Stereotyp běžného života Lukáše Furika nebaví. Proto vyrazí na cestu kolem světa

Sedmadvacetiletý Budějčák pracuje jako technik v Jaderné elektrárně Temelín, ještě donedávna měl doma ty nejmodernější technologie a žil jako každý jiný. Pak ale začal nabízet knížky k prodeji za padesát korun, podal výpověď, nechal si doma odpojit internet a už brzy opustí všechny dosavadní jistoty. Proč to Lukáš Furik dělá? O tom si povídal v rozhovoru s Budějckou Drbnou.

Vydat se na cestu kolem světa, to není úplně běžný nápad... Co vás k němu přimělo?
Pořád jsem se někam stěhoval, chamtil majetek, ale nebyl jsem v životě šťastný a spokojený. Jednou jsem narazil na Petra Hirsche, který chodí kolem světa, a řekl jsem si, že by to mohlo být fajn. Přítelkyně tehdy neměla práci, a tak jsme se rozhodli, že půjdeme společně do Španělska. Na poslední chvíli si však uvědomila, že jít pěšky, spát pod širákem a několik dnů se nemýt nebude nic pro ni. Když jsem si pak sám uvědomil, že tam půjdu několik měsíců, budu ale jenom v Evropě a stejně se vrátím chudý, začal se rodit plán cesty směrem na východ. Země se mi během dvou měsíců skládaly postupně jako mozaika. Nejdřív jsem chtěl letět do Moskvy, tam přestoupit na Transsibiřskou magistrálu, dojet k Bajkalu a pokračovat do Mongolska. Jenže strávit čtvrt cesty v letadle a nevidět nic, to mi přišlo docela líto. Nápad, že pojedu autem, skončil jeho prodejem, nakonec jsem se zbavil i kola, které bych zase musel pořád udržovat a přišel tím o svobodu. Rozhodl jsem se tedy jít pěšky, takže jedinou starost teď mám o to, co si obuju na nohy. Beru si pohorky a jedny otevřené boty. Když je prošlapu, tak je vyměním. Pokud to dobře půjde, několik let neuvidím zimu.

Chápu to dobře, že si vezmete na záda batoh a vyrazíte pouze pěšky, aniž byste se svezl třeba autobusem?
Do zimy potřebuji být v Laosu a Thajsku, a to bych pěšky nezvládl. Na placenou dopravu, která mě ani neláká, nemám finance, takže budu stopovat. Prvního dubna zavřu dveře, klíče od pronajatého bytu dám do schránky a vyrazím. Naberu směr Rudolfov k viaduktu a „vyhodím palec“. To bude ještě ta jednoduchá část cesty, tady mi všichni rozumí. Přesný plán nemám. Dostal jsem sice k Vánocům kopici průvodců, možná se ale někde zatoulám, někdo mě odveze jinam, než potřebuji a celé se mi to zboří. Budu mít s sebou turistickou navigaci, do které si hodím třeba deset bodů, abych měl směr. Určitě chci jít přes Rakousko, Maďarsko, Rumunsko, odkud pochází předci mého táty, až do tureckého Istanbulu. Tuhle trasu mám naplánovanou několik let. Dál chci pokračovat přes Gruzii, Rusko, Mongolsko, Čínu, Laos, Thajsko, Malajsii, Indonésii a Nový Zéland. Potom se pokusím dostat do Jižní Ameriky a přes Severní Ameriku se vrátit do Santiaga de Compostela ve Španělsku, známého poutního místa.

Kolik zvládnete denně ujít kilometrů?
Záleží na tom, jak se mi povede zabalit. Potřebuji batoh dostat do deseti procent své hmotnosti, jinak se mi těžko ponese. Od září mám rozprodaný majetek, takže mi doma zbyla jen postel a šatní skříň, která zmizí příští týden. V jednom koutě bytu mám elektroniku, v druhém batoh, spacák a oblečení. Mým velkým pomocníkem je mobil, kam si píšu hmotnosti a poznámky, kolik jsem za co utratil peněz. Každé deko je znát, takže si třeba místo pěti párů ponožek vezmu jenom troje, sehnal jsem o 300 gramů lehčí spacák a podobně. Pokud jde o kilometry, na začátku to nemá smysl přehánět. Když denně ujdu patnáct kilometrů, bude to úspěch. Nemá třeba se snažit o dvakrát tolik, čas mě netlačí.

