Na dvě části v srpnu před patnácti lety zcela rozdělila velká voda Hlubokou nad Vltavou. Jedinou spojnicí mohl být most, ale i když stál na svém místě, přes něj se nikdo nedostal. Bylo to totiž životu nebezpečné. Své o tom ví současný policejní mluvčí Milan Bajcura. V roce 2002 žil a sloužil právě v jihočeském městečku, které se pyšní turisticky atraktivním zámeckým skvostem.
„Most se chvěl. Naráželo do něj nejen neuvěřitelné množství vody, ale především předměty, které živel pobral cestou, hlavně v Českých Budějovicích. Byly to kontejnery, popelnice, dřevo, části chatek nebo kmeny stromů. Všechno naráželo do pilířů mostu. Bylo toho hodně. Lidé přes něj nemohli, bylo to nebezpečné. Nikdo nevěděl, jestli ten neuvěřitelný nápor most vydrží,“ vzpomíná dnes Milan Bajcura.
Policista tehdy žil a pracoval v Hluboké nad Vltavou. Bydlel v části Zámostí, ve Vltavské ulici. „Pršelo, voda stoupala. Já jsem měl venku kámen, který jsem si posouval, abych věděl, jak rychle to jde nahoru. Myslím, že 7. srpna přišla první informace, že Lipno už tolik vody nemůže dál držet a že začíná upouštět. Voda se valila, zničila římovskou přehradu, rozlévala se dál. Pokračovala do Českých Budějovic a pak k nám na Hlubokou. A právě tehdy městečko rozdělila na dvě části,“ říká Milan Bajcura.
Ten na základě informací doma zapěnoval okna, nábytek a vše, co se dalo, zvedl do výšky, aby to nestálo na podlaze. A 9. srpna vyrazil do práce. Ovšem z ní se dva dny nedostal domů. Šlo to, až když voda trochu opadla.
„V bytě jsem měl asi metr vody. Ale to jsem netušil, co ještě přijde. Druhá vlna, mnohem větší, totiž přišla 13. srpna. A já měl v bytě 1,6 metru vody. Všechno tam plavalo. A znovu jsem musel do služby. Tenkrát mě vezli traktorem. Jeli jsme přes Podskalí, louku, kde je dnes golfové hřiště. Ale i tam bylo hodně vody, seděli jsme vlastně i v traktoru ve vodě, sahala až k sedačkám. Já jsem se pak z práce zpátky domů nedostal tři dny. Nešlo to, voda zcela odřízla všechny cesty,“ popisuje policista.
Milan Bajcura ale podotýká, že měl rodinu v bezpečí, a tak ani moc nemyslel na to, co se děje v jeho domově. Spíše na to neměl čas. Měl plné ruce práce, se svými kolegy pomáhal především hasičům při evakuaci lidí. „Častokrát jsme museli lidi, hlavně starší, přemlouvat, aby opustili své domy, byty. Bylo to neskutečně náročné, hlavně psychicky. Vysvětlovat, že musí doma všechno nechat, všechno opustit. Mnohdy to ale opravdu bylo za pět minut dvanáct. A pak byl jejich převoz komplikovanější, nebezpečnější. Hlavně to bylo v Podskalí, v části Hamr. Tam z vody koukaly jen střechy domů a nebo podkrovní okna. Tato oblast byla úplně pod vodou. Tehdy tam zahynula spousta domácích zvířat, nestačila se dostat do bezpečí. Naštěstí tam nikdo z lidí o život nepřišel,“ ohlíží se Bajcura.
Domů se vrátil až 16. srpna, když voda trochu opadla. „Voda nám doma zničila všechno vybavení, zařízení. Byt jsme dávali dohromady déle než tři měsíce. Museli jsme vytrhat podlahy, okopat zdi až na cihly. A pak větrat, větrat, větrat. Tenkrát nám pomáhali příbuzní z Vysočiny,“ podotýká Bajcura, který zároveň vyzdvihl přístup města, které lidem pomohlo finančně i materiálně. „Postižené rodiny dostaly finanční příspěvek, sice nebyl vysoký, ale pro začátek pomohl. Samospráva tehdy zafungovala, obstarala lidem úklidové prostředky, košťata, rukavice, lopaty, kolečka i dezinfekční prostředky. Také pitnou vodu, protože většina studní byla zanesená a voda z nich se nedala používat,“ připomíná.
Milan Bajcura toho měl sám doma hodně s likvidací následků velké vody, ale i tak dál pomáhal ostatním. „Už to bylo hlavně s pomocí kolem úklidu, ale také ochrany majetku. Toho, co voda nevzala. „Lidé přišli o mnoho cenného, především třeba o fotky, různé památky na své rodiče, prarodiče. To už jim nikdo nevrátí. A podobné jsme to měli i my. Ale hlavně, že si u nás vodní živel nevyžádal oběti na životech,“ dodává.
Policista také vyzdvihl soudržnost většiny lidí, neštěstí je semklo. „Ale bohužel se našli i tací, kteří neštěstí chtěli zneužít. A z takových mi bylo a je pořád hodně smutno. Byly případy, že přijela skupina lidí, která tvrdila, že jede pomoci lidem v postižených oblastech. Ale za dobrodince se jen vydávala, vyklubali se z nich zloději, kteří chtěli opuštěná obydlí vykrádat. Ale naštěstí jsme tohle u nás nedopustili,“ říká policista. Zároveň připomíná, že trestná činnost měla v době povodní „pauzu“. Lidé měli přece jen jiné starosti.
„Ale vzpomínám si na takovou pikantnost. Řešili jsme pytláctví. Mezi Bavorovicemi a Hlubokou se valila přes silnici voda, která se vylévala z rybníku Bezdrev. A s ní šly i ryby. Lidé zaparkovali auta na silnici a ve velkém tam chytali ryby. Čeřeny, rybářskými sítěmi, je lovili ze silnice, louky, pole,“ vzpomíná na netradiční případ pytláctví.
Ovšem vždy, když přijde řeč na velkou vodu, se tvář zkušeného policisty zachmuří. A to nejen při vzpomínání. „Vždy, když slyším zprávy o velkých deštích a hrozbě stoupajících toků, jsem myšlenkami u těch, kterým to hrozí. Kteří bydlí blízko vody. Velice s nimi soucítím. Mám vždy obavy. Už bych něco takového nechtěl zažít, a nepřeji to opravdu nikomu, ani tomu největšímu nepříteli,“ podotýká Milan Bajcura.
„Vždy, když jdu kolem domu nebo nějakého objektu, kde mají vyznačeno, kam až sahala tehdy voda, všechno se mi to vrátí. Vidím tu zkázu, mám před očima to, co voda dokáže napáchat,“ dodává Milan Bajcura.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
