DRBNA HISTORIČKA: Plachého ulička se mohla jmenovat Kožešnická nebo Hudební

Do roku 1875 se spojení Hroznové ulice s náměstím označovalo jednoduše jako Ulička. Vlastní Plachého od Hroznové k Mlýnské stoce se od roku 1371 nazývala Sviní či Sviňská, později Sauergasse (Kyselá). Až v roce 1875 radnice sjednotila obě části pod jeden název – Plachého. Název podle městského písaře Šimona Plachého, zabitého vojáky pasovského biskupa dne 31. ledna 1611 na mostku u Pražské brány v Krajinské, úspěšně odolal všem politickým režimům. Šimon Plachý bydlel v domě na rohu uličky a náměstí se vchodem dnes Plachého č. 1.

Podle tradice vznikla ulička proto, že jedině tudy se mohli hnát na náměstí na trh vepři a menší hospodářský dobytek. Z hlavních ulic, tedy z rohů náměstí, hnát kvičící vepře bylo nedůstojné. Z uličky to důstojné bylo. Tradice mívá většinou reálné jádro, i když v tomto případě technický zakladatel města rytíř Hýř asi rozumně protáhl Plachého z Hroznové na náměstí, poněvadž to bylo praktické, přičemž nenarušil strukturu náměstí, než že by uličku připravoval pro domácí dobytek. 

Na snímku z roku 1973 vypadá Plachého ulička hrozně. Je zachycen průhled od Hroznové k náměstí. Celkem dobře vypadá nově upravený obchod vpravo blíže k náměstí, kde podnik Textil zařídil prodej partiového, ale relativně dobrého, zboží. Na rohu náměstí byla v provozu samoobsluha potravin nazývané tradičně U Kulíků. Stalo se mnohokrát, že když přijel do města někdo, kdo zde delší čas nebyl a chtěl si něco koupit k jídlu, zamířil ke Kulíkům a Kulíků nikde. 

Ještě kolem roku 1950 byla v uličce hojně navštěvovaná vinárna, uzenářství a jídelna U Ašenbrylů (po levé straně ve směru náměstí). Léta tam bývaly původní rolety. Vlevo první dům č. 6 je zdařilý secesní dům z roku 1907. Stavěl ho podle vlastního projektu stavitel Rudolf Paťcha na náklady Josefa Lukeše, který předtím v roce 1904 koupil zde stojící starší dům od mistra bednářského Josefa Maštalíře. V roce 1918 Josef a Kateřina Lukešovi prodali dům Bohumilu a Marii Doušovým Secesní dům je vysoký, málokdo si ho všimne, je třeba se podívat hodně nahoru. Rudolf Paťcha má ve městě několik svých domů, jeden v Pekárenské mu zbořili.

V levé části secesního domu byl v nové době obchod hudebních nástrojů Bohumila Kočky, dříve Bohumila Douši, jehož podnik byl založen již v roce 1813. Jako polooficiální klub si to hudebníci drželi dlouho do socialismu, jen investovat do toho nemohli. Pak se tam na delší období usazoval prach. V pravé části býval obchod Roberta Holzera, kožichy a kožešiny. Majitel a jeho dvě dcery zahynuli v koncentráku, vrátila se jen manželka Helena.

Ulička by se mohla jmenovat Kožešnická. V č. 1 naproti firmě Ašenbryl byl kožešnický salon Filipa Otty a vedle v č. 3 měl kožešnictví Václav Opava. Jenže kožešníci už tam nejsou. Nebo Hudební ulička, protože Bohumil Douša měl zde v období první republiky hudební školu. Vyučoval hru na housle podle italské školy pro začátečníky i pokročilé od 60 korun za hodinu výše. Měl ve městě jediné zastoupení a prodej světoznámých koncertních houslí M. Heinickeho. Ale Plachého ulička sedí, statečně bojoval proti přesile pasovských, kteří lstí přepadli město.

Dole uprostřed secesního domu si v jedné místnosti podnik Sběrné suroviny zařídil sběrnu starého papíru. Občas nesehnaly sběráka a lidi nechávali štosy papíru v uličce.