Nejdůležitější je odbornost, a ta mi u nás občas chybí, říká čerstvě šedesátiletý Jiří Kotrba

Kde jste naposledy trénoval?
V Jablonci, kde jsem působil ve funkci šéftrenéra mládeže a vedl jsem i juniorku. Měl jsem na starosti všechny mladé fotbalisty od přípravek až po juniorku. A tu jsem jako hlavní trenér i vedl.

Co tedy říkáte soutěži juniorek?
Její zavedení mělo řadu odpůrců, kteří říkali, že nic nového a lepšího nepřinese. Nejsem zase až takový odborník, ale chyběla mi tam ztráta zkušeností mladých se zkušenějšími fotbalisty. Dřív, v době mého mládí tuhle funkci plnila povinná vojna. Jejím kritikem jsem byl od začátku. Když jí zástupci Fotbalové asociace České republiky, klubů představovali, tak to ještě nevypadalo až tak špatně. Postupně se do toho začaly dostávat další a další přílepky a nakonec z toho byl paskvil. Nejdůležitější protiargument, že se jejím zřízením jen prodlužuje jen dorostenecký věk, se potvrdil. Zjednodušeně to lze vysvětlit na příkladu jednadvacetiletého fotbalisty, který dnes hraje s dospělými maximálně při přátelských utkáních. Co si z toho asi tak odnese. Tohle určitě nebylo smyslem původního projektu a český fotbal na to doplácí. Dříve jednadvacetiletý hráč hrál již od osmnácti let seniorský fotbal. Ale to je na delší povídání. Nedávno jsem napsal i o tomto článek a tam jsem to dopodrobna vysvětlil. 

V zimě jste dostal nabídku trénovat prvoligovou Karvinou. Proč to nakonec nevyšlo?
Někdy kolem roku 2005 jsem dostal nabídku od Karla Poborského vrátit se do Dynama, ale v roli funkcionářské. Musím říci, že mne to zaujalo, zvláště proto, že po třiceti letech denodenního dojíždění za prací jsem si od trénování potřeboval odpočinout. Cítil jsem se vyčerpaný. V tu dobu Dynamo hrálo v jeho historii, bez sestupů, nepřetržitě nejdelší časový úsek první ligu. Až když jsme „zlikvidovali“ naprosto nesmyslně trenéra Soukupa, přišel pád do druhé ligy. A to bylo moc i na mne. Moji akcionářští kolegové se rozhodli jít jinou cestou a já odešel do Příbrami, kde jsem po Pavlu Tobiášovi vedl společně s Tondou Barákem celou mládež a navíc s Petrem Janotou i kategorii U19. Mimochodem skončili jsme druzí a celá řada hráčů tohoto ročníku dnes hraje s Příbramí o postup do ligy s Dynamem. Pak jsem přešel do FK Jablonec opět v roli šéftrenéra mládeže. Chtěli, abych celou mládež zaštítil, našel a vychoval nejen hráče, ale i nové místní trenéry, kteří by pak dlouhodobě a úspěšně byli schopni pracovat s jabloneckou mládeží. A protože jsem chtěl i trénovat, vedl jsem juniorku. Vrátím-li se k vaší otázce s Karvinou, pak ano, tuto nabídku jsem letos v zimě opravdu zvažoval. Dokonce jsem měl již dohodnuté podmínky smlouvy.

Co tedy rozhodlo, že jste si neplácli?
Je to jednoduché, majitel klubu se na poslední chvíli rozhodl jinak. A jak je vidět ze současných výsledků, udělal dobře. Asi k jeho rozhodnutí přispělo i to, že jsem si s sebou chtěl přivést alespoň jednoho „svého“ trenéra, kolegu. Člověk přichází do nového prostředí, kde je všechno nové a potřebuje se o někoho opřít. Přichází řada konfliktních situací a musíte mít podporu, když chcete něco prosadit. A v Karviné jsem znal jenom Luboše Vlka.

Je pravda, že vaším asistentem měl být Kamil Tobiáš?
Měl jsem několik verzí a opravdu na čelném místě Kamil byl. Mně by nedělal problém jako asistent ani současný trenér Mucha, ale jednoho svého člověka jsem v realizačním týmu chtěl mít. To byla má podmínka. Navíc Karviná je strašně daleko a já jsem se toho sám nacestoval dost. Dnes není jednoduché získat dobré ligové angažmá, zvláště proto, že jsem dlouho v lize netrénoval, ale naštěstí nemusím chodit trénovat takříkajíc „za jakoukoliv cenu“. To je moje výhoda. Mimochodem víte, kolik je průměrná životnost ligového trenéra v Čechách? Věřte nebo ne, ale celých devatenáct zápasů.

Často vzpomínáte na Pavla Tobiáše. Nevadí vám, že je to trenérský konkurent na místo, které byste mohl dostat vy?
Víte, Pavel je opravdu odborník. A taky si myslím, že je velké chyba, když Dynamo nechá ležet trenéry s takovými zkušenostmi ladem.

Nehodláte si po těch letech od fotbalu odpočinout?
Mám teď dost času, tak si zajdu na fotbal. Teď třeba na žižkovskou Viktorku, to bylo jediné utkání FNL, které se neodložilo. Člověk musí pořád vědět, co se kde děje.

Vrátil jste se ke své původní profesi. Kde teď vyučujete?
Přednáším na pedagogické fakultě o fotbalu a managementu. Tahle témata mě baví. Víte, když jsem začal dělat v Dynamu funkcionáře, tak jsem potřeboval informace z řízení podniku a proto jsem v padesáti letech absolvoval studium MBA. A dnes se mi to hodilo i na katedře tělovýchovy a sportu na pedagogické fakultě Jihočeské univerzity, kde hledali vhodné adepty pro výuku. Mám výhodu v tom, že jsem strávil hodně času nejenom jako hráč a trenér, ale pár let i jako manažer. Takže můžu předávat svoje osobní zkušenosti a nejenom moudrosti vyčtené z knížek.

Jistě stále sleduje budějovický fotbal.
Určitě. Jsem stále akcionářem klubu, i když neaktivním. Což je asi moje chyba, ale i chyba klubu samotného. Abych nemluvil jen o sobě, pak vám dám příklad v podobě potenciálu z hlediska trenérských zkušeností dalších trenérských osobností, které zde žijí. Cipro, minimálně přes 200 ligových utkání, vítěz ligy a semifinalista Poháru UEFA se Slavií. Pavel Tobiáš, ten má hodně přes tři stovky ligových utkání a také má zkušenosti s evropským pohárem a o sobě povídat nechci. A tito dva své bohaté zkušenosti u nás nepředávají. Jeden trénuje KP na Hluboké a druhý sedí na Lipně. Pro mne je to ostuda nejen Dynama, ale celé jihočeské kopané. Ptám se, kde je chyba? Nebo u koho je chyba? Víte, v personalistice nejsou rozhodující kamarádské vztahy. Nejdůležitější je odbornost, a ta mi u nás občas chybí.