Syndrom vyhoření při práci v televizi nehrozí

Máte doma televizi?
Ano, máme.

A mají vaše děti televizi v pokoji?
Mají notebook. Čas strávený na počítači však více či méně úspěšně hlídám.

Jaká jste matka?
Jsem empatická a tolerantní matka, soudím podle toho, že děti si nestěžují. Ale mohla bych být více důsledná! Mám ráda čtení pohádek synovi, jsou to naše večerní rituály, buď čte on mně, nebo já jemu. Někdy dokonce má čtrnáctiletá dcera volá z koupelny - mami ještě nečtěte, chci to taky slyšet. Teď čteme od Viewegha Pohádky pro unavené rodiče. Moc se u toho bavíme.

Čím byste chtěla být, kdybyste nebyla televizní redaktorkou?
Já nevím, asi bych se chtěla víc ponořit do kytary, zpívat a možná psát. Pár pokusů už mám v šuplíku.

Tíhnete k umění?
V mládí jsem hrála na klavír a pak přišla kytara, songy Nerez, Zuzky Navarové, Martiny Trchové, Radůzy nebo Nohavici mě baví hrát i po letech. Pár písniček jsem i napsala, ale hraji je jen o samotě beze svědků nebo s dětmi. Produkce na veřejnosti nekončívá dobře - zapomínám texty a akordy. A hraní i psaní mi pomáhá, když se na mě svět zrovna neusmívá.

To jsou krásné koníčky. Vy jste ale i sportovně založená...
Ano, hodně času trávím na zumbě, na kole, na lyžích, s dětmi, s přáteli u vína, s kytarou a knihou.

Jak dlouho pracujete jako redaktorka?
Já jsem začala po studiu na Pedagogické fakultě, od roku 1994 jsem pracovala pro tehdejší TV Gimi, to už je s přestávkami dvacet let.

Hrozí po takové době syndrom vyhoření?
Díky pestrosti témat a lidí, se kterými se setkáváme, a neustálou proměnlivostí naší práce syndrom vyhoření nehrozí.

Jak se vaše práce za těch dvacet let změnila?
Když jsme v mých začátcích jeli někam natáčet, často jsme dostávali pozvání domů nebo na kávu a na buchtu, dokonce i na oběd. Dnes vše probíhá v daleko větší hektice. Další velká změna je i v technologiích. Pracujeme s úplně jiným vybavením a dnes si nedokážu představit svou práci bez internetu. Vůbec nevím, jak jsem to dřív mohla dělat.

Je příběhů, dramat a událostí kolem vás víc než dřív?
Dříve jsme nedělali tolik reportáží jako dnes. Nyní pokrýváme každý i více oblastí od politiky přes kulturu, sociální problematiku až ke sportu.

Na jaké oblasti se převážně zaměřujete?
Už tu zaznělo, že hodně tíhnu ke kultuře, zajímají mě reportáže z výstav, divadla a kulturní oblasti vůbec. Občas výjimečně fušuji Martinu Štěpánkovi do sportu a všichni děláme každodenní témata - sociální problematiku, aktuality, zpravodajství.

Do jaké míry aktuální problémy, doprava i jiné dění předpokládají, že se musíte pohybovat i v politice?
Důležité je, aby redaktor měl oči i uši na stopkách, sledoval dění kolem sebe. Hodně témat odposlechneme i náhodně od kolemjdoucích nebo někde v obchodě, když dámy probírají nějaký lokální problém. Často se dozvíme zajímavé podněty a druhý, třetí den je jedeme prověřit a pak už o nich třeba hned točíme.

Jak se chovají respondenti nebo hosté ve studiu? Je rozdíl mezi tím, jestli jsou ve svém prostředí nebo v televizi před reflektory?
Myslím, že záleží na typu člověka. Silné charaktery, osobnosti se v takových situacích moc nemění. Ty komunikují „v civilu“ stejně jako před kamerou. Ale není to úplně pravidlo, často chytří a sympatičtí lidé před kamerou propadají trémě.

S jakými lidmi se vám ve Studiu Z nejlépe povídá?
Já mám ráda kulturu a hodně si zvu například herce a lidi od divadla nebo z různých oblastí kultury. Například teď jsem tu měla zajímavého hosta, který se zabývá konstrukcí hloubkových ponorek. Já jsem antitechnický typ, ale ten člověk byl duší krásný a vznikl s ním poutavý rozhovor. Asi nehraje takovou roli rozsah znalostí a schopností moderátora, ale momentální empatie a souznění lidí ve studiu. Často nás hosté právě u takových neobvyklých témat opravují, což ale rozhovoru prospívá, protože téma tím dělají přístupnější i pro diváka. A osobnost vypravěče hraje velkou roli - jako při vyprávění vtipů.

Bývají hosté na takový rozhovor připraveni?
Většinou hovoří o svých srdečních záležitostech, takže já mám tu zkušenost, že vždy.

Býváte ještě i vy sami nervózní před kamerou?
Já mám takový svůj proces, říkám mu startovací úvod. Když se mi podaří říct do kamery úvod hned napoprvé, jakoby to předurčovalo vývoj celého rozhovoru. Pak už to jede bez zaškobrtnutí. Ale dnes se mi stalo, že jsem rozhovor uváděla snad třikrát a pak už jsem se začala potit.

Neplatí tedy, že čím zářivější hvězda přijde do Studia Z, tím nervóznější je moderátor?
U mě to tak nebývá. Můžu mluvit s někým, koho nikdo nezná, kdo má ale pro mě takové hodnoty, že lehce zpanikařím.