POVODNĚ 2002: Měl jsem strach o životy kolegů, přiznává hasič Radek Suchan

Od povodní v roce 2002 uteklo patnáct let. Co si jako první vybavíte, když o nich spolu mluvíme?
Vybavím si evakuaci svého tábora, který jsme měli na říčce Černá. Byl to jeden z prvních zásahů. Tábor jsme evaukovali, byl jsem povolaný do práce a s malými přestávkami jsem v ní vydržel asi až do 4. září.

Tušil jste už tehdy, že povodně mohou mít takový rozsah?
Celkem ano, protože jsme pět let předtím absolvovali povodně na Moravě. Nějakou představu jsme měli. Ale vzhledem k tomu, že déšť v průběhu dne víceméně ustával, jsem takový rozsah nečekal. Přišlo to až večer, kdy začalo znovu pršet a protrhla se hráz na Děkanských Skalinách. První obrovskou komplikací bylo, že do tehdy už plného Římova přitekla další celá nádrž. Takže před jedenáctou hodinou večer jsem komunikoval s hrázným z Římova, který mi řekl, že budou z běžných šesti až osmi kubíků pouštět 90 kubíků vody, potom 180 kubíků vody, 270 kubíků vody a následně všechny výpustě, což znamená 360 kubíků vody.

Musel jsem zvednout všechny dostupné jednotky, hasiče a začít evakuovat všech pět vesnic, které jsou pod Římovem až do Českých Budějovic. Bylo to na minuty, ale všechny se nám podařilo zachránit. Na půl druhou jsme byli domluveni, že Římov začne vypouštět. Za pět minut půl jsem dostal od jednotek informaci, že jsou všichni evakuováni. To byl můj první den.

Jak vaše služba pokračovala? Asi nešlo o klasické směny...
U mě to fungovalo tak, že jsem vždycky 36 hodin pracoval a na deset hodin jsem se někde natáhnul a odpočíval. Takhle to šlo pořád dokola. S drobnou přestávkou mezi první a druhou vlnou jsem pokračoval vlastně až do konce srpna.

Dá se vůbec při těch deseti hodinách odpočinout?
Po těch 36 hodinách práce padnete. Jste rád, že ležíte.

Takže jste si v klidu odpočinul?
No, v klidu... Jdou rozhlasy, světla, řeší se výjezdy. V té době jsem spal vedle operačního střediska, takže jsem situaci pořád podvědomě vnímal. Ale odpočinek byl.

Zmínil jste, že už jste byl u povodní na Moravě. Jak moc jste ze zkušeností čerpal?
Nebýt Moravy, tak se přiznám, že bych daleko více tápal. Takhle se to dalo zvládnout. V roce 2002 jsme fungovali ještě jako okresní hasičský záchranný sbor, tudíž jsem měl na středisku na starost jen okres. Dneska už funguje krajsky a měl bych na starost celý kraj. Což je daleko složitější. Okres se v sedmi lidech zvládnout dal.

„Podvědomě víte, že pomáháte všem a váš barák stojí vesele ve vodě...“

Kde přesně jste během povodní zasahoval?
Kromě evakuace svého tábora na Českokrumlovsku, jsem první den ještě jezdil po čerpáních. Následně jsem byl odvolán na operační středisko, kde jsem fungoval po dobu první vlny i na začátku druhé vlny. Zažil jsem evakuaci celého areálu hasičů, protože k nám začala dosahovat voda. Následujících osmnáct hodin jsem tak operoval z trolejbusů. A pak nás čekalo čerpání, čerpání a čerpání.

Byl jsem ale v průběhu povodní zmonitorovat celou situaci. Vrtulníkem jsem prolétnul nad celým okresem, abych viděl, jak vypadá Římov. Nebyl pod nánosem bláta a stromů skoro vidět. Sledoval jsem Malši a Vltavu a získal jsem představu, jak dál postupovat a zkoordinovat jednotky.

Vzpomenete si na nějaký nejtěžší zásah?
Nejtěžší situace byla na operačním středisku, protože musíte myslet za ostatní. Do toho se ke mně sbíhaly i věci, kdy se evakuovaly vesnice u Blatné. Byla požadována armáda s vrtulníky. Jenže v noci nelétají, takže jsem komunikoval s hejtmanem. Všechno bylo připraveno na čtvrtou hodinu ranní. V noci začala najíždět armáda, vrtulníky vzlétaly při rozednění. Došlo k protržení tří rybníků nad sebou, přišla evakuace lidí ze střech. Na koordinaci značně náročné. Pro mě byly povodně byly mnohem náročnější psychicky.

Jak vás to poznamenalo?
Pomáháte všem. A mezitím na chalupě, kterou jsem měl za Kaplicí, jsem měl metr a půl vody. Ale tam se nikdo nedostal. Uklízel jsem ji celé září a následně ještě další půlrok. Podvědomě víte, že pomáháte všem a váš barák stojí vesele ve vodě...

Kromě zkušenosti z Moravy, připravovali jste se na něco podobného dříve?
Příprava samozřejmě probíhá ve školeních, ale myslím, že rozsah povodní 2002 zaskočil celou republiku. Když dnes srovnáte povodňové hráze, přenosné povodňové hráze, bezpečnostní opatření, zátopová pásma... Tehdy to víceméně nefungovalo. Stavělo se, kde člověka napadlo.

Setkal jste se i s negativní stránkou, že třeba lidé odmítali evakuaci?
Když se evakuovala Havlíčkova kolonie a část Mladého, tak nám lidé říkali, kam by chodili, že tam voda nikdy nebyla. Za dvě hodiny už jsme k nim jezdili Čechovou ulicí na člunech a oni nám věřili, že je situace nebezpečná. Při druhé vlně byli připraveni. Měli sbalená evakuační zavazadla.

Ale tohle je těžké. Opouštíte svůj domov, máte v něm spoustu věcí, fotografie, dokumenty. Nevíte, jak vysoko voda vystoupá, spousta věcí může být nenávratně pryč. Já jsem je celkem chápal, ale oni musejí chápat i nás, že se nemůžeme vracet několikrát na jedno místo pro jednoho člověka. Při druhé vlně se nám třeba stalo, když už byla zatopená Stromovka, že visel chlapec na značce. Evakuovali ho vrtulníkem. Když se ho pak ptali, jak se na ní ocitl, tak odpověděl, že se vsadil s kamarády, že se nechá svézt vrtulníkem. To jsou situace, kdy je pro záchranáře těžké se udržet.

Měl jste během povodní strach o život svůj nebo svých kolegů?
Těch situací určitě několik bylo. Třeba když došlo k zaplavení plaveckého a zimního stadionu. Jsou tam obrovská chlorová hospodářství, a to už nejsou jednoduché zásahy. Nejde totiž jen o čerpání vody. Dovedete si představit, co by se stalo, kdyby se chlorová hospodářství zatopila? V ten okamžik strach o životy kluků určitě byl.

Vracíte se na místa, která jste v průběhu povodní sledoval?
Jezdím pořád kolem a vždycky si to vybavuji. Třeba takové drobnosti, kdy měl kolega v Hamru pod Římovem složený krov na svůj barák a našel ho v Roudném.