Co to znamená, že vás čas netlačí? Skončíte v práci a přestanete řešit běžný život?
No to bych rád, zní to hrozně hezky, spíš jako klišé. Myslím, že v reálu to ale takhle nebude. Svazují mě víza. Potřebuji je do Ruska, Číny a pracovní vízum na Nový Zéland, které jsem snad sehnal. Přijde mi to jako naprostá zbytečnost a past na turisty. Je mi jedno, jestli se budu toulat rok nebo sedm. Ideálně do konce života, tolik peněz ale nemám. Bohužel třeba Nepál jsem musel z časových důvodů vynechat. Ale chtěl bych cestovat co nejvíc.

Čím se budete celou dobu živit?
Mám naspořeno kolem 150 tisíc. Znám lidi, kteří cestovali po Evropě a za sedmnáct měsíců utratili 70 tisíc. V Asii se dá žít za dolar až dva denně. Když se budu stravovat jako místní, měl bych vydržet relativně dlouho. Plán je ale jedna věc, realita druhá. Na Novém Zélandu bych rád sbíral ovoce, abych si nějaké peníze vydělal. Nedělám si iluze, že si našetřím dalších sto padesát tisíc. Spíš to beru jako místo pro zakotvení, odpočinek a rehabilitaci.

Je nějaké místo, kam jdete záměrně a těšíte se tam?
Hrozně se těším do Mongolska. Evropan je zvyklý, že každé volné místo se brzy zastaví nějakými obchodními centry, tam ale lidé žijí v jurtě, mají stádo a na televizi se dívají až večer, když se jim autobaterie nabije přes solární panel. Oni vlastně nemají ani adresu, je to taková země nikoho. Láká mě i Laos, to je velká exotika. Doufám, že mě tam nic nesežere. (směje se)

Máte strach?
Jsem vodnář, takže si ho snažím nepřipouštět. Žiju v oblacích a myslím si, že všude jsou všichni hodní a Nova to akorát přehání. Bez jídla vydržím měsíc, vodu si s sebou pořád potáhnu. Strach je ale dobrý. Jak se říká: „Hrdinů jsou plné hřbitovy.“ Na druhou stranu - přepadnout vás můžou i v Budějcích. Je větší pravděpodobnost, že se to stane v noci na Lannovce, než když budete stopovat na druhém konci světa. Moc peněz u sebe mít nebudu, a když, tak si je rozdělím na víc míst.

Co když se daleko od domova zraníte a nebudete mít chuť pokračovat?
I to se může stát. Musím ale jít dál. Jsem na to připravený, stejně jako když doma nechcete vstát z postele a jít do práce. Prostě musíte. Ze zdravotních potíží mám popravdě docela obavu. Snažím se tu pravděpodobnost sice minimalizovat očkováním a lékárničkou, kterou si beru s sebou, ale horečky dengue se bojím víc, než že mě někdo přepadne a zabije.

Kde budete přebývat? Až v Mongolsku zaklepete na jurtu, pohostí vás tam místní obyvatelé?
Já v to pevně doufám. Že všechny ty pohádky o Mongolsku jsou pravdivé a jsou tam hodní lidé, kteří mě pozvou dovnitř. Představte si, že takhle přijdete k někomu v Evropě a řeknete mu: „Dobrý den, já cestuji kolem světa, chci se u vás osprchovat a vyspat.“ Snad každý by si myslel, že jsem blázen, co ho chce podříznout a ukrást mu auto. V západních zemích spoléhám na Couchsurfing, což je internetový systém, ve kterém jsou zaregistrovaní ti, kteří můžou nabídnout ostatním u sebe doma přechodné bydlení. Sám jsem pár cestovatelů ubytoval, tak snad se mi všechno dobro vrátí. Stan jsem vůbec neřešil jednak kvůli váze, a také při bydlení v něm máte falešný pocit bezpečí. Mám s sebou akorát pláštěnku. Ta se prý dá natáhnout na tyčky a udělat z ní příbytek. Nechci, aby to znělo tak, že budu žít jako bezdomovec a somrovat od baráku k baráku, ale vlastně bezdomovcem budu.

