V Jihostroji bylo krásně. Byli jsme mladí a neměli žádné závazky, vzpomíná smečař Karel Kvasnička

Extravagantní účesy, většinou nagelovaná blonďatá hlava, na dresu nad jménem přezdívka ATO, velké rány, které skoro štípaly palubovku... jen trocha charakteristiky bývalého českobudějovického smečaře, který se po skvělých sezonách v jihočeské metropoli dostal až do reprezentace.

Hrál poté i v Řecku, Polsku i na španělském ostrově Gran Canaria. V české volejbalové extralize oblékal dres Českých Budějovic, Brna a Ostravy. Dva roky byl nyní bývalý reprezentační smečař Karel Kvasnička oporou Benátek nad Jizerou, které se v minulém ročníku nejvyšší domácí soutěže volejbalistů pokoušely o historický úspěch, nakonec ale skončily sedmé.

Za svou kariéru jsi poznal celkem hodně klubů po Evropě, kde jsi se cítil nejlépe?

Nejhezčí angažmá bylo tam, kam teď přestupuje nahrávačská jednička národního týmu Ticháček. Tedy polský Rzeszow (Řešov).  Tam jsem hrál dva roky a musím říct, že tam to bylo nejlepší, co jsem poznal. Platili pravidleně, hlavní sponzor byl majitel jedné z největších programátorských firem v Evropě. S penězi nebyl problém. Hrálo se tam dobře, chodilo na nás hodně diváků, někdy i 5000.

V Polsku je volejbal hodně populárním sportem, že?

Přesně tak. Po fotbale a závodech na ploché dráze je nejvíce populární. Co si pamatuju, tak třeba na přípravný zápas s třetiligovým týmem někdy v půlce září přišlo asi 3500 lidí, aby si nás okoukali. To byla moje první sezona ve Řešově, přišel jsem tenkrát z Kanárských ostrovů. Pro mě to byl šok, protože ve Španělsku bylo na zápase asi patnáct lidí i s podavačkami a rozhodčími. To byl velký skok. Ale po všech stránkách byl Řešov nejlepší tým, ve kterém jsem hrál. A také jsem tam byl dva roky po sobě vyhlášen nejlepším přihrávačem soutěže.

Jací byli tamější fandové?

Poláci jsou stejní jako my. A  Polky taky, bylo tam příjemně :) Docela sranda byla, když se hrál poslední zápas. Skončili jsme asi pátí v lize, lidé nás ale ohromně žrali, opravdu bylo  příjemné tam hrát. Pamatuji si, že jediné, co jsem po tom zápase uchránil, byly boty, které jsem si schoval pod bundu. Ostatní věci jako ponožky, trenky nebo chrániče z nás lidé servali.  Ať už malé děti nebo šedesátileté báby na nás naskákaly a strhaly to z nás. Navíc my jsme byli bohatý klub, tak jsem měl za ty dva roky třeba šestnáct dresů. Ty jsme také všichni naházeli mezi fanoušky. Jeden jsem si tedy nechal na památku. Co bych taky s tolika dresy dělal? Leda si ho vzít na zahradu na okopávání brambor. Ale spíš jsem se bál, aby se mi dresy zase nevrátily, aby mi je lidi nehodili zpátky, že je nechtějí. Ale nechali si je, takže dobrý.
Ještě si vzpomínám, že po prvním zápase jsem tam rozdal asi 400 podpisů a asi milionkrát jsem se musel vyfotit. V Polsku je to fakt extrém. Řešov je něco jako Budějce, prostě volejbalové město.

Dlouho jsi hrával v Jihostroji, jak by obstál v tomto porovnání český mistr?

Budějce jsou mistři a tak dále a tak dále. Ale my jsme vyhráli s Habim (bývalé libero Jihostroje Petr Habada), Rubym (bývalý smečař Tomáš Rubáček) a ostatními první titul pro Budějce! To nám nikdo nevezme.  A to bylo velké. Také chodilo hodně lidí, židle byly asi v deseti řadách i dole na palubovce. Něco kolem těch  2500 fanoušků chodilo na naše zápasy. Samozřejmě já byl zvyklý z Brna, odkud jsem sem přišel,  na 300 lidí. Takže se mi tu moc líbilo. Srovnat Budějce s polským extrémem a tím španělským nejde, je to něco  mezi. Na těch Kanárech, kde jsem hrál, tam chodili lidi spíš na basket. To tam byl vždycky bordel, po našich zápasech ale nemusely ani uklízečky nic uklízet, když nikdo nepřišel.

Jak vzpomínáš na angažmá v jihočeské metropoli?

Jedině v dobrém. Hrálo se mi tu dobře, všichni jsme byli mladí, nikdo neměl děti, jen nahrávač Renda Dvořák. Mladýho Lukáše vodil na tréninky do haly a ten otravoval, pořád si chtěl kopat s míčem. Ale byli jsme dobrá parta, většinu času jsme trávili spolu. Samozřejmě nějaké přítelkyně byly, ale to se často měnilo, takže jsme chodili hlavně chlastat. V roce 2001 nebo tak nějak jsme prohráli jen dva zápasy za sezonu. To nám diváci nadávali, že si zaplatí třicet korun, aby nás viděli hrát a pak musejí chodí za třicet minut domů, jak jsme soupeře kosili. V té době tu byl ještě Jirka Popelka a  když se nevědělo, jak uhrát výměnu, umlátil to on.  My byli jeho přisluhovači. Ale bylo to tu fajn. Když se vyhrává, je to nádhera, navíc když nemáte závazky. Já, Ruby, Kamil Kučera, Komín (Miroslav Šotola), Peca (Petr Zelenka) a Jumbo (Miloslav Javůrek) jsme spali hned vedle haly, tam u řeky jak jsou teď skauti nebo co. Takže jsme to měli padesát metrů na trénink. V tom mě ale překonal teď Habi (Petr Habada), který spal letos v Benátkách přímo v hale, prošel asi přes dvoje dvěře do haly.

