DRBNA HISTORIČKA: Kdo šel do učení na pekaře, musel umět jezdit na kole
V dnešním dílu Drbny historičky se ještě Jan Schinko věnuje cyklistům. Tentokrát se ale podíval na cyklisty a pekaře. Proč museli ti, kteří se šli učit na pekaře, umět jezdit na kole? A jaké všechny cyklistické kluby v Budějcích byly? I to se dnes dozvíte.
Na snímku z archivu rodiny Bezděkovy vedou jízdní kola po jižní straně náměstí směrem k radnici pekařští učňové. Normálně na kolech jezdili, přičemž v nůších na zádech rozváželi pečivo. V tomto případě jde o slavnostní průvod kolem roku 1930. V bílém jdou pekaři od Fialy z Divadelní, v černých sakách pekaři od Drába z Krajinské. Není doloženo, jakou rychlostí pekaři jezdili, ale podle rychlosti tramvaje, která měla nařízeno v centru 6 až 12 km/hod., jezdili mladí pekaři podobně.
Pravděpodobně, kdo šel do učení na pekaře, musel umět jezdit na kole. Může se připomenout slavný cyklista Jan Veselý, rodák z nedalekých Plástovic, který rozvážel v Praze na kole v nůši pečivo tak, že posléze vyhrál etapový závod Praha - Varšava.
Na konci 19. století vznikly ve městě nejméně tři školy jízdy na kole. V září 1895 byla upravena cvičná dráha pro začínající cyklisty v ohradě stavitele Tiebla na Rudolfovské. Vyučovalo se odpoledne. Přihlášky přijímal náčelník Českého klubu velocipedistů pan František Kollmann, úředník české smaltovny. Druhá škola jízdy na kole byla v prostoru, kde byl postaven v roce 1903 justiční palác. Třetí vedle Zelené ratolesti, kde zase bylo v roce 1906 postaveno české dívčí lyceum.
Kdo se naučil, dostal legitimaci, vypadalo to jako řidičák. Později se jízdy na kole přestaly vyučovat. Problém podle neurologů může mít ten, kdo neudrží balanc. U nás ve městě udrží balanc většina. Traduje se, že lze dojet ke Špačkům na pivo, vypít jich pět a jet klidně domů. Balanc se udrží. Jen před barákem při zastavení jsou potíže.
Ve městě se někteří cyklisti sdružovali do klubů. Vůbec za c. k. a 1. republiky bylo ve městě kvanta klubů. Cyklisti měli oficiální Český klub velocipedistů, dále Šumavan, Podšumavan, Dělnický klub cyklistický, též německé kluby aj. Podšumavan měl klubový úbor šedé proužkované košile, čepici se štítem a podkasané kalhoty s páskem na přesku pod kolenem, punčochy a střevíce.
Klub dělnických cyklistů byl založen v roce 1908. Už z názvu je patrné, že v klubu zrovna nebyli třeba radové a oficiálové. Tenkrát se obyvatelé ve městě dost vrstvili, i když to nebylo až tak jako v Anglii. V neděli 5. srpna 1928 slavil klub 20 let trvání. Odpoledne o půl 2. hodině měli sraz před hlavním nádražím, odkud ve dvě vyjeli na ozdobených kolech a s hudbou přes město na Pražskou, kde se v Dělnickém domě (později U Radostů) konala lidová slavnost, večer věneček.
Český klub velocipedistů založený v roce 1894 původně počítal také se závody na kolech. První závod se jel dne 28. září 1895 od hostince U Ruského cara v Českém Vrbném do Vodňan. Vítěz dojel do Vodňan za 66 minut. Na prašnou silnici a tehdejší kola a pláště je to čas dobrý. Potom však klub usoudil, že silové závody nejsou pro každého vhodné, proto se bude věnovat jen cyklistice zájmové a turistické.
Legendární trumpetista Luis Armstrong řekl, že trubka je jako život. Když do ní nefoukáš, nic z ní nevyjde. Kolo také – když nešlapeš, nejede.
