Může být paranoidní schizofrenik nebezpečný?

Nejen na to se Budějcká Drbna zeptala primáře psychiatrického oddělení českobudějovické nemocnice Jana Tučka. Ten mimo jiné vysvětlil, co to vlastně paranoidní schizofrenie je, ale také poodhalil způsob léčení pacientů a postup v momentě, kdy postižený touto duševní chorobou spáchá nějaký trestný čin.

ČTĚTE TAKÉ: Vrah manželů Malhockých Jan Heidinger je na svobodě

Můžete vysvětlit, co to vlastně paranoidní schizofrenie znamená?

„Jedná se o závažné duševní onemocnění, které naprosto devastuje lidskou psychiku ve všech jejích směrech, jak v prožívání, emocích i kognitivních schopnostech, to znamená ve schopnosti logicky uvažovat a přemýšlet. Člověk je vlastně vytržený z reálného světa a interpretuje si ho nikoliv tak, jak je obvyklé, ale podle svého názoru a svých představ, které jsou zkresleny touto chorobou.“

Dá se tato nemoc léčit?

„U této choroby se dají léčit pouze symptomy, protože příčinu neznáme. Pokud je u někoho paranoidní schizofrenie diagnostikována, její průběh je velmi individuální. U třetiny pacientů nedochází k žádným zásadnějším problémům do budoucna, u třetiny zabírají léky a zbylá třetina bohužel nefunguje ani se zavedenou léčbou. Do jaké skupiny člověk bude patřit, to nelze dopředu předpovědět. Záleží na tom, jak se jeho stav bude dále vyvíjet.“

Říkáte, že u některých lidí nemoc nedokáží potlačit ani léky. Když tomu tak je, jaký je další postup?

„To, že nefunguje s léky, znamená, že dochází k relapsům (návrat příznaků nemoci - pozn. autora) onemocnění. Čas od času se objeví příznaky té choroby buď ve stejné, nebo mírnější pozměněné formě. Pomocí léčby jsme schopni navodit remisi onemocnění, neboli určité bezpříznakové období, které může trvat třeba půl roku, ale i pět nebo deset let. To opět záleží na každém jedinci.“

Může být člověk trpící paranoidní schizofrenií svému okolí nebezpečný?

„Může i nemusí. Je stejně nebezpečný jako zdravý člověk, kterého něco naštve. Pokud u něj trvá zmíněné bezpříznakové období, ve srovnání s běžnou populací není riziko nijak zvýšené. Když se začnou objevovat příznaky, jde o to podchytit nástup a nenechat je doběhnout do nejhoršího stádia. Veřejnost si často člověka trpícího paranoidní schizofrenií představuje jako agresivního šílence, ale není tomu tak. Trestné jednání takového jedince je pouze mediálně vděčný námět a novináři mu věnují více pozornosti, než u zdravého člověka. Studie dlouhodobě ukazují, že ve skupině pacientů s paranoidní schizofrenií nedochází ve zvýšené míře k trestným činům. Důvodem, proč se lidé paranoidních schizofreniků bojí, je skutečnost, že motiv jejich jednání je veden pokřivenou chorobnou logikou a pro běžného člověka je nepochopitelný.“

A když nemocný člověk zákon přesto poruší, co jej čeká?

„Pokud je trestný čin spáchán v nepříčetnosti, následuje ve většině případů obligatorní ochranná léčba - ať už ambulantní, nebo ústavní. To, stejně jako průběh léčby, záleží na charakteru onemocnění. Ústavní léčba se vykonává v psychiatrických nemocnicích, dříve léčebnách, kde na to mají specializované oddělení i odborníky, kteří s těmito poruchami umí zacházet. V rámci léčby probíhá farmakoterapie, edukace, psychoterapie a pacienti navíc získávají náhled na chorobnost svého stavu, který řadě lidem chybí a myslí si, že tento jejich stav je běžný. Získávají tím schopnosti rozlišit, kdy na ně přichází příznaky choroby, a ví, že s tím mají něco dělat a vyhledat odbornou pomoc.“

Kdy může soud rozhodnout, že ústavní léčba skončí?

„Ústavní ochranná léčba je ukončena na návrh ústavu, kde se léčba vykonává. Ve většině případů soud dál nařizuje ochrannou ambulantní léčbu. Ta je vykonávána v jednotlivých ambulancích. Pacient pokračuje v léčbě, je sledován v pravidelných intervalech a jeho lékař podává soudu hlášení, jak léčba probíhá. Pokud se dotyčný nedostaví ke kontrole, je to oznámeno soudu a ten může opět nařídit ústavní léčbu. Navíc se ten člověk vystavuje nebezpečí trestního stíhání pro maření výkonu úředního rozhodnutí. Není to tedy o dobrovolnosti - dotyčný pacient je dispenzarizovaný, vedený a přesně se o něm ví, kdy má přijít a zda tu léčbu vykonává, či ne.“

Požívá pacient léky sám, nebo jsou mu podávány ambulantně?

„Záleží na tom, jakou léčbu podstupuje. Pokud mu jsou předepsány tablety, vyzvedává si je v lékárně a užívá je běžně doma. Intervaly kontrol jsou kratší než u běžně nemocných jedinců. Pokud však léky neužívá, lze během kontrol zjistit, zda dochází ke zhoršování stavů, a včas zasáhnout. Nutno dodat, že když v léčbě pacient léky neužívá, což řada z nich opravdu tak dělá, neznamená to, že se po vysazení léků dostane ihned zpátky do nemoci. Účinek léků nějakou dobu přetrvává a relaps onemocnění většinou nastává až po dvou nebo třech měsících, někdy i déle. Jako první se začínají objevovat prodromální, neboli varovné příznaky, kdy rodina nebo lékař dokáže rozpoznat, že spolupráce v léčbě není taková, jaká by měla být. Pokud zjistíme, že pacient léky neužívá pravidelně, existují možnosti injekcí, které se aplikují v pravidelných intervalech jednou za tři týdny až měsíc, kdy pacient dostane účinnou látku v ambulanci a je krytý účinnou látkou po celou dobu až do další kontroly.“