Asi už víte, že jsme se v práci přihlásili na štafetu půlmaratonu a nebylo to vůbec těžké. Pak ale přišla fáze, kdy jsme si s každým dalším dnem začali víc a víc uvědomovat, že bez tréninku to asi nepůjde. Ale řekněme si to na rovinu. Zvednout zadek po proválené zimě od rozkoukaného seriálu nebo se prostě jen zvednout už tak lehké není. Opakující se instastories s tím, jak Elča dávno běhá, a ještě u toho stíhá fotit selfíčka se západem sluncem, ale docela nabudí.
Dobře, trvalo to ještě asi o další dvě instastories déle, ale nakonec jsem se na běh začala připravovat. Nejdřív jenom psychicky. To znamená nějaký ten večer rozhodování, jestli obout boty a vylézt na mráz nebo radši rozbalit tu lákavou čokoládu, co jsem si koupila, když jsem cestou z práce šilhala hlady. Několikrát nade mnou zvítězila – mrcha jedna fialová.
Příprava se samozřejmě nesmí podcenit, tak jsem si pětikilometrovou trasu předem odměřila na internetové mapě, což mi zabralo ještě o jeden večer, další instastory od Elči a jednu docela malinkatou stogramovou čokoládu déle, ale nakonec jsem se vypravila.
DRBNA BĚŽÍ: jsou z nás půlmaratonci. Vlastně děleno čtyřma
Oprášila jsem tenisky, z nejzazšího koutu skříně, vytáhla funkční kalhoty a triko, chvíli pátrala v telefonu, jestli ta výborná aplikace pro všechny sporty někam po mnoha měsících nicnedělání nezmizela, a tak nějak jsem doufala, že jsem ready. Hlavně jsem ale musela Elče vrátit úder a označit ji v mém super vytuněném storíčku, že jo.
Napoprvé jsem nečekala žádné zázraky, když mi ale konečně přestalo vypadávat sluchátko z ucha, hudba hrála a větřík pofukoval, tak to nějak záhadně šlo. Že by štěstí začátečníka? Asi ne. Ucházející tempo mělo na svědomí něco jiného. Vyběhla jsem totiž už celkem pozdě a jak na té zpropadené apce, co hlásí, že bych asi měla přidat, přibývaly další nechtěné minuty, začalo se stmívat. Takže když jsem se s jazykem na vestě běžela napít ke studánce, doufala, že to není fata morgana a zpoza rohu se vynořil chlápek s kapucí na hlavě a černými linkami pod očima, na nějaké chlemtání vody nezbyl čas.
Moje tempo se navíc díky strachu o život celkem zvýšilo. Zjistila jsem, že člověk najednou docela slušně peláší, když mu jde o kejhák. Takže rekordních 6:43 na kilometr. Paráda. Domů jsem se nakonec skoro plazila, ale příště to snad bude lepší.
Označit kolegy v instastory už byla brnkačka. Druhý den v práci říkali, že naplánujeme společný trénink, o kterém jsme už mluvili. Matěj proto založil společnou konverzaci na Facebooku a Elča tam slíbila, že nám ráno po tréninku udělá míchaná vajíčka. Já jsem řekla, že mi ráno běhání nejde a Filip si konverzaci bloknul už první den a běhat se nešlo. Tak jsme si v práci aspoň vytiskli mapu trasy, kterou na závodě poběžíme. A když jsem potom dorazila domů, čekala tam na mě nová k knížka – průvodce o běhání. Teorii budeme mít v malíku.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
