Martin Pražák: Finančník v kuchařské zástěře

Se synem bývalého hokejisty a v současnosti nově zvoleného poslance Karla Pražáka si Budějcká Drbna povídala o jeho bohaté profesní minulosti, ale také společně probrali všechny aktuální projekty, za nimiž Martin Pražák stojí. Řeč přišla i na kvalitu gastronomie a podporu turistického ruchu v jihočeské metropoli.

Většina lidí vás zná jako úspěšného podnikatele. Vaše původní profese ale byla úplně jiná...

„Na začátku 90. let jsem dokončil Pedagogickou fakultu Jihočeské univerzity, a tak jsem krátce učil na hlubocké základní škole. Jelikož jsem hrál závodně tenis, přivydělával jsem si jako trenér, měl jsem druhou nejvyšší profesionální licenci. Kantořina mě ale nebavila. Jsem živelný člověk, vždycky mě bavilo vytvářet vize a nové věci, zajímal jsem se o finance a ekonomiku, proto jsem se v roce 1992, kdy v naší zemi docházelo k obrovským společenským změnám, rozhodl nastoupit do Československé obchodní banky.“

Předpokládám, že jste měl vyšší ambice.

„Banka šla rychle nahoru. Pobočka začínala z nuly, odborné znalosti v komerčním bankovnictví tehdy neměl nikdo z nás, takže jsme začínali přibližně se stejnými podmínkami. Měli jsme za úkol rozvíjet pobočkovou síť, takže se postupně přibral Český Krumlov, Písek, Tábor, Prachatice, Strakonice, vybudovala se nová budova pobočky na Lannově třídě.“

Zdá se, že díky ČSOB jste získával cenné zkušenosti do budoucna.

„To je pravda. V letech 1996 až 1998 jsem měl tu fantastickou možnost se podílet na spoustě projektů v rámci centrály, ať už to bylo elektronické bankovnictví, převzetí části banky Bohemia nebo jsem se účastnil ‚překlápění‘ na nový bankovní systém, který v bance částečně funguje až do současnosti. Měl jsem zodpovědnost za celý region, za sféru retailu a pokladních systémů. Měl jsem možnost potkávat se s mnoha lidmi z různých poradenských firem. Dostávali jsme se k podkladům, díky nimž jsme viděli, co se může dít za pět nebo deset let, a to nejenom v bankovnictví, ale hlavně v oblasti elektronických a počítačových systémů. Byl to vlastně počátek internetu a tyto informace a znalosti mi hodně pomohly při začátku mého podnikání.“

Byl v této sféře možný ještě nějaký profesní růst?

„Jako zarytý Budějčák, který když nevidí Černou věž, tak se mu špatně komunikuje, jsem do Prahy jít nechtěl. V roce 1998 mi bylo jednatřicet a řídil jsem část banky na úrovni dnešního ředitele velké pobočky banky na jihu Čech. V bankovnictví se přitom tyhle pozice běžně obsazují ve vyšším věku. Uvědomil jsem si, že v rámci regionu tam budu sedět do smrti a nemám se kam rozvíjet. Měli jsme tehdy za sebou obrovský boom. Pobočkovou síť ČSOB v jižních Čechách jsme postupně vytvářeli od nuly, nikdo nám s ničím nepomohl. Spousta lidí tam pak zůstala a banka je, podle mého názoru, stále úspěšná. Na tu dobu rád vzpomínám.“

Jaká byla vaše nová výzva?

„Na podzim roku 1998 jsme se ještě s dvěma kolegy potkali s Mirkem Dvořákem, který předtím působil též v ČSOB. Dneska je šéfem Českého Aeroholdingu, v té době byl předsedou představenstva a ředitelem Patria Asset Management. Společně se Zdeňkem Bakalou nás oslovili, zda bychom s nimi šli do jiného projektu. Bakala si představoval, že Patria bude v regionech dělat správu financí a zároveň jakási tykadla pro korporátní bankovnictví. V praxi to znamenalo, že pokud chcete koupit nebo prodat nějakou firmu, my o tom budeme vědět a s tím korporátním útvarem spolupracovat. Když se na to dívám zpětně, bylo to hodně odvážné. Byli jsme tři mladí pracovití kluci a povedlo se nám to. V portfóliu jsme měli takový počet subjektů, jaký tehdy nespravovalo osmdesát procent bank v tomto regionu. Nám se to nakonec podařilo ve dvou lidech.“

Pak už jste se ale pustil do vlastního podnikání.

