem. Ochlazuje se. Jen bílé vršky kopců září. Poslední paprsky se od nich odrážejí a oslepují. Roztrhaná mračna visí nehybně. Údolí popelaví. Temné modrofialové lesy se táhnou po celém horizontu a vytvářejí magickou kulisu. Vůz zastavuje na lesní cestě. Splývá s černajícími křovisky. Zadní dveře vozu se nesměle otevřou. Objevuje se pevná kožená bota a nohavice. Egon vystoupí. Lehce si s Morganem kývnou na rozloučenou. Vůz zacouvá, otočí se a zmizí.

Egon si matně vzpomíná na své váhání, na náhlé nutkání otočit se ke všemu zády, neutíkat, nechat se chytit a soudit za něco, co nikdy nespáchal. Naivně se v té chvíli domnívá, že by se mohl bránit, že by ho nechali, aby se obhájil, že by ho poslouchali. Soudruzi, do dnešního rána přátelští a solidární. Cítí se zneužitý a podvedený. Podvedený komunistickou stranou, samotným jejím předsedou Gottwaldem a jeho nohsledy. Musí jim to říct! Musí!

Zamíří proto na zpáteční cestu. Zajde na stanici SNB a přihlásí se. Bez boje neodejde. Vykročí. V tu chvíli spatří postavu u kraje lesa. Střízlík. Vysoký snad metr šedesát, víc ne. Egon se lekne. Muž je v uniformě SNB. Rentgenuje ho svýma zapadlýma očima. Svítí z temných prohlubní jak žárovičky. Jsou zarudlé. Asi se dnes v noci nevyspaly. Jde pomalu. Egon se před ním cítí jak myš chycená na konci labyrintu.

„Jen na mě hezky počkejte! Chci s váma mluvit!“ vykřikne strážce nového poúnorového pořádku a jeho hlas se do Egonových uší nepříjemně zabodne. Je už blízko. Nepospíchá. Jistý si svou věcí, svou nadřazeností. Stojí teď rozkročený těsně před Egonem, který pohraničníka převyšuje o celou hlavu, přesto se cítí pod psa. Zase ta myš, tentokrát vmáčknutá do kouta. Přimhouří oči, snad aby ho ten propalující pohled nesežehl.

Muž, vlastně mladík - snad čtyřiadvacetiletý, schovaný v anonymitě uniformy. Jeho pohled nedůvěřuje, pátrá v Egonových vráskách kolem očí. Trochu šilhá. Na tváři třídenní neholené strniště s mapkami holé kůže, kde vousy ještě neraší. Z jeho šatů čpí pot a kasárenská zatuchlost. „Sakra, z dálky jste vypadal jak ňákej mladík.“ „Teď už ne?“ zmůže se Egon na nenápadný odpor. „Teď ne! Kurva, chlape, kam jste se to nechal dovézt? Vy chcete vzít čáru přes kopečky, že jo?!“ „Ne, to ne!“ „Do prdele, nelakujte mě! Nejsem včerejší, jasný?“ „Jsem členem komunistické strany…“ „To sem já taky! A co má bejt?“ lže esenbák. On rudou knížku nemá, ani po ní netouží.

„Tady mám doklady. Jsem z ministerstva zahraničních věcí a právě se vracím. Rád bych byl do noci zpátky v Praze…“ „Kolik jste za ty falešný papíry zacáloval, he?“ „Falešný papí…“ „Hele, chlape! Strčte si je třeba do prdele, mně jsou ukradený. Radši vodtud zmizte! Ale fofrem. Pořád nahoru. Za ňákejch dvacet minut vylezete z lesa, tam bude úvozová cesta a po ní jděte do kopce, jasný? Hejbněte kostrou. Do půl hodiny tudy projde hlídka. Až dorazíte k rozcestí a uvidíte železnej kříž, tak jste v suchu. Tam je americká zóna. Teď už padejte a nezaclánějte!“

„Proč?“ zeptá se užasle Egon. „Co proč?“ „Proč mi pomáháte?“ „Nejsem ve službě. Sloužím jinde, dál na východ, ve Zvonkový. Tady jsem soukromě.“ Mladíkova ústa se křivě usmějí a oči se zas rozhoří. „Mám krátkou dovolenou. Tak už zdrhejte, sakra!“ „Dobře, už jdu. Jenom… komu můžu poděkovat? Jak se jmenujete?“ „Copak mý jméno někoho zajímá?“ „Zajímá… Mě… Třeba se vám budu moct někdy revanšovat.“ „To pochybuju… Dobrá. Jsem ňákej Hasil. Pepa Hasil. A teď už fakt zmizte, než se naseru a sundám kvér.“

Josef Hasil
narozen 8. února 1924 v Zábrdí u Prachatic

V říjnu 1948 byl zatčen a odsouzen za nelegální převádění na Západ. Po útěku z pracovního tábora začal pracovat pro americkou zpravodajskou službu jako agent chodec. Na Šumavě takříkajíc před očima pohraničníků a StB se mu podařilo vytvořit hustou síť spolupracovníků a informátorů. Po vybudování železné opony odešel v roce 1954 do USA, kde žije dodnes. V roce 2011 byl prezidentem Václavem Havlem vyznamenán Medailí Za hrdinství. Na počátku února oslaví 90. narozeniny.

Foto: Jindřich Čermák a Michal Tůma, Foto Tůma