čtvrtek 9. července 2020 Drahoslava

S USA jsem se vyrovnal se ctí, těší hokejistu Vaculíka

Vítejte v jiném hokejovém světě. Rychlejším, tvrdším, pestřejším. Ondřej Vaculík, odchovanec českobudějovického hokeje, si ve svých juniorských letech vyzkoušel angažmá v zámoří. O své bohaté premiérové sezoně v dresu sandiegských Sabers se rozpovídal pro Budějckou Drbnu.

Máte za sebou první sezonu v zámoří a hned bodově velmi vydařenou. Jak jste s přesunem do USA spokojený?
Je to veliká životní zkušenost, každému bych ji přál. V základní části jsem odehrál 46 zápasů v nichž jsem nasbíral 53 bodů za 29 gólů a 24 přihrávek. Přesto cítím pocit nedokončené práce.

Mluvíte o nedokončené práci. V jaké fázi vás zastihla pandemie koronaviru? Věřili jste v úspěšné tažení vyřazovacími boji?
Ano mluvím, protože o ukončení sezóny jsme se dozvěděli přesně v den prvního domácího zápasu play-off. Vzhledem k tomu, že jsme startovali z druhého místa naší divize na domácím hřišti, byla velká naděje, že vstoupíme do závěrečných bojů úspěšně. Tým na to rozhodně byl připravený.

Co říkáte na kvalitu soutěže, ve které nastupujete za San Diego Sabers? Dá se její úroveň srovnávat s některou v Česku?
Je tam velká konkurence, kluci z celého světa. Najdou se však větší rozdíly mezi jednotlivými týmy. Myslím, že některé z nich, nebo alespoň nějací hráči z naší divize, by se určitě v Chance lize neztratili.

Kdybyste měl popsat v pár bodech zásadní rozdíly juniorského hokeje u nás a v Americe. Co je podle vás hlavní?
Jak už jsem říkal, v USA je konkurence z celého světa. Z toho pramení, že nikdo nic neošidí a vše se dělá na sto procent. Hráči bruslí, střílí a provádí osobní souboje v maximálním nasazení. Což vede ke zlepšování. Zároveň neexistuje vliv rodičů na chod týmu. Doma v Čechách není u některých hráčů patrné, proč hokej hrají. Také ty mimo hokejové vlivy rodičů a agentů jsou u nás velmi silné. Co se týče agentů, ti v Americe mají jasně stanovená pravidla na tzv. Showcase. Tam se sejdou z celých států a vybírají si hráče na příští sezonu. Jedno takové setkání jsem zažil v Las Vegas.

A ten nejzásadnější rozdíl? Třeba práce s kotoučem v maximální rychlosti?
Jak jsem již zmínil, protože jsou tam kluci z celého světa a je tam velká konkurence, nikdo nic neošidí a každý jde jednoznačně za výkonem. Ano určitě je tam potřeba lepší práce s kotoučem, protože je vše v obrovské rychlosti a pokud něco nevymyslíš, tak už nevymyslíš nic, protože tě někdo sestřelí. Hra je založena na tvrdosti a střelbě.

Takže stále platí, že v zámoří je hra mnohem tvrdší?
Rozhodně. Doma jsem míval problémy s dohráváním a byl jsem často vylučován. Tam jsem to dokázal plnohodnotně prodat. Záleželo na soupeři. Týmy jako Fresno, kde působí Rusové, hráli evropský kombinační hokej. Na rozdíl od týmů jako El Paso nebo Avalanche, kde tě dohráli hned dva, tři hráči. Připadal jsem si, jako kdyby mě přejel parní válec. Vzhledem k mé postavě si na mě však zas tolik hráčů netrouflo.

Vám se však podařilo rychle aklimatizovat…
Samozřejmě mi to chvilku trvalo, protože jsem byl postavený do role lídra týmu, kterou jsem v Motoru nezažil. V našem týmu se hrálo více individuálně, než jsem byl z domova zvyklý, ale moje statistiky dokazují, že jsem se s tím uměl vyrovnat se ctí.  

