Muž, který napadl revizory: Vím, že trest si zasloužím, ale...

ČTĚTE TAKÉ: Cestující byl za napadení revizorů odsouzen

A protože Budějckou Drbnu zajímá také názor druhé strany, poskytla Jakubu Plškovi prostor se vyjádřit. Sám však jednoznačně odmítá, že cestoval takzvaně na černo. Přestože se v moment konfliktu platnou jízdenkou neprokázal, tvrdí, že ho k tomu nikdo nevyzval.

„Zda cestující měl jízdenku u sebe či nikoli, nemohu posoudit, nicméně na výzvu revizora ji nepředložil a reagoval fyzickým útokem. Z komunikace revizora se pořizuje zvukový záznam a jeho jednání považujeme na jeho základě za korektní. Záznam byl poskytnout i Policii ČR v rámci vyšetřování případu,“ řekl k události mluvčí Dopravního podniku Radek Filip.

Nyní už ale předejme slovo Jakubu Plškovi. Jeho vyjádření uveřejňujeme v originálním znění.

Inkriminovaný den jsem jel linkou číslo 5 v 7.31 hodin ze zastávky Jaroslava Bendy na zastávku Strakonická-Möbelix. Jel jsem do práce. Jako každý den stojím v autobuse v místě jeho kloubu na takzvaném kolotoči. S rukama v kapsách a sluchátky v uších. Poté, co autobus opustil zastávku Voříškův Dvůr, si všimnu, že se dívky v autobuse začínají hrabat v kabelkách a připravují si průkazky či rovnají své zmuchlané jízdenky. V kapse nahmatám v úleku tu svou. Kouknu se po autobuse a vidím, že odpředu lidé opravdu někomu podávají své jízdní doklady.

Vzápětí si říkám, že ke mně stejně ani nedojde. Vzhledem k počtu lidí v autobuse. A dál zůstávám na místě. Když autobus zajíždí na zastávku, vydávám se ke druhým dveřím z autobusu. Tedy směrem k jeho přední části. Vyndávám si jedno sluchátko. Důvod je prostý, pořád očekávám, že mě někdo osloví kvůli kontrole jízdenek. Nicméně až do zastavení a otevření dveří se nic neděje. A já tak plynule, jak lidé vystupují a uhýbají se, postupuji ke dveřím.

Ve chvíli, kdy chci vstoupit do prostoru dveří a vystoupit, mi nějaký muž zastoupí cestu. Chytne se levou rukou za tyč v uličce tak, abych nemohl pokračovat, a vypadne z něj: „Ukaž jízdenku!“ Nejsem si jistý, jestli jsem slyšel dobře, že mi pán tyká. Proto se na něj podívám a tážu se ho jednoduše: „Prosím?“ V tu chvíli se pán chytá i pravou rukou tyče na druhé straně. A tím mě vlastně uzavře v uličce. Jeho odpověď mě přesvědčila o tom, že to asi opravdu myslí vážně. Otázka totiž skutečně zněla: „Kde máš jízdenku?!“

V tu chvíli přišel o veškerý můj respekt. Ať již jako muže, či eventuelně jako revizora. Stáří není zásluha. Je mi sice jen 27 let, ale také už mi není třináct, aby mi každej tykal. Chodím do práce stejně jako on. A nevidím důvod, proč se s člověkem, co ke mně po ránu přijde, nepozdraví, stoupne si mi do cesty a drze mi tyká, dál bavit.

Zvednu tedy hlavu a levou rukou mu strčím do ramene a nakročím si ke dveřím. Pán se ale nehodlal tyčí pustit a ke dveřím mě nepustil. Podotýkám, že mi pořád nesdělil, že je revizor, že probíhá nějaká kontrola jízdenek, či že by mi ukázal odznak. Což ani nemohl, jelikož se pořád držel těch tyčí, abych ho nemohl obejít.

V tom se ozvalo zvukové znamení signalizující, že se dveře zavírají. Zároveň s tím zvukem mi problesklo hlavou: „Takže do práce přijdu pozdě, protože pojedu na další zastávku až k Trojici. Vysvětlování, proč jsem nebyl v práci včas. Nepříjemnost hned po ránu a následná nálada na pracovišti taky asi nebude moc intelektuálně plodná.“ Dveře se zavřely.

