České Budějovice objektivem Milana Bindera a perem Martina Maršíka: Tak se dělal marketing

Napadla vás někdy otázka, jak staré je vlastně školní zvonění? V dobách, kdy ve školách nebyl zaveden elektrický proud, se k vyhlašování začátku a konce vyučovací hodiny využívaly zvonce, které byly často napevno připevněny na školních chodbách. Až do roku 1903 trvala jedna vyučovací hodina přesně šedesát minut, ale po tomto datu došlo ke zkrácení na minut padesát a později ještě pět minut z výuky ubylo.

A jak to bylo s přestávkami? V roce 1937 vyšel výnos ministerstva školství, který pravil, že při dopoledním vyučování musí následovat po každé liché hodině desetiminutová přestávka a po sudé hodině přestávka dvacetiminutová. Další změna nastala ve 2. polovině 20 století, kdy byla ponechána pouze jedna tzv. velká přestávka, a to dvacetiminutová po druhé vyučovací hodině. Ostatní přestávky se sjednotily na délce deseti minut.

A jaká je současnost?  V délce hodin a v délce přestávek nepanuje shoda a každá škola si vše upravuje dle svých potřeb.  

Zpět ale k zakoupeným hodinám. Když do školních budov pronikla elektřina, začala se ke zvonění používat „automatizace“. Samozřejmě, že ne elektronická, ale mechanická. Systém to byl zajímavý. Velké ozubené kolo, které můžete vidět pod ciferníkem, sloužilo jako 24hodinový spínač. Po jeho obvodu jsou vyvrtané dírky se závitem, do kterých se zašroubovávaly kolíky, které v nastavený čas spínaly zvonění. Hodiny to byly velmi přesné a precizně udělané. Tomu napovídají i jejich rozměry – 41 x 91 cm a samotné kyvadlo váží 2,1 kg.

Zajímavostí je to, že časomíru dostávaly školy od továrny L&C Koh-i-noor Hardtmuth zdarma, jedinou podmínkou bylo jejich vystavení na viditelném místě.

A v jaké škole Milanovy hodiny odpočítávaly přestávky? Dle evidenčního štítku to bylo na Průmyslové škole v Přerově.