DRBNA HISTORIČKA: Na cmundu se na Lannovce stály fronty
V dalším pokračování seriálu Drbna historička se Jan Schinko podíval na Lannovu třídu. Víte, proč je Lannovka pěší zónou? A co se odehrávalo v jednotlivých domech na obrázku? V roce 1980 vzniklo místo restaurace U Červeného srdíčka rychlé občerstvení, kde se nejvíce prodávala cmunda.
V jižní polovině Lannovky byla už před rokem 1929 pěší zóna. Vypadalo to jako promenáda, ale příčinou byl Hlinský či Vrátecký potok, který byl v této polovině Lannovky zaklenut a stará klenba by neunesla otřesy automobilů. Sice se Hlinský potok na konci 19. století odklonil spolu s Dobrovodským, ale pod Lannovkou dále protékal a protéká malý potůček. Proto je na snímku závora.
Vlevo je část domu na rohu Jeronýmovy ulice. Dům si nechal postavit v roce 1898 obchodník Johann Steffel. Obchodoval se stavebními hmotami, uhlím, pronajímal garáže a vlastnil pískovnu. Tenkrát se uvádělo, že je majitelem realit, čímž se zařazoval mezi zámožné obyvatele. V domě měla za socialismu Mototechna prodejnu motocyklů skútrů a mopedů, včetně záručních oprav. Na domě býval velkoplošný „pracující“ neon v podobě motoru - válec, píst, ojnice, svíčka. Když píst ve fázi stlačení dojel nahoru ke svíčce, ta zajiskřila a píst ve fázi výbuch sjel dolů. Motor „pracoval“ léta, zastavil se až za energetické krize.
Ve druhém domě s mansardou vlevo měl továrnu na cukrovinky a obchod Ludwig Resch. Nebyla to továrna jako třeba Merkur, ale z komerčního hlediska bylo výhodnější uvádět továrnu a obchod, přičemž majitel byl továrník, než živnost a krám. Vyráběl cukrovinky, čokoládu a marmelády. Další dům v pořadí třetí je patrový a v něm byla zařízena hned při postavení domu v roce 1847 hospoda U Červeného srdíčka. V hospodě byly často rvačky a jedna vražda, o čemž dobové noviny detailně informovaly, jmenovitě kdo s kým a koho odvezli.
Šarvátky a husto bylo způsobeno strukturou hostů, což byli často vojáci. Kupříkladu v Besedě se rvačky nevyskytovaly. U Srdíčka to došlo tak daleko, že po 1. světové válce tam byl vojsku vstup zakázán. Až na žádost Družstevního domu U Srdíčka ze dne 17. dubna 1932 oznámil posádkový velitel generál Hittl představenstvu Družstevního domu, že tímto dnem ruší zákaz návštěvy vojska U Srdíčka.
Obyvatel domu Alois Hechtberger, průvodčí vlaků, málem v roce 1938 způsobil další vraždy, byť na jiném místě. V rozvodovém řízení vytáhl pistoli a střelil po ženě Marii Hechtbergerové, na štěstí se netrefil. Na to zamířil na jejího obhájce, ale rána nevyšla. U Srdíčka sídlili různé dělnické organizace a spolky. Mimo jiné krátce sekretariát KSČ a Sdružení proletářských bezvěrců.
Hospoda, hostinec a restaurace U Srdíčka přečkala několik politických režimů. V roce 1968 provedl podnik Restaurace a jídelny rekonstrukci Srdíčka. Vznikla jídelna, kde si host na podnos shromáždil vybraná jídla a zaplatil. Židle a stolky byly pestré z materiálů kov, dřevo, umakart. Byl to tehdy oblíbený doznívající styl „brusel“. Nekouřilo se tam a jídelna byla pořád hojně navštěvována.
Vlevo bylo později po roce 1980 zařízeno velké okno s malým okénkem rychlého občerstvení. Asi po vzoru podniků Mc Donald´s drive, které někdo z vedení viděl v cizině a podařilo se mu to prosadit. Na odbyt ani tak nešla coca-cola, jako bramborák. Byly na něj fronty. Zabalil se do papíru a mohl se jíst při chůzi. Bramborák voněl kolem dokola. Prodavačka byla našinec, protože snad každý žádal cmundu a prodavačka bez mrknutí podávala bramborák.