Ano, poté jsem ve vzteku toho člověka udeřil třikrát hlavou. Udeřil jsem člověka, co mi tykal, omezoval na osobní svobodě, vypadal, jako když jde z hospody a chtěl po mně lístek. Ne revizora. Ne někoho, kdo mě požádal o jízdenku nebo jízdní doklad. A už vůbec ne člověka, který vykonává svou práci. Spíše někoho, kdo po vás chce ve tři ráno cígo na zastávce u IGY.

Během okamžiku se na mě vrhl zezadu někdo další. Společně mě pak zalehli v uličce mezi sedačkami a setrvali tak až do další zastávky, kde si mě přebrala policie. Ta mě vyvlekla z autobusu a posadila na zastávku. Postupně přijelo několik policejních aut a já jsem si připadal horší než Anders Breivik. Nevím, jak policie postupuje, nevím z čeho usoudili, že ‚hajzl‘ jsem já, ale od počátku bylo jasné, na které straně stojí. Ostatně mi to bylo řečeno i od známých z Dopravního podniku.

Policisté po mně chtějí občanku. Tu jim dávám. Poté vypovídám, co se stalo. Když pak sedím na lavičce a vezmu si do ruky telefon, že zavolám do práce, je mi to od policie zakázáno. Nevím důvod. Jediný, který jsem se dozvěděl, byl: „Protože jsem to řekl.“ Jak je ostatně vidět i na videu, které jsem natočil, když mi policista zakázal telefonovat.

Několik vteřin poté mi byla nasazena policejní pouta. Neohrožoval jsem sebe, okolo mě stálo asi pět policistů, neohrožoval jsem tedy nikoho okolo, ani jsem nebránil ve vyšetřování. Nikdo po mně v tu chvíli nic nechtěl. Pak již následoval jen převoz do nemocnice a vyšetření jak moje, tak obou pánů ‚revizorů‘. Já po ošetření absolvuji výslech na policii a poté se odebírám do práce.

Následující den se na Facebooku objevuje tento příspěvek. A ten mě jen utvrdí v tom, že nejsem sám, kdo má podobné zkušenosti. V reportáži Jihočeské televize o mě mluví jako o „gaunerovi, který jel na černo a zmlátil dva revizory, kteří ho požádali o lístek“. Jako svědkyně tam vystupuje slečna nebo paní, která řekne: „Slyšela jsem ránu a pak, když jsem se otočila, jsem viděla, jak se perou.“ Pokud se musela otáčet, tak asi nic moc neviděla. Když poté kontaktuji redakci a chci se vyjádřit, je mi slíbeno, že se někdo ozve. Tím to končí. Nikdo se již neozval.

Začátkem ledna letošního roku obdržím podezření ze spáchání trestného činu. Absolvuji další výslech, kde jen znovu převyprávím tento příběh. Dostává se mi do rukou výčet zranění, které jsem pánům způsobil. Když to dočtu, přemýšlím, jestli se chlapci vrátili z půlroční mise v Sýrii nebo zda opravdu mluvíme o těch z autobusu. Podvrtnutí krční páteře, poruchy vidění, zhmoždění hlavy, oděrky na bérci, výron kotníku... Připadám si jako ku**a fighter.

Navíc, pokud vezmu v úvahu, že jeden z revizorů pobíhá jako security na hokejových zápasech a podobně... Na druhou stranu chápu, že marodil, dokud to šlo. Byl to přece pracovní úraz. Možná má škoda, že nejsem s*ině, neumím si stěžovat a posílat na někoho kontroly, zda dodržuje neschopenku.

Dne 17. února 2014 mi přijde dopis. Trestní příkaz, kde jsem byl uznán vinným ze spáchání přečinu výtržnictví a ublížení na zdraví a odsuzuji se k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání osm měsíců s podmíněným odkladem na 18 měsíců. Přemýšlím o dovolání. Nakonec poslechnu svou matku a dovolání nepodávám.

Dne 24. února 2014 se mi opět rozezní telefon. Lidé mě upozorňují na článek na vašem webu. V 10 hodin mi mé odsouzení připomínají i v rádiu. A já jsem opět naštvaný. Ne kvůli výši trestu. Ne s pocitem, jak je mi ublíženo. Ale protože nikoho nezajímá, jak se pan revizor chová. Nikoho nezajímají reakce lidí, kteří popisují stejné nebo obdobné zkušenosti. A tak zjevná skutečnost, že nejsem jediný. Vedení DPMČB je s prací revizorů obecně asi spokojeno. Stížnosti nepřicházejí. Policii stačilo, že si mě převzali na zemi v autobuse. Jízdenku už dodatečně nikdo vidět nechtěl.

