Kdo se občas vyskytuje v okolí křižovatky ulic Mánesovy a F. A. Gerstnera, nemohl si nevšimnout v posledních několika měsících exoticky znějících zvuků nad svou hlavou.
Laik by si mohl myslet, že se jedná o zvuky připomínající tropický prales, odborník - ornitolog by nám asi vysvětlit, že se jedná o hlasy tuzemských ptačích dravců, nejspíš poštolky či káněte.
Tyto zvuky, které ozvláštňovaly a ozvláštňují mou pravidelnou ranní cestu do práce, mne zaujaly, i začal jsem pátrat po jejich původu a důvodu. A vypátral jsem. Prý na střechách Koh-i-nooru posedává množství holubů, jejichž trus není vítán a je třeba je zaplašit.
A vskutku. Hejna holubů náhle zmizela a „kohinoorské“ střechy osiřely. Ale ne na dlouho. Po nějakém čase se holoubci začali pomalu zprvu v malých počtech vracet. Asi to byli ti nejodvážnější, kteří byli ostatními strašpytlíky nabádáni, aby sondovali míru nebezpečí.
Od té doby hejna holubů navzdory hrůzostrašným dravčím hlasům sílí. Málo platné, příroda je příroda a schopnost přizpůsobit se změněným podmínkám nás nemůže překvapit. Prostě holoubci nejsou hloupí a časem jim došlo, že krákání nad jejich hlavami působí na první poslech sice hrůzostrašně, ale žádné nebezpečí nehrozí.
Co když je to ale ještě trochu jinak? My také chodíme do kina nebo se díváme na televizi na horory a užíváme si příjemného mrazení v zádech s pocitem bezpečí v domácím křesle nebo v sedadle biografu. Co když se ti holubi slétají na tovární střechy, aby si užívali hororového strašidelného mrazení v bezpečí „kohinoorských“ střech?
Napsal Jiří Hrdlička
Foto: J. M. Garg, Wikipedia
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
