Sedmadvacátý leden je mezinárodním dnem obětí holocaustu. Toho dne v roce 1945 byl osvobozen největší vyhlazovací tábor Osvětim-Březinka. Při té příležitosti jsme od čtenářky Budějcké Drbny obdrželi vyprávění o životě ženy, která prošla několika koncentračními tábory. A přežila!
Druhá světová válka se zapsala do dějin, neměli bychom zapomínat na hrůzy, které se odehrávaly mimo zákopy, protože i ty jsou součástí bojem rozvířené Evropy.
Je tomu tři roky, co jsem seděla na historickém semináři na Česko-anglickém gymnáziu v Českých Budějovicích a se zaujetím poslouchala příběh paní L. H., která mě a mým spolužákům vypověděla, jak těžký byl život za 2. světové války v koncentračních táborech.
Paní L. H. se narodila ve svitavské rodině na jaře roku 1916 a již v roce 1918 přišla o matku, která podlehla španělské chřipce. L. proto žila pouze s otcem a bratrem, s nimiž ovšem měla velmi pevný vztah.
Navštěvovala Montessorskou střední školu a po jejím vystudování se stala vychovatelkou dětí. Rok byla zaměstnána ve veřejné sféře, ale poté byla bez udání oficiálního důvodu propuštěna a začala pracovat jako opatrovnice dětí v rodinách. Dokonce se v mládí znala s Oskarem Schindlerem, mužem, který zachránil 1200 Židů.
Dne 25. října 1929 došlo ke krachu na newyorské burze a svět se ocitl v hospodářské krizi. Německo, které se ještě nestačilo vzpamatovat ze ztrát 1. světové války, bylo krizí velmi silně zasaženo a toho využil skvělý řečník Adolf Hitler. Sliboval lidem lepší zítřky a cestu ven z krize, měl skvělou propagandu a budoval si tábor svých přívrženců.
Mezi lety 1930 až 1934 proběhlo několik voleb, z čehož některé byly pro Hitlera neúspěšné, a tak byl roku 1933 pro lidi z opozice zřízen pracovní tábor Dachau. Nakonec skončilo toto nestabilní období referendem a Hitler se stal říšským kancléřem s 89,9% hlasy.
S norimberskými zákony, přijatými 15. září 1935, se zlegalizoval antisemitismus. Diskriminace Židů se stala oficiálním trendem, který byl kontrolovaný státními úřady. Židé museli být značeni hvězdou, byli nuceni žít v ghettech, dostávali menší příděly jídla a tabáku, měli vyhraněnou dobu pro nákup a na některých lokálkách dokonce nacházeli nápisy: „Židé nevítáni“, „Židům vstup zakázán“ nebo „Židům neprodáváme“.
V té době pracovala L. jako vychovatelka dětí v jedné pražské rodině, s dětmi si musela chodit hrát na židovský hřbitov, jelikož jako Židé neměli přístup do veřejných parků ani na ostatní veřejná místa, například do restaurací.
Prvního září 1939 odstartovala 2. světová válka, válka totálního charakteru, zasáhla totiž všechna odvětví občanského života a všichni lidé byli zainteresováni.
Dne 24. listopadu 1941 byl vypraven první transport z Prahy do koncentračního tábora Terezín. Paní L. H. byla transportována 24. dubna 1942 a v Terezíně pracovala jako opatrovnice dětí, které byly násilně odtrhnuty od rodičů, do tábora byly transportovány ze židovských sirotčinců či přišly o rodiče. Měla na starost osm dětí a nebylo vůbec jednoduché pro ně vymyslet zábavu, poněvadž nebyly k dispozici žádné knihy, natož pak hračky.
Večerka byla v osm hodin, ale někteří lidé se domlouvali a scházeli se tajně. Paní L. a další dvě dívky se například scházely s učitelkou a ta je „učila“ angličtinu. Nepředstavujme si, že dívky měly poznámkové bloky a tužky, ony totiž neměly ani židle, a tak sedávaly na zemi. Je obdivuhodné, že měly energii a chuť učit se něčemu novému.
Ovšem i tak byl, podle L. H., Terezín rájem, ve srovnání s tím, co přišlo po něm. Terezín sloužil především jako přechodné místo pro lidi, kteří byli následně deportováni do Osvětimi, ovšem nikdo neměl ponětí, co v ostatních táborech děje. Postupem času se situace v táboře stabilizovala a existovala možnost přežití.