Já jsem si svého provinění vědom. Vím, že jsem někoho napadl. Ale proč? Protože se choval jako absolutní král autobusu. Pan neporazitelný. Někdo, kdo je vejš, než dobré mravy. Nějaká profesionalita či vystupování? Kde to jsme? To mi opravdu může kdokoliv tykat, zadržovat mě v buse nebo mě tahat za bundu, bránit mi ve výstupu a podobně jenom proto, že někde v kapse možná má nějakej odznak či průkazku? Ten člověk byl v práci. Měl se nějak chovat. Pokud se chová, jako když jde z hospody, pokud se nad ostatní povyšuje, pokud nejedná s lidmi slušně, kde je psáno, že k němu budou všichni také slušní?

Já nejsem svatoušek, to vůbec ne. Ale pokud jsem v práci, ať již v současném zaměstnání nebo dříve ve zdravotně sociální sféře, chovám se tak, jak se ode mě očekává. I když mi nervy mohou ujíždět. Pokud to profesně nezvládám, mohu jít do Bosche k pásu. A ne dělat s lidmi.

Můj trest je ten, že se několik následujících let nevrátím kvůli záznamu v trestním rejstříku do zdravotnictví. Ba se budu bát, abych nepřišel o práci, protože jinou bych se záznamem těžko hledal. Pány revizory nikdo nikdy asi nenapomenul. A tak je snad trklo alespoň ‚hospodské řešení‘. Vím, že trest si zasloužím. Dát někomu tři čela za to, že mi tyká, je asi opravdu moc. Ale v celkovém rozpoložení, a když mi svitly hlavou myšlenky na následující problémy v práci...

Nelituji toho. Jediné, čeho lituji, je to, že neznám občanský zákoník, nemám peníze na právníky a soudy a jsem jeden. Jeden, který má možná v jádru pravdu, nicméně použil nejméně vhodný prostředek. Na příště bych mu asi vystříkal obličej obranným sprejem. Aby mě někdo nemohl nařknout, že jsem ho napadl. Nicméně stále si stojím za tím, že člověku, co se mnou jedná jak s malým klukem a neukáže mi žádnou průkazku či odznak, nemusím ukazovat svůj jízdní doklad. A to jak se zachová každý z nás, když ho někdo omezuje, nebo mu brání v pohybu... to je věc charakteru. Já chtěl jen to, aby se mnou pán jednal slušně.

Co mě dále vytáčí, je to, jak se celá událost prezentuje. Dopravní podnik, který na jednu stranu říká, že to neřeší, protože trestní oznámení podávají sami zaměstnanci, tak se poté vyjadřuje ve smyslu, jaká to je pro všechny pozitivní zpráva. Už se neřeší, jestli jsem měl nebo neměl jízdenku. Ostatně i já na to kašlu, protože je to malichernost oproti následkům, ale z mého pohledu soudce řekl, že revizor se může chovat, jak chce. Chytat lidi za bundy, ruce, zabraňovat jim ve výstupu, zadržovat v autobuse, omezovat na osobní svobodě. Nikoho vlastně nějak moc nezajímá můj názor.

Pochybuji o záznamu, protože když jsem se na něj dotazoval, protože by mi hrál do karet, tak údajně záznam není, protože jsem revizora napadl dříve, než stihl záznamové zařízení zapnout. Pokud je mi známo, tak revizor by měl také dodržovat nějaký postup. A pokud nedodržuje, je drzý... dříve či později narazí.

Na závěr bych chtěl dodat, že vážím 75 kilo a měřím 178 centimetrů. Opravdu nejsem nějaký ranař a nemám postavu vyhazovačů z klubů. Za celou svou kariéru ve zdravotně sociální sféře na mě nebyla jediná stížnost. Ať to byla nemocnice, zařízení pro lidi s handicapem nebo domov pro seniory. Nemyslím si, že mám problém a neumím jednat s lidmi. Mám problém, když se nade mě někdo bezdůvodně povyšuje. Podle tohoto totiž bude normální, až přijdu ke kase a prodavačka na mě zařve: „Kolik máš housek?“ A na tohle já nejsem zvědavej...

Jakub Plšek