V době povodní byly naštěstí prázdniny. Ve škole tak nikdo nebyl. Základní škola Matice školské měla úplně zatopené sklepy. „To, jak vypadaly, když voda odtekla, bylo něco strašného,“ popisuje bývalá učitelka Růžena Kubánková.
O tom, jaká vlna se na Budějce žene, neměla nejmenší tušení. „Zprávy žádné nebyly, nikdo nám nic neřekl. My jsme tady byli relativně mimo ohrožení, prvně se asi řešily zátopové oblasti,“ popisuje Růžena Kubánková.
„Šla jsem nakoupit něco do drogerie na Lidické a po silnici tekl malý potůček vody. Vypadalo to, jako kdyby hodně zapršelo. Než jsem ale došla dolů, ulice byla pod vodou. Vůbec jsem nechápala, co se děje.“ Díky tomu, že jejich dům je snad jako jediný v okolí na „vyvýšenině“, voda se ho nedotkla. Všechno kolem bylo ale zatopené. Včetně školy.
„Já jsem v té době pracovala v Matici (Základní škola Matice školské, pozn. autora). Škola měla úplně zatopené sklepy, voda tekla kanály, skrz okna. Všechen nepořádek, který tam byl, to sebralo a vyplavilo. Když voda opadla, pohled byl strašný. Všude byl hrozný nepořádek, ale nejhorší ze všeho bylo bahno. Celý učitelský sbor se sebral, vzal rukavice, kýble a šel na brigádu. Včetně paní ředitelky. Byla to velká práce. Samozřejmě to nechci nějak zlehčovat, ale díky povodním se sklepy ve škole konečně uklidily. Škole to v jistém smyslu pomohlo,“ říká s nepatrným úsměvem.
Ačkoliv se jí povodně přímo nedotkly, i tak jsou vzpomínky na srpen 2002 hrozné. „Dva dny nám nešla elektřina. Díky bohu jsem měla rádio na baterky, takže nějaké informace už jsme potom měli, ale bylo to zvláštní. Člověk měl pocit, že je konec světa. Chudáci lidé, kteří bydleli třeba u Malého jezu. Tam je to prostě smetlo.“
Nad tím, že by měla opustit byt, ani nepřemýšlela. „Samozřejmě, kdyby přišlo na věc, tak se sbalím a půjdu, ale naštěstí jsme nic takového řešit nemuseli,“ dodává.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