Jak na záměr jít kolem světa reagovalo vaše okolí a rodina?
Nejlépe to přijímají kolegové a kamarádi, kteří jsou ode mě dál. Rodina je na tom podstatně hůř. Rodiče vidí, že jsem prodal veškerý majetek a odcestuji pryč jenom s batohem. Chápu, že je to pro ně nepředstavitelné. Kdybych si sám před pár měsíci řekl, že něco takového udělám, považoval bych se za blázna. Mám dobrou práci, slušný základ pro život, takhle se ale po návratu vrátím do doby, kdy mi bylo devatenáct. Soustředím se ale na to, abych vyšel, než až přijdu. Vždycky jsem snil o tom, že se odstěhuji někam na samotu, budu vyrábět židle, dýmky, flétny nebo ukulele. Současný styl života se mi prostě nelíbí.

O svém počínání jste začal veřejně informovat na Facebooku. Budete ve spojení se světem?
Pro mě by bylo nejlepší, abych s sebou neměl žádné moderní technologie. Pokud ale chci svou cestu medializovat, musím přidávat nové příspěvky a fotit. Notebook jsem nahradil convertible zařízením, tedy notebookem s tabletem v jednom, zrcadlovku menším foťákem a ještě chci natáčet na akční kameru. Nabíjet budu přes speciální solární panel přichycený suchým zipem na batoh.

Proč podle vás „normální“ lidé takovou cestu nepodniknou? Bojí se opustit svůj život, vzdát se svých jistot a komfortu?
Je jen pár šílenců, kteří jsou ochotni vzdát se komfortu. Žijeme ve společnosti, která nás utváří. Není žádoucí, aby se člověk sebral a emigroval. Rodiče a prarodiče pracovali, přinesli výplatu a pak jeli na dva týdny k moři. Spoustě lidí z okolí nepřijde moje počínání normální a sami říkají, že by je to nebavilo. Chtějí chodit do práce a za vydělané peníze si koupit oblečení nebo barák. Já jsem si to taky vyzkoušel, měl jsem každý rok nový model iPhonu, MacBook, motorku, auto, jenže mi pořád něco chybělo. Mám to tak, že někam odjedu a pak na to rok vzpomínám. Majetek jsem měl, ale vůbec jsem si ho nevážil. Vždycky jsem snil o tom, že se odstěhuji někam na samotu, budu vyrábět židle, dýmky, flétny nebo ukulele. Současný styl života se mi prostě nelíbí.

Máte sklony k cestování v genech?
Když jsem pátral v rodokmenech, teta z mamky strany utekla k cirkusu, kořeny jiných příbuzných zase sahají na Šumavu nebo do Itálie. Už jako kluk jsem v Riegrovce koukal na kopce a říkal si, co je asi za nimi. Odmala jsem měl cestování rád, Čechy mě však nikdy nelákaly. Když seš dítě a dojdeš na druhý konec Budějc, myslíš si, že jsi došel na konec světa. V osmnácti dojedeš autem do Prahy, potom na dovolenou do Chorvatska a své hranice tím postupně posouváš. Přitom každý může vyrazit kamkoliv, není problém si koupit letenku do Kanady nebo kamkoliv jinam.

Plánujete se vrátit? Může se stát, že vás to někde uchvátí a už nebudete chtít pokračovat dál...
Toho se bojím. Když se vrátím, budu začínat stejně, jako kdybych zůstal kdekoliv jinde. Priorita je dokončit cestu, ale po návratu do Evropy se nemusím vrátit do běžného režimu. Pro mě je nemyslitelné, aby člověk, který se toulá, pak začal žít zase stejným stylem života jako dřív. Abych třeba nastoupil do Globusu a šel tam za pár korun vážit ovoce. Slyším v tom hrozný rozpor. Kamarád jel na dovolenou do Thajska, našel si tam ženu a usadil se. Počítám, že po návratu mi bude přes třicet, kdy už většina mívá rodiny. Koketoval jsem s myšlenkou, že si otevřu nějaký hostel, vykydnu se tam a budu čekat na hosty... (s úsměvem)