Než skončila koňská sanitka, bylo skoro rychlejší vzít nosítka a s poraněným běžet

Radnice se v období 1. republiky o zdraví obyvatel velmi starala. Přímo na radnici sídlila stálá pohotovostní služba a ordinace městských lékařů. Když Vilém Mauthner večer odešel, mohlo se poté v nutných případech k němu domů na Senovážné náměstí. Dalšími městskými lékaři byli Arnošt Lilienfeld a Samuel Sachs. Kromě lékařů platila obec dvě porodní babičky (těch bylo celkem ve městě až 22). Pod radnici spadal městský chudobinec v ulici Boženy Němcové a chorobinec u Sv. Trojice na Pražské, které měl v popisu práce referent Václav Klomfar. Radnice také platila v uvedených objektech správce a domovníky.

Na snímku z roku asi 1927 měla radnice dva sanitní automobily (všeobecná nemocnice měla v tom čase jen jednu sanitku). První si pořídila v roce 1924. To je vlevo sanitka Laurin – Klement, nazývaná Laurinka. Do toho roku jezdila radniční sanitka tažená koňmi. František Rada připomínal, že když sanitka – koňka jela, pronikavě troubila a lidi už podle zvuku říkali: „Chcípačka jede.“ Ne právě spisovným slovem si lidi asi ulevili, že v ní sami nejedou.

Na snímku pořízeném v Radniční ulici, kde sanitky garážovaly v upraveném prostoru městské kovárny, pózuje městský sanitní sbor, který zasahoval. Případně jel automobilem i lékař. Šoféry jsou Josef Buřič a pan Tomšíček. Jména členů sboru se nepodařilo zjistit. V akutních případech jely jistě sanitky neprodleně, v běžných se však muselo nejprve v pokladně na radnici zaplatit, pak sanitka vyrazila.

Radnice také provozovala v Radniční ulici (šikmo naproti) vlastní Městský pohřební ústav. Nabízela obstarání pohřbů jednoduchých i nádherných. Informovala, že má největší sklad rakví. Převozy kočáry nebo skleněných autem za ceny velmi mírné. Ještě krátce po roce 1948 byl tento ústav v provozu. Označoval se až příliš jednoduše jako Krematorium MNV.

Stálá pohotovostní služba a ordinace byly na radnici i v období c. k. V akutních případech se pacient dopravil do blízké staré nemocnice, která stála na konci ulice Karla IV. za Mlýnskou stokou, kde bylo k dispozici 80 lůžek. Službu vykonávali tři lékaři a jedna porodní asistentka. Nemocné ošetřovaly řádové sestry. Navíc za Šmídovnou na Pražské stála menší infekční nemocnice.

Městský lékař Samuel Sachs byl mimo jiné pověřen dohledem na čtyři veřejné domy, které byly v provozu legálně. Vedle nich bývalo několik nelegálních. Štamgast se však vyznal, poněvadž tyto rozsvítily večer na domě malou červenou lucerničku. Nebo jeden podnikatel v tomto oboru měl přihlášenou živnost cukrářství (pak se ale na to přišlo). Termín veřejný dům byl krycí název, ve skutečnosti se tam muselo platit. Lehké ženy, které v těchto domech „pracovaly“ byly povinny dvakrát týdně chodit na radnici k doktoru Sachsovi na zdravotní prohlídky. Z hlediska hygieny to výhodné bylo, měly na svůj bezvadný zdravotní stav potvrzení.

Doktor Sachs měl také zdravotní dozor v divadle, kde měl stálé místo v 1. řadě. Pravděpodobně až do roku 1939. V biografech předepsaný dozor neměl. Do roku 1924, kdy končila koňská sanitka, bylo skoro rychlejší vzít nosítka a s poraněným běžet. Radnice v propozicích uváděla, kde obecní nosítka jsou k okamžitému použití: na Pražské v policejní expozituře, na Novohradské v mýtním domku, v Měšťanském pivovaru, Hardtmuthce a u Sv. Trojice. Nemůže se říci, že by radnice za c. k. a v období 1. republiky dělala pro zdraví obyvatel málo.