DRBNA HISTORIČKA: Jak to bylo s budějckým Vatikánem
V roce 1928 byl v Lannovce postaven Jirsíkův národní dům nákladem katolické tělocvičné jednoty Orel. V novém stylovém objektu 20. let 20. století podle projektu Antonína Procházky od počátku sídlily katolické instituce včetně lidové strany. Není doloženo, kdo první řekl, že je to tam jako ve Vatikánu, ale hovorový název se ujal. Přímo zakořenil.
Štamgasti z restaurace Orla používali sousedsky název Vatík. Je to jeden z názvů ve městě, který ustál několik politických režimů ať se dělo, co se dělo, Za socialismu byl Vatík přejmenován na Duklu, ale marně. Nikdo nešel na oběd a pivo do Dukly. (Podobně čelila manévrům politiků Lannovka, přejmenována na maršála Malinovského, Sterneckova a Mariánské náměstí.)
Představenstvo Orla položilo základní kámen Jirsíkova národního domu dne 2. dubna 1928 a již dne 28. října 1928 byl dům slavnostně vysvěcen. V objektu byl zařízen biograf Elekta, což byl pátý stálý biograf ve městě (Royal, Grand, Hvězda, Kotva). List Hlas lidu oznámil dne 9. září 1948, že při zahájení sezóny po prázdninách 1948 dostaly českobudějovické biografy nové názvy. Elekta byla přejmenována na Jas. Současně na zásah politiků se přestal úředně používat název biograf. Místo biografů byla kina. Ve městě tak vzniklo kino Lípa, kino Oko a kino Svět. Biograf Royal byl rozebrán a postaven ve Frymburku.
V lednu 1947 rozhodlo filmové ústředí, že bio Elekta bude po způsobu pražské Koruny kinem aktualit pod jménem kino Čas. A v pátek dne 7. března 1947 kino Čas zahájilo. Hrálo se denně nepřetržitě od 10:30 do 17 hodin. To byla 3. republika a Budějce nastartovaly novou dobu. Na místě, kde bývala YMCA měl stát veletržní palác, na Dlouhé louce všesportovní hala, cvičiště, bludiště, plánovala se už tenkrát levobřežka, nové mosty, dětská nemocnice a letecké pravidelné spojení s Prahou, Ostravou, Brnem a se Sliačem na Slovensku. Výhledově do Piešťan. V roce 1948 se to zadrhlo a například levobřežka se postavila až za 40 let.
Kino Čas bylo oblíbené, napřed jela politika, žurnál, ale pak krátké filmy, sport a nakonec grotesky. Zprvu pérák a Pepek námořník. Divák mohl vidět denní cyklus několikrát. Školy upozorňovaly, že někteří žáci chodí „za školu“ do Času. Kino Jas bylo naposled v provozu v roce 1984. Komise zjistila, že kino je v havarijním stavu. Podlaha byla rozbitá, nad kinem nebyly hromosvody a v kabině byl v provozu starý promítací přístroj z roku 1936 a tak dále. To byla zřejmě pravda, ale spíše měla komise zjistit, kdo to zavinil. Ale ještě to nebyl úplný konec Jasu.
Dne 7. dubna 1986 byla obnovena nájemní smlouva mezi TJ Dynamo a Správou městských kin o provozu a rekonstrukci kina Jas. Trochu se rekonstruovalo, ale vázlo to. Po roce 1990 se o svůj majetek přihlásila obnovená jednota Orel. Jas i Čas zanikly (často se ovšem připomínají), ale Vatík zůstal.
Ve Vatíku působila nejprve za restauratéra Rudolfa Šindeláře stolní společnost šnopslařů „Prašivka“ a potom za Jan Tichého vlastenecko dobročinná společnost „Holohlavých“ za předsednictví Jana Brože. Členové pili pivo, někdo si dal prcka (ne jednoho, zedníci, kteří Vatík stavěli ho poté „zazdívali“ do piva), hráli šnopsl, dobře se bavili, chodili pozdě domů a podobně, ale šnopslaři zisk věnovali Národní jednotě pošumavské a Holohlaví vybrali za rok 1939 celkem 2 063,50 korun, kterouž částku rozdělili školám. Prvorepublikový Jirsíkův národní dům jednoty Orel zkultivoval Lannovku. Také zásluhou Elekty, Času, Jasu a Vatíku.
