Velikonoční tradice v Budějcích již třetím rokem obnovuje Víťa Marčík s rodinou, přáteli a dobrovolníky. Na páteční hrkací průvod se dostavila, spolu s dalšími zvědavci, i Budějcká Drbna, která se chtěla o tomto zvyku dozvědět něco víc, a tak Víťu oslovila.
Proč se začala konat akce s názvem Velikonoční hrkání?
„Já už jsem jako malý kluk hrkal a vůbec jsem tomu nerozuměl. Táta mi řekl, abych to dělal, a přitom jsem ani nebyl věřící. U nás v Napajedlích to byla tradice. Když jsem přijel do Budějc a věřícím už jsem byl, tak jsem se začal dívat na všechno jinak. Najednou jsem si uvědomil, že Vánoce se slaví hodně, ale o Velikonocích už nikdo moc neví. Tak jsem si říkal, že hrkání by to připomnělo. Je tradicí, že na Zelený čtvrtek přestanou bít zvony. Odlétají do Říma. A zapovězený zvuk zvonů a zvonků je nahrazen dřevěnými klepači nebo řehtačkami.“
Jak se říká těm hrkacím vozíčkům?
„To jsou trakaře. Byly také klepačky, ale ty jsou jiné. My jsme u nás říkali trakaře, někdo říká hrkače.“
Co jsou to klepače?
„Kladívka, která klepají místo zvonů, ale ne každý kostel je má. Kde je neměli, tak museli kluci hrkat. Proto chodíme po Budějcích a hrkáme. Zároveň jsem do průvodu začal zapojovat různé symboly, takže je to napůl takové divadlo. Ve čtvrtek jsme nesli máry jako symbol Poslední večeře Ježíše Krista, kdy naposledy jedl s Apoštoly. Končíme v klášteře, kde nakonec večeři sníme. To jsou veřejné akce, které pořádáme pro všechny lidi. A pak děláme ještě další pro věřící. V pátek ráno jsme tesali kříž a ve dvanáct vycházel další průvod hrkání, protože Kristus byl ukřižován v pravé poledne. Ještě se hrkalo ve tři, ale to jsem letos zapomněl. My budeme každý rok hrkání vylepšovat. (směje se)
Další průvod bude v šest hodin, to se ponese rakev jako symbol sundání Ježíše do hrobu. V sobotu ráno se letos nebude dít nic, ale příští rok plánujeme tuto akci rozvést. Chtěl bych mít na márách spoustu zvonečků a zvonců jako obraz toho, že Ježíš šel do pekel, ale pak ho vyvedli. On sám se zároveň vyvádí, vstane z mrtvých. Je to symbol toho, že se smrti nemusíme bát, to je poselství Velikonoc.
Dále bych pak chtěl oslavovat vigilii, což je bohoslužba v noci ze soboty na neděli Zmrtvýchvstání. Představoval bych si to tak, že se bude dělat až do rána oheň, na kterém by se opékal beránek, a ráno při svítání by se donesly svatební koláčky. Průvod by potom nebyl smuteční, ale vlastně svatební. Jako takové obrovské vítězství lásky nad smrtí.“
Všichni v průvodu byli oblečeni do černé, mělo to vyjadřovat zármutek či ještě něco jiného?
„Ano, je to smuteční den.“
A proč jste měli masky?
„Jezdívám často do Španělska. Když jsem tam byl poprvé na Boží hod, tak jsem zažil průvod kajícníků, kteří nehrkali, ale měli na sobě bílé kukly. Ne kvůli tomu, že by se schovávali, protože stejně všichni vědí, kdo pod ní je ukryt, ale když si dáte masku, tak najednou nemusíte s nikým komunikovat. Jste sám sebou. My taky běžně nasazujeme masky, abychom nemuseli s lidmi mluvit. Kajícníci procházeli městem a přemýšleli o pomíjivosti života, kterou si člověk neuvědomuje. Každý ví, že umře, ale nikdo o tom nechce přemýšlet. Hlavně pořád někam ženeme a nemůžeme se zastavit.
U nás jsme z kukly raději upustili, protože to zavádí Kukluxklanem. Dnes se mě jedna paní ptala, co za zvyk tady předvádíme. Tak jsem jí řekl, že hrkání. A ona se mě zeptala, co ty africké bubny, jestli je to taky nějaký katolický zvyk. Neřekl jsem jí nic, protože jsem se s ní nechtěl bavit, ale přijde mi, že je jedno, jestli jsou to africké, čínské, japonské nebo české bubny. V Africe je stejný Bůh jako u nás a hlavně já mám zvuk těchto bubnů moc rád.“
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
