Psychiatr Jan Cimický: „Stresu odolat nelze“

Jak se psychiatr stane básníkem? Nebo to bylo naopak?

„Samozřejmě nejdřív byly ty básničky. Poezii jsem začal psát ve třinácti letech, takže dávno před mou lékařskou kariérou.“

A jak se stane, že třináctiletý kluk začne psát básně?

„To je jednoduché. Byli jsme generace, která často sáhla pro knihu. Televize byla v počátku, a tak se hodně četlo. Když čtete, hodně věcí zaujme, některé vás vezmou za srdce a řeknete si: ´Jé, to je krásně napsané, to bych chtěl umět.´ Tak jsem to měl s poezií a posléze i s detektivkami. Když mě okouzlil jazyk poezie, řekl jsem si, že to také zkusím. Pak jsem psal i texty k písničkám, dokonce jsme měli svoje studentské divadlo.“

Myslíte si, že literatura může léčit?

„Určitě může. Já sám jsem to dokonce zkoušel. Existuje psychoterapeutický obor biblioterapie nebo scénický výraz. Tyto metody využívají prozaické úryvky, které jsou seřazeny podle emotivního náboje. Vybere se třeba dvacet úryvků a lidé, kteří na terapii přijdou, si vyberou ten, který je jim nejbližší. Ten se přečte a pak se o něm mluví. Tak se přelouská třeba několikrát do té doby, než se text samotný stane nepotřebným. Dál se o něm jen povídá. To náramně přispívá ke zlepšení komunikace a mluvení o problémech.“

Jak vy sám odoláváte stresu a psychickým náporům?

„Neodolávám. Zkrátka to nejde. Stres na nás působí, ať chceme nebo ne. Důležité je, aby si člověk uměl správně rozvrhnout síly a nepřeceňoval své možnosti a schopnosti, protože pak by ho to opravdu porazilo. Najít ale tu správnou hranici je velice obtížné.“

Jak se tedy alespoň snažíte unikat z takovýchto náporů?

„Mám svoje psaní, své překlady, působím v rádiu. Tedy spoustu možností, kudy uniknout z krizových chvil.“

Je známo, že dnešní chaotická doba přináší do našich životů čím dál více stresu a neklidu. Jaký si myslíte, že je největší problém dnešní společnosti?

„Lidé dnes ztrácí pocit jistoty, bezpečí a nějaké snadné orientace. S tou vznikající úzkostí ve společnosti narostla agresivita. Když posloucháte rádio nebo televizi, tak zjistíte, že vás ze všech stran zahrnují negativními zprávami, nemluvě o dopravních nehodách. Řidiči jezdí jako o život a naprosto zbytečně tak riskují. Tlak z médií zapříčiňuje ztrátu půdy pod nohama. Na jedné straně člověk neví, jestli zaplatí nájem, na druhé straně slyší, že se vyhazují miliardy. To v lidech vyvolává pocit agresivity.“

Máte nějaký recept, jak tomu všemu odolávat?

„Já si myslím, že o ten recept nikdo nestojí. Hlavně proto, že spoustu věcí zkrátka nemůžeme ovlivnit. Zejména zlo, které páchají druzí. A takové ty řeči, že věci můžete ovlivnit, když půjdete k volbám - to je směšné. Lidé sice někoho zvolí, ale nakonec je u moci někdo úplně jiný a občané zjistí, že selhává celý politický systém.“

A vy k volbám chodíte?

„Chodím, vždycky jsem chodil. Jsem vzorný občan, ale bohužel mi to není nic platné.“

Nakonec trochu z jiného soudku. V Praze vymysleli takzvané vagony pro nezadané. Co si o tom myslíte?

„No, musím říci, že my žijeme kampaňovitě. Najednou se zjistí, že se celá společnost mění, třicet procent mladých lidí jsou single a začne se vytvářet snaha, jak s tím něco udělat. Nevím, jestli to k něčemu bude, ale proč to nezkusit.“