MĚSTO PŘED STO: Za T.G.M se hodně pilo. U nás převažovalo pivo
Historik Jan Schinko sepsal poslední díl seriálu Město před sto, který po celý rok reflektoval stoleté výročí republiky. Ke konci roku patří oslavy, a proto se dnešní díl věnuje budějckým hospodám a barům.
Z dobových místních listů po roce 1918 lze vyčíst a potvrzuje to František Rada v publikaci Když se psalo T.G.M., že se značně rozšířilo pití alkoholu. U nás převažovalo pivo. Také byly ve městě výčepy lihovin u Wortnerů, Bieglerů, Beránků a jiné a bary Rokoko, Baroko, Corso, Imperiál, nebo asi deset vináren, ale hostinců bylo ve městě (bez Rožnova, Čtyř Dvorů, Mladého a Suchého Vrbného) v roce 1923 celkem 167, z toho tři kantýny a roku 1933 pokles na 123 hostinců.
Město mělo v roce 1930 kolem 43 tisíc obyvatel, z čehož se dá vypočítat na kolik lidí připadala jedna hospoda. Bary zatím nelákaly (první americký byl u Fischbacha v Rokoku). V hospodě se dalo bavit (opíjení nebylo nosným programem, i když to tak často skončilo), ale i ve vinárnách bylo veselo.
Ve vinárně Hubertus pod Černou věží se bavila místní společnost se spisovatelem Svatoplukem Macharem, který si přál slyšet, jak ponocný na Černé věži hlásí půlnoc. Nějak to o pár minut nestihli a když vyšli pod věž bylo pozdě. Jeden místní zavolal nahoru „Pane ponocný máme tady vzácného hosta, mohl byste ještě jednou kvůli němu zahlásit půlnoc?“ Chvíli bylo ticho a pak se ozvalo „Polibte mi …!“ Odtud vzniklo naše úsloví, že ponocný dvakrát nehlásí.
Pití alkoholu se nepřiměřeně zvyšovalo i celostátně tak, že vláda vážně uvažovala po příkladu Ameriky zavést prohibici. Naštěstí se prohibice nerealizovala. Dosáhlo se jen toho, že v čase voleb a odvodů na vojnu byl vydán zákaz pití piva. Aktivní proti pití piva byly dámské spolky. Poslankyně Landová – Štychová žádala v roce 1924 o zrušení pivovarů a doporučovala ženám, aby vařily mužům jídla nedráždící chuť k pití. Není však doloženo, co sama doma vařila. Když kampaň proti pivu povolila, otevřela Leopoldina Orthová na Linecké v roce 1928 Pivní sanatorium.
Hostinští, restauratéři, hoteliéři a vinárníci o růst spotřeby alkoholu usilovali. Asi kolem roku 1922 se objevila v restauraci a kabaretu Corso Jana Vaněčka atraktivní dámská obsluha. Následovalo Rokoko, Metropol, Imperiál, později Avion a další. Tyto podniky to normálně uváděly. Ještě totiž setrvávaly „podniky“ víceméně tajné a za c. k. povolené veřejné domy. Někteří sousedi a hlavně některé sousedky si na dámskou obsluhu a na kabarety stěžovali. (Zřejmě podobní stěžovatelé jako na plakát s Josefinou Bakerovou u biografu Royal.)
Vymohli si, že radnice zakázala v roce 1926 činnost baru Rokoko, jehož majitelem byl Josef Fischbach. Bylo to spíše trapné, protože Josef Fischbach, který založil Rokoko v roce 1919, dokázal přivést do podniku např. několikrát Karla Hašlera. Dámská obsluha, servírky nebo animírky se co nejvíce snažily (uměly to) o to, aby hosté maximálně utráceli. Někdy tak důkladně, že pomohly pánům slabší povahy od celého třináctého platu. V roce 1924 nařídila okresní politická správě ve městě, že v hostincích může být zaměstnána jen jedna ženská síla a po 22. hodině se nesmí po hostinci pohybovat. Také zakázala zavírat boxy záclonkami.
Pamětníci na to už nejsou, ale podle místních listů a předávaných vzpomínek se stejně konec roku slavil bujaře a s animírkami i záclonkami.
