DRBNA HISTORIČKA: Senovážné náměstí
Většina fotografů se od konce 19. století zabývala panoramatem města od západu, na kterém vyniká gotický komplex kláštera. Fotit panorama od východu a jihovýchodu jim asi připadalo méně hodnotné.
Až postavení městského muzea, otevřeného pro veřejnost v roce 1903, se poměr trochu vyrovnal. Nejméně panoramat je z polohy U Křížku. Budějce jako na dlani bývaly vidět ze Švábova hrádku, ale to bylo daleko. Restauratér Thomas Schwab proto půjčoval hostům dalekohled.
Na pohlednici pořízené před rokem 1911 zabírá nejvíce místa muzeum z boku. Vpravo od muzea vyčnívají ze svěží zeleni střechy domů skoro dnes již legendární středověké Rybní ulice. To byla rázovitá čtvrť, původně rybářská (Mlýnská stoka v těch místech vytvářela ostrov), která žila vlastním životem. Včetně dámského podniku, který vedla paní Mici. Je doloženo, že ze zahraničí byl poslán pohled s adresou – Slečna Mici, Budweis, a došel v pořádku do Rybní ulice.
Později byla před boční trakt muzea postavena Rechtsova vila. Při přihlédnutí k prostorovém zkreslení fotografie lze odhadnout, že na místě domů se sedlovými střechami v Rybní se rozprostírá parkoviště automobilů. Zcela vpravo by pak stál areál DK Metropol. Jde o provizorní dočasné parkoviště, ale provizornost a dočasnost má v Budějcích oproti zvyklostem poněkud jiný význam. Kupř. lávka přes kolejiště z roku 1908 vedoucí do Pětidomí je rovněž provizorní a dočasná.
Plocha, na které je dnes parkoviště aut, není původním Senovážným náměstím. Byla k Senovážnému náměstí přifařena poté, co byla v těch místech zakryta Mlýnská stoka. Nebylo to však tehdy Senovážné, ale Stalinovo náměstí, které bylo se zpožděním, vzhledem k tomu, že se už nejméně šest let vědělo bez cenzury, kdo byl Stalin, v roce 1962 přejmenováno na náměstí 1. máje. Po roce 1990 se nesourodý prostor Senovážného náměstí řešil (běhali tam geodeti s trasírkami), ale nevyřešil.
Muzeum (dobrá novorenesanční stavba) bylo postaveno pro potřeby města. Dokonce se hned přepokládalo, že nebude městu stačit a počítalo se s dostavěním bočních křídel. Muzeum by tak potom mělo v půdorysu podobu písmene „U“. Vedle budovy muzea vlevo stojí v pozadí klasicistní Procházků dům v Široké ulici (někdejší okresní soud). Správa muzea prosadila, že se Procházkův dům zbořil, aby bylo muzeum vidět. Široká totiž navazovala na Kněžskou. K muzeu překážel parkán.
Zvláštní bylo úsilí několika generací radních, na rozdíl od normálních občanů, Rybní ulici zničit. Hovorově to byla Fiškostna, ale bydleli v ulici Češi. Plán z roku 1928 předpokládal všechno zbourat a postavit tam městskou tržnici. Plán z roku 1950 vybudovat zde monument Stalina (něco jako frontu na maso v Praze na Letné). Padl i plán z roku 1945 na nové divadlo. Nakonec rozhodl přetížený Zlatý most u divadla. Postavil se nový most přes Malši v letech 1953 a 1954, který odklonil dopravu mimo centrum města. Nebylo to nejlepší řešení, ale odklonil. Tím se přepůlila Rybní. Neměla pak už sílu vzdorovat. Od manifestační plochy moskevského typu však politici neustoupili, nechali tam vztyčit Lenina.
Rybní existovala už ve 14. století. Byla to ulice rybářů. V obou ramenech Mlýnské stoky totiž ryby normálně žily. Dnešní Senovážné mělo tři části – náměstí u pozdější hlavní pošty, ostrov a Rybní ulici. Byla to čtvrť domů, domků, domečků a obchodů drobných podnikatelů. Léta se připomínal svérázný zvěřinář Kakeš s manželkou Pampeliškou a paní Mici (není přesně zjištěno, byla-li slečnou nebo paní).
