DRBNA HISTORIČKA: Jak Pražská brána odolala kupcům i vojákům, ale ustoupila radním
V dalším dílu Drbny historičky se Jan Schinko vrací k osudu městské brány, která dlouho odolávala zboření. Proč nakonec Pražská brána padla, jakou roli sehrál dům koželuha Taxbergera a proč ji dnes připomíná jen reliéf na fasádě? Vraťte se s námi do poloviny 19. století, kdy se v Budějcích bouraly hradby.
Technický zakladatel královského města České Budějovice rytíř Hirzo vyměřil před rokem 1265 půdorys města tak, že z města, které bude časem opevněné hradbami, povedou ven tři městské brány, a to Pražská, Vídeňská a Linecká. Brány stávaly na konci ulic vycházejících z náměstí. Město bylo do 14. století slušně, mohlo by se říci bytelně, opevněno. Žižkovo vojsko Budějovice obléhalo, ale na hradby si netrouflo (tak alespoň vypálilo a vyrabovalo dvorce měšťanů mimo hradby).
V letech 1844 a 1845 rada města nechala zbořit Lineckou a Vídeňskou bránu. Trochu pod tlakem obchodníků z Vídeňské a Linecké (dnes Karla IV. a Divadelní), že jim brány překáží v obchodu, a též z vojenského hlediska, že hradby, bastiony, ravelíny, hradební věže, bašty a brány nemají již význam a překáží.
Pražská brána odolala. Respektovala se její památková hodnota a i okolnost, že v bráně byl lstí vojska pasovského biskupa zabit městský písař Šimon Plachý. Uvádělo se, že v bráně jsou ještě patrné stopy po střelbě. Na radnici se ale vyměnilo vedení, rada i zastupitelstvo, a na začátku roku 1866 se dostalo do programu na zasedání městského výboru zbourání Pražské brány.
Městský výbor zasedal dne 6. března 1866 a na pořad přišel bod 4. Návrh na zboření Pražské brány. Městská rada líčila nutnost zboření brány a podala dva návrhy. První, aby byla brána zbořena pro chatrnost, a druhý, aby se vyjednávalo s panem Taxbergerem, zač by odprodal svůj dům přistavěný k levé straně brány. K tomu účelu aby byl zvolen jeden úd výboru nebo komise.
Taxbergerův dům stojí dodnes. Velmi vlivný náměstek starosty dr. Rziha navrhl, aby se hlasovalo jen o druhém bodu, a pakliže jednání nepovede k cíli (to je, aby p. Taxberger svůj dům prodal), má obec ještě právo expropriační v případech, kdy po dobrém to docíliti nejde. (Expropriace je právo výjimečně vyvlastnit soukromý majetek ve veřejném zájmu.) Dr. Rziha sice s expropriací neuspěl, majitel domu, mistr koželuh p. Taxberger, svůj dům obci neprodal, ale o bráně bylo rozhodnuto.
Absolutně ne, ještě v cestě ke zboření stálo obecní zastupitelstvo budějovické. Asi se potom skoro celý rok o bráně diskutovalo na různých úrovních. Připomínala se hodnotná gotika a úprava v renesanci a dále památka na Šimona Plachého. Až na valném zasedání obecního zastupitelstva dne 7. února 1867 dle programu bodu č. 2 se definitivně odhlasovalo zboření památné Pražské brány.
List Budivoj k rozhodnutí zastupitelstva zbořit Pražskou bránu uvedl, že nejde jen o bránu. Bude zbořena nejen vnitřní brána při pohledu z Krajinské, ale i stavby za bránou a za Mlýnským potokem, kde se nachází krátká ulice do zatáčky, po jejíž stranách stojí dva a dva obytné domky, stáje a směrem na Mariánské náměstí barbakánová brána. Před 24. březnem 1867 se začal likvidovat barbakán.
Protože se nepodařilo obci koupit sousední domy, a sice vlevo p. Taxbergera a vpravo p. Rotha přistavěné k bráně v minulosti, postavila obec boční zdi do ulice obou domů svým nákladem 2100 zl. Taxbergerův dům dnes svou siluetou úspěšně ovládá Krajinskou při pohledu k Mariánskému náměstí. Rothův dům byl zbořen v roce 1927 a na jeho místě postaven dům U Pražské brány, na jehož průčelí nad přízemím je pietně zobrazen reliéf Pražské brány. Po roce 1990 uveřejnila firma BAHA studii na obnovení Pražské brány. Chvíli se o tom mluvilo.