Málokdo ví, co znamenal nápis ATO, který jsi zde nosil na dresu nad svým jménem. Měl jsi vzor ve skvělém sprinterovi Ato Boldonovi z Trinidadu a Tobaga?

Já mam i jeho kéru na zádech! Záda mám teda potetovaný celý, ale i Ato je tam. Mám ho rád, byl taky takovej jako já. Dělal kraviny, průšvihy, byl extravagantní. Líbilo se mi jeho jméno i to, že byl rebel trochu jako já.

Od extravagantních účesů a ostatních výjevů jsi ale už upustil, že?

Jojo. Před  dvěma roky jsme tady v Budějcích hráli s Benátkami, omluvil jsem se místním fanouškům, že nemám na hlavě to, na co byli zvyklí, protože už moc vlasů nemám. Já jsem furt něco vymejšlel na hlavě, to je pravda. Když jsem byl mladší, tak mě volejbal bavil. Ne že bych ho žral, to ne. Bavil mě, uměl jsem ho hrát, ale nemám rád stereotyp. Nemám rád takový typy hráčů, jako je Habi nebo Honza Jeslínek. Jako mám je rád, to jo, ale nikdy nic neudělali bláznivýho, žádný kraviny nevymejšleli. Na to jsem byl expert já s Rubym, navíc já vždycky chtěl vypadat nestandardně. Je pravda, že jsem se už setkal tady v Budějcích s pár lidmi, kteří se mě ptali, jestli budu hrát zase tady. Asi že by se  chodili podívat  na toho osla, co bude mít zas na hlavě :) V Polsku mají takové přísloví, že když blbě hrajete, musíte alespoň dobře vypadat.

Dvě sezony jsi nyní hrál v Benátkách nad Jizerou. Jaká to byla štace?

Říkal jsem už Habimu, když tam vloni k nám přicházel, že je to jako vyměnit Mercedes za Trabant. Ale to co bylo v Benátkách, to jsem ještě nezažil. Lidi tam byli rádi, když jsme prohrávali. Fakt hrůza. Když jsme vyhráli, byla to náhoda nebo slabým soupeřem. Když jsme prohráli, byli na koni a říkali nám, jak umíme prd. Byli rádi, že nám můžou nadávat. Když přijela Příbram letos v play-off, její fanoušci skandovali a ti staří dědci u nás byli naštvaní, že je tam  bordel. Měli jsme v hledišti dva bubny a když jsme začali prohrávat, tak nebyly slyšet. Bylo to jako v divadle, něměli jsme domácí prostředí. Já mám hodně rád lidi, pro mě to v Benátkách bylo malé. Možná bych tam hrál dál, ale je tam furt méně a méně peněz. Je to tým, ve kterém jsme byli asi jen tři placení profíci.

V Benátkách už nebudeš pokračovat?

Ještě nevím. Asi skončím úplně s volejbalem jako Habi. V Čechách nechci hrát, ani nemám kde. V těch lepších týmech na to nemám, v těch horších neplatí. Je to těžké. Zkusím Rakousko, možná se tam chytím. Jinak si budu muset najít práci.

A co bys dělal?

To nevím. Nemám dodělanou školu, mám jen tříletý učnák jako prodavač. Nemám maturitu,  jsem skoro jako Jarda Jágr. Ten už si ji ale vlastně dodělal. Mohl bych dělat obchoďáka, dobře mluvím, možná by bylo dobré něco kolem sportu. Mám rád jakýkoliv sport s balonem, tak něco kolem toho. Ale takových je nás kvanta. Ruby, můj nejlepší kámoš z Jihostroje,  teď  třeba dělá v dřevařském průmyslu.

Tvou kariéru přibrzdilo zranění kolena, které sis přivodil při utkání evropského poháru v Jihostroji. Myslíš, že bys to dotáhl ještě výš, nebýt špatného doskoku na palubovku?

Kdyby mě trenéři Žák s Pommerem nutili více posilovat, asi by se mi to nestalo. Já byl mladej, tehdy jsem na nějaký cvičení prděl. Nikdo mě nedonutil posilovat. Nic mě tehdy nebolelo, když jo, vzal jsem si injekci  a přešlo to. Ale o to to bylo pak horší. Ale neřešil jsem to.  Teď už asi deset let cvičím a neměl jsem problémy se zády, s koleny, prostě s ničím.
A určitě mě zranění přibrzdilo. Rok jsem nehrál a když jsem začal, už jsem neskákal tolik co dřív. Do smrti prý budu mít nohu slabší, i když jí posiluju.

Každé léto trávíš v Budějcích, už jsi tedy Budějčák?

Máme tu se ženou byt, už se za něj můžu považovat. Habi říkal, že po 13 letech už jsem Budějčák, navíc už to mám i v občance. Ale mám nevýhodu, že mám auto s pražskou espézetkou. Je pravda, že se mi tu hodně často stává, že mi lidi nadávaji. Ale co, já nebudu vylejzat z auta a vysvětlovat jim, že nejsem Pražák.