Dne 22. prosince 1943 byla paní L. transportována do Osvětimi, kde byla jako každý podrobena selekci. Stála tedy před doktorem Mengelem a ten ji poslal nalevo, tedy do pracovního tábora. Všichni prošli kontrolou, byli nahnáni do sprchy a poté tetováni. Přišli o veškeré osobní věci a byly jim přiděleny vězeňské obleky, které sloužily jako jejich jediné oblečení. Lidé, kteří byli posláni napravo, byli určeni k okamžitému „zplynování“, nebo k pokusům.
Každé ráno byl budíček v šest hodin, následovalo shromáždění a počítání. Přes den byly na programu nucené práce, chodilo se do továren, do dolů. L. byla i v Osvětimi ošetřovatelkou dětí v bloku 31, který se na noc zavíral.
Sama byla na bloku 29, odkud byl přístup k umývárnám, takže je tajně s některými spoluvězeňkyněmi navštěvovala v noci, čímž riskovala život. Umývárny byly totiž přístupné pouze ráno a po práci, kdy byly hlídány a nikdo neměl dost času ani soukromí se důkladně umýt.
Nejhorší podmínky byly v táboře v zimě. Mnohé ženy, které vykonávaly namáhavé práce a zároveň žily v takových podmínkách, přestaly menstruovat, poněvadž se jejich tělo situaci přizpůsobilo. Strava byla nejen chudá, ale bylo jí i málo, každý dostal svůj denní příjem - 12,5 deka chleba na tři dny.
Docházelo až k takovým případům, kdy si ho vězni navzájem kradli. V blocích se netopilo a teploty dosahovaly až minus 28°C, omrzliny proto byly na denním pořádku.
V Osvětimi se ničemu nedalo věřit. Například jednou byl nábor na práci, lidé se přihlásili, ale pozdě zjistili, že byli obelháni a šli na přímou smrt. Když tak přišla další zpráva o hledání pracovní síly, nikdo jí nevěřil, ale někteří lidé se přeci jen přihlásili, mezi nimi i L.
Tentokrát se nejednalo o klamnou nabídku. Vězni byli v nákladních vagónech vezeni neznámo kam, až jich nakonec polovina skončila v pracovním táboře v Hamburku, kde uklízeli zbytky po bombardování, druhá polovina pak v pracovním táboře Christianstadt. Tam byli vězni umístěni jako pracovní síla v dolech, továrnách, lese nebo jako L. v muničních skladech.
V lednu roku 1945 byl koncentrační tábor Osvětim osvobozen Sověty a byly zahlazeny stopy, přeživší vězni byli nuceni absolvovat „pochod smrti“. Paní L. nastoupila tento pochod právě z tábora Christianstadt a v březnu 1945 došla do Bergen-Belsenu, kde setrvala až do osvobození anglickou armádou (15. dubna 1945).
V Bergen-Belsenu paní L. ještě prodělala skvrnitý tyfus, a tak se do Prahy dostala až 14. července 1945. S ostatními osvobozenými vězni přijela hlášeným vlakem na Wilsonovo nádraží, kde na ně čekaly sestry Červeného kříže.
Na nádraží paní L. zjistila, že nikdo z její rodiny 2. světovou válku nepřežil, až na bratrance, který ale podlehl válečným zraněním pár měsíců po skončení bojů. Neměla tedy kam jít, a tak skončila opět na palandě v provizorně zřízeném záchytném táboře, který byl v budově školy Charlotty Masarykové.
V roce 1947 se paní L. provdala za doktora, který v koncentračním táboře přišel o manželku a dceru.
Jsem moc ráda, že jsem dostala příležitost být svědkem povídání této milé paní. Musím říct, že to byl velmi silný zážitek a při některých pasážích vyprávění jsem se nedokázala ubránit slzám. Slzám, které byly plné hořkosti, vzteku, ale i obdivu a soucitu.
Napsala Kateřina Váchová
Foto: Petr Brož, Wikipedia
Článek byl vybrán do sekce To nejlepší z Drbny u příležitosti pátých narozenin Budějcké Drbny. #tonejlepsizdrbny
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