Když se zamyslíte a porovnáte zázemí Motoru a Sabers, jaké jsou rozdíly a kdo je na tom lépe?
Hlavní rozdíl je, že Motor je pod svou střechou, kdežto Sabers byli pouze jedním z uživatelů haly. Tady doma jsme měli lepší zázemí. Sprchy, posilovny, maséra před zápasem i stravování na zimáku.

A co vaše budoucnost v USA? Budete pokračovat u Sabers nebo zvažujete i jiné nabídky? Nebo se snad chystáte prosadit doma v České republice?
Asi je ohodnocením mojí dobré práce, že semnou Sabers nadále počítají i do příští sezony. Už mi volal nový trenér a zjišťoval, jaké mám cíle v hokejovém životě v nové sezoně. Ozvaly se týmy z kanadských lig, které mají veliký zájem o mé služby, což usuzuji z luxusních podmínek, které mi nabídli. Zároveň si však uvědomuji, že se jedná o juniorský hokej a v mých dvaceti letech přemýšlím, jestli není čas vstoupit do dospělého hokeje. To víte, že by bylo krásné zůstat doma v Českých Budějovicích, kde jsem vyrostl.

Pojďme pryč z kluziště. Naplnil život v USA vaše očekávání?
Nebyl jsem v Americe tak dlouho, abych mohl posuzovat, jak se tam žije. Navíc USA jsou tak obrovské, že jsem viděl jenom malou část. Neměl jsem žádná očekávání, netušil jsem, co mě čeká a o to více jsem byl překvapen vstřícností a bezprostředností lidí.

Jak jste v začátcích bydlel?
Volil jsem samostatné bydlení u rodiny, kvůli klidu a angličtině. Nicméně rodina nebyla zrovna sociálně silná, takže tomu odpovídal i můj pokoj s výhledem na slepičí dvorek. Přesto byl začátek naprosto skvělý. Vzali mě na zahajovací zápas Anaheim Ducks, Palm Springs a do samotného centra města San Diega. Nicméně pak došlo k radikální změně chování. Rodina mi nejprve chtěla začít vařit i česká jídla, ale nakonec jsem skončil u fast foodu a mražených krabiček, což rozhodně nebyla strava pro sportovce. Když jsem byl nemocný, tak pro ně byl ve finále zbytečný i čaj a jakékoliv ovoce. Vrcholem bylo, když jsem se dozvěděl na tréninku, že už u nich nebydlím. Díky tomu jsem měl možnost poznat i jinou Ameriku.

Měnil jste za lepší?
Bydlel jsem se spoluhráči, Švédem, Kanaďanem a jedním místním klukem. Těžko srovnávat obrovský dům se čtyřmi bouráky v garáži, jedním motorovým člunem, golfovým hřištěm, infinity pool s vířivkou a výhledem na západ slunce nad San Diegem s mým původním bydlištěm. Také si zajít do sadu utrhnout čerstvé avokádo nebo grep, nebylo úplně k zahození. Zkrátka jiná liga. 

A co jazyk? Byl jste dobře připravený?
To víte, že je to rozdíl. To, co se naučíte doma, je zlomek toho, co vás čeká v reálu. Někdy jsme se dost zasmáli, když jsem použil nesprávné slovíčko. Nicméně je to jako se vším. Pokud na něčem pracuješ, tak se zdokonaluješ.

Z jihu Čech jste se rázem ocitl v Kalifornii. Velká změna?
Největší rozdíl je v šatníku, nepotřebujete zimní bundu a boty, ale plavky a sluneční brýle. Připadáte si jako na dovolené.

A když srovnáte San Diego s Českými Budějovicemi?
Těžko srovnávat město s milion a půl obyvateli na břehu oceánu se stotisícovým městem na dohled od Šumavy. To víte, doma je doma. Se spoluhráči z Kanady a Švédska jsem měl v plánu podniknout menší poznávací trip Kalifornií, ke kterému bohužel nedošlo… Do toho by patřily lokality jako slavná sandiegská ZOO, nebo vojenská základna námořnictva San