Fanynky nám u domu nezvonily, říká manželka bývalého hokejového brankáře Helena Turková

Jak jste spolu s manželem dlouho?
Seznámili jsme se, když nám bylo oběma 18 let. Potkali jsme se na maturitním plese našeho společného kamaráda. Manželé jsme 25 let.

Kariéru vašeho manžela všichni známe, prozraďte ale něco v tomto směru o sobě...
Jsem již dlouho v domácnosti. Tím, jak jsme kvůli manželově práci hodně cestovali, tak ani nebylo příliš možné, abych měla nějakou stálou práci. Jinak mám ale strojní průmyslovku a po maturitě jsem asi čtyři roky pracovala v projekční kanceláři.

Říkáte, že jste hodně cestovali. Kde se vám líbilo nejvíc?
Jednu hokejovou sezonu jsme bydleli v Německu, v Norimberku. Potom jsme se stěhovali do Ameriky. A tam jsme bydleli v několika městech. Nejdříve v Kalamazoo, pak jsme byli dva roky v Dallasu, dva roky v Saint Louis a tři roky v Calgary. Nejvíc se mi líbilo v Saint Louis a v Calgary. Tady už jsem také uměla víc anglicky, měli jsme již partu kamarádů.

Nestýská se vám po takovém životě? Přece jen, je to rozdíl, žít v Calgary, nebo v Litvínovicích...
Tak teď už ne, již jsem si zvykla. Jsme tady dvanáct let. Ale ze začátku se mi stýskalo. Hlavně po tom cestování. Přes sezonu jsme byli pryč, na léto jsme létali do Čech. Prostě, pořád se něco dělo, hodně změn... Dnes už to není takový adrenalin, kdy si říkáte: Kde asi budeme příští rok? 

Vy říkáte, že jste ani nemohla mít stálou práci, což je při zmíněném cestování jasné. Takže jste vlastně kvůli manželovi svou vlastní kariéru „upozadila“. Nemrzelo vás to někdy?
Přišly chvilky, kdy si člověk řekne – já se tady starám o domácnost, o dětičky a na sebe nemyslím... Ale na druhou stranu si říkám, že když mám tu možnost s dětmi být, tak se jim alespoň mohu věnovat naplno. Jednou ale také asi nastane čas, kdy se do nějaké práce vrátím. Děti už jsou přece jen velké a již mne tolik nepotřebují. 

Kolik máte dětí a jak jsou staré?
Máme tři. Synovi bude 24 let, dceři 15 a té nejmladší bylo 12.

Vedete je ke sportu? 
Od malička jsme je vedli a tím pádem si zvykly, že sport zkrátka k životu patří.  Syn se naučil bruslit, hrál hokej. Nejdříve tedy hrál hokej i fotbal, protože ho to bavilo obojí. Když se pak musel rozhodnout pro jedno, tak si samozřejmě vybral hokej, protože to viděl všude kolem sebe. Dcery vyzkoušely hodně sportů. Ta starší, Cindy, začala s aerobikem, zkusila atletiku, tenis, pak tancovala, a teď je zpátky u tenisu, což ji baví. Mladší dcera to měla podobné. A teď také hraje tenis. 

Jaké mají plány do budoucna?
Nejmladší dcera ještě neví. Starší už je v osmé třídě a uvažovala o všem možném – o veterinářce, herečce... Teď najednou, když se má rozhodnout, tak vlastně neví. Ještě máme do příštího roku čas, ale zřejmě se to vyřeší nějakým gymnáziem a pak se uvidí. Syn skončil s hokejem, i když se nejdříve předpokládalo, že ho možná bude hrát profesionálně. Asi před dvěma roky měl ale pořád nějaká zranění, což byly komplikace. Našel se nakonec v jiném sportu. Hodně chodil cvičit do posilovny a začal se zajímat o zdravý životní styl a udělal si kurz na trenéra fitness.  Pracuje jako osobní trenér, dokáže připravit i zdravý jídelníček. V budoucnu by možná chtěl dělat třeba kondičního trenéra nějakému mužstvu. 

Jak jste s manželem prožívala jeho největší úspěchy? Například, když se v roce 1996 stal mistrem světa?
Stejně jako ostatní manželky hokejistů jsem na zápasy většinou jezdila, tudíž jsem si to užila s ním. Byla to obrovská euforie, radost...

Jaký je Roman Turek táta a manžel? Měl na rodinu dost času?
Když hrál v NHL, čas nebyl skoro žádný.  To jsme ho z měsíce často viděli jen pár dní. V té době jsem si tak trochu vyzkoušela, jaké to mají svobodné matky, všechno leželo na mně. Když se pak na pár dní vrátil, rád s námi pobýval spíše doma, než abychom jezdili po výletech. Po návratu do Čech se to ovšem změnilo, společně cestujeme. Ano, je to dobrý táta a manžel. 

Nebyla jste trošku zklamaná, když manžel začal spolupracovat s Motorem, že už třeba mohl být úplně doma?
Když skončil jako aktivní hráč, tak byl doma asi rok, než začal trénovat děti a než „naskočil“ zpátky. Já si myslím, že takhle je to dobře, dělá, co ho baví a kdyby byl pořád jen doma, nebylo by to úplně dobře. 

Co hokejové fanynky? Jak jste se s nimi vyrovnávala? Sportovci jich mívají kolem sebe dost...
Myslím, že jsem to zvládala dobře. Řekla bych, že ani nejsem tak žárlivá.

Chodily k vám domů?
To ne. Spíš chodily dopisy. Ale jednalo se většinou o podepisování fotek... A jestli tam bylo něco jiného, tak to nevím. (smích) Popravdě jsem nekontrolovala, co mu přišlo. Vždycky říkal, že jde podepisovat kartičky. Ale aby nám u domu zvonily fanynky, to určitě ne.

Přátelé a známí říkají vašemu manželovi Eda. Proč?
Asi od 15 let hodně poslouchal skupinu Iron Maiden. Mají maskota, který se jmenuje Eddie. Roman si ho nechával malovat na hokejové masky a podle toho mu začali říkat Eddie a počeštili to na Edu.

Mluvili jsme o tom, jestli děti dělají nějaký sport. A co vy? „Nutil“ vás manžel do sportování?
Naštěstí nenutil.  Já nejsem kamarád se sportem. Překvapivě. Bruslit umím tak akorát dokola, takže nic moc. Žádný sport jsem aktivně nedělala. Zajdu si třeba jen zaběhat, nebo do posilovny, ale to až od doby, kdy si člověk začne říkat, že je to potřeba. Ale když nemusím, tak nesportuji.

Jakou plánujete letos dovolenou? 
Letos jsme si naplánovali, že poletíme ukázat dětem, kde se narodily. Syn se narodil v Budějovicích, ale obě dcery v zahraničí. Cindy v Saint Louis a Nicky v Calgary. Takže máme naplánovanou takovou okružní jízdu – Amerika, Kanada. Ukážeme jim, kde je jejich rodiště. Potkáme se i s lidmi, se kterými jsme se tam stýkali, takže se těšíme.

Jména dcer jste nám řekla, ale jak se jmenuje váš syn?
Eddie. Po tatínkovi. (smích)