„Když Bakala po třech letech prodával Patrii, zpátky do banky už jsem se vracet nechtěl. Založil jsem proto účetní, daňovou a poradenskou firmu DAFI CZ, která existuje dodnes. Všichni mě přitom od takového podnikání odrazovali s tím, že podobných společností jsou tady mraky. Já jsem ale nechtěl dělat standardní účetní firmu. Přišli jsme jako jedni z prvních s myšlenkou připojení klienta na dálku na náš ekonomicko-účetní systém Helios Orange, kdy se klient přihlásí na náš server, kde má uložena svá vlastní data, vidí online účetnictví, platby, vede skladové hospodářství, fakturace a ostatní operace potřebné k úspěšnému vedení jeho firmy. Na základě smluveného harmonogramu účtujeme a připravujeme veškerá data. Ve zkratce to znamená, že klient má vlastně živou účetní pořád vedle sebe, ale s menšími náklady na software, jehož kvalitu zaplatit by pro něj nebylo efektivní. Takhle to funguje už třináctým rokem.“

Další váš projekt už měl s financemi pramálo společného, mám pravdu?

„Díky mému otci se už deset let věnuji také správě nemovitostí. V části prostoru jedné z nich, v Krajinské 7, jsem v roce 2010 začal připravovat pro jedny zájemce projekt na rybárnu. Dva týdny před otevřením, kdy už velká část investic z naší strany proběhla, ale zájemci přišli s tím, že na to nemají peníze. Večer jsem si tedy sedl, zavolal společníkovi a navrhnul mu, ať tam uděláme restauraci sami, že tomu svou sílu a energii věnuji. Za měsíc jsem projekt dotáhl do fáze realizace a Ristorante Pasta Grande začala fungovat. Zpočátku jsem tam sám běhal v zástěře, plnil jsem si tím svůj velký sen. Vždycky mě totiž bavilo vařit, chodit po restauracích a ochutnávat různá jídla.“

Proč zrovna italská restaurace a těstoviny?

„Protože mám rád Itálii, těstoviny a síť restaurací Ambiente, kam spadají Pasta Fresca a Pizza Nuovo, Čestr (restaurace specializující se na pokrmy z vyzrálého masa) či koncept Lokálu a další, za kterými stojí pan Karpíšek. Chtěl jsem prostě udělat něco jednoduchého, co tady nebylo, a model pražské Pasty Frescy jsem přizpůsobil svým podmínkám. Za zmínku určitě stojí, že v našich restauracích nepoužíváme dochucovadla, vycházíme ze základních surovin - mouky, másla, smetany, čerstvých vajec, masa a ryb. S těstovinami souvisel i můj další projekt. Spoluvlastnil jsem společnost Babiččiny nudle, která vyrábí válcované ručně balené těstoviny. To je dneska unikát.“

To zdaleka ale není kompletní výčet vašich podnikatelských aktivit...

„Po otevření Pasty jsem si řekl, že to je něco, co mě baví a chci se tomu věnovat. U nás je ohromný problém se najíst z kvalitních a čerstvých surovin. Když cestuji tak vnímám, co se kde vaří a snažím se to pak přenášet do Budějc, města, které mám rád. Na Vltavě jsme proto v loňském roce otevřeli restauraci Bistro Magdalene s atmosférou kousku Francie, přičemž inspirací byla loňská návštěva Paříže, hlavně její Latinské čtvrti. Součástí bude i cukrářská výroba a prodejna regionálních potravin.  V ulici Doktora Stejskala začala v prosinci fungovat Hospůdka U Divadla, která se zaměřuje na speciality ze sladkovodních ryb, zvěřiny a na další typicky jihočeská jídla. Například u nás najdete  třeboňskou rybí polévku, smaženého kapra, houbového kubu či kančí se šípkovou omáčkou. Také už nějaký čas provozujeme Vinný sklep V Díře na rohu Krajinské ulice a náměstí Přemysla Otakara II., kam se nám povedlo přenést krásný kus Moravy. K vínu navíc podáváme pochutiny, které si vyrábíme sami, jako třeba domácí paštiku, bůčkovou pomazánku nebo tapenády z rajčat. Ten prostor, kde je nyní kolem 1500 lahví vína, má úžasné charisma.“

ČTĚTE TAKÉ: Do Budějc se vrátila jihočeská rybí restaurace

Můžete říct, která z těchto restaurací je vaší srdeční záležitostí?

„Úplně všechny, ale také firma DAFI nebo Babiččiny nudle. Všechno, co dělám, je mi blízké. Když mě něco nebaví, přenechám to někomu jinému. V té zábavě ale samozřejmě hledám propojení s podnikáním. Nejsem donátor, abych každý měsíc chodil, platil desítky tisíc a vyprávěl o tom, jaké mám krásné restaurace.“

Plánujete nějaké další projekty?

„Baví mě regionální potravina, takže vymýšlím takový projekt, abychom si mohli sami nechat zrát maso a dál s ním pracovat. Většina lidí si v této chvíli možná představí steak, ale já za tím vidím vařené nebo dušené maso, uzrálé hovězí, maso z vepře s původem. Bude třeba navázat kontakt s místními farmáři, přesně vědět, co je to za zvíře, odkud je, kdo ho zabije, zpracuje a tak dále. To je vize dalších pěti let. Láká mě i dobrá hospoda s tradiční českou kuchyní, také bych rád rozjel už zmíněnou cukrárenskou výrobu a otevřel kvalitní nekuřáckou kavárnu s cukrárnou v centru Budějc. Kromě Pasty, která je napůl kuřácká, jsou vlastně všechny moje další projekty nekuřácké. K našemu městu patří i pivo, kam se rovněž ubírají moje myšlenky. Ale to jsou pouze mé sny a představy. Co z toho se bude realizovat, ukáže budoucnost. Naopak mě nebaví budovat bary. Rád si do nich zajdu, ale provozovat je nechci.“

Co je vaší největší inspirací?

„Určitě Rakousko, a to nejenom z pohledu podnikatele. Ne Italové ani Francouzi, ale Rakušané jsou mojí inspirací! Jsou na tom totiž stejně jako my. Nemají nejúžasnější Alpy, nejúžasnější sluníčko a nejúžasnější moře. Oni to správně pochopili a dokážou nabídnout dobrou službu za přiměřenou cenu, abyste se u nich cítili velmi dobře. Například v hotelu nebo penzionu se na vás všichni usmívají, dostanete poctivé vajíčko na dobré slanině s čerstvým domácím chlebem. Kdyby to takhle nedělali, lidi by dali přednost francouzským nebo italským Alpám, kde to ovšem v servisu zdaleka nedosahuje kvalit Rakouska. Když máte kopec vysoký 1300 metrů a pořád tam prší, musíte to nějak kompenzovat. Nebo jejich lázeňství, festivalové léto v Salzburku či dění v Bolzanu... Ne, nepletu se. Já beru Rakousko až k Trentu, proto mám tenhle kraj Itálie tak rád. (směje se) Zajeďte se podívat, jak to tam žije, mají všude čisto, lidi jsou milí... Tohle mě baví a inspiruji se tím pro svůj život.“

A co Budějce?

„Naše město nemá, podle mého, turistům moc co nabídnout. Podpora kultury a sportu se nemůže smrsknout do financování Jihočeského divadla, dotací fotbalu či hokeje. Divadlo, hokej, fotbal či volejbal na vrcholové úrovni jistě do města patří, ale nevím, zda se do nich má investovat tolik prostředků na úkor dalších aktivit. Pokud ano, musíme najít další finance na podporu toho ostatního. Třeba ve vzpomínaném Bolzanu nebo Salzburku jsou v létě denně akce na dvou, třech náměstích. Nebo ve Veroně to žije do třech do rána, všude je spousta lidí, probíhají koncerty, různá show, všechna zařízení jsou otevřená. My sem potřebujeme dostat střední klientelu, která se tady ubytuje, dá si večeři, zajde do divadla, navštíví Krumlov, Hlubokou a najde si tady téma na pět dní. Nebo takové turisty, kteří budou na Lipně a každý den si naplánují nějaký výlet. My jim ale nemáme co nabídnout. Nakonec zjistíte, že je tady strašně málo možností a náročnější klientele to stačit nebude.“

Jak to změnit?

„Podpora turistického ruchu je nulová. Všichni se holedbají, že chtějí podporovat turismus. Když se ale podívám na rozpočet města, tak je až na posledním místě. Nevím, proč se tady vyhazují peníze za projekty typu Jihočeského letiště, které stejně nikomu nic nepřinese. Že sem letadlo přiveze dvacet turistů denně? To nám nepomůže. Oni se sem mají jak dostat, ale je třeba začít investovat do reklamy, aby o nás věděli. Dneska si otevřu české noviny a vidím tam velké dvojstránky, kde jsou zmapované zahraniční regiony. Nejsou to přitom žádné komerční projekty, obrovskými prostředky to financují regionální vlády s podporou velkých měst. Je třeba, aby u nás někdo co nejdříve přišel s vizí, co tady chceme mít za deset let. Já tady určitě nechci mít nové průmyslové zóny, se kterými si za pár let nebudeme vědět rady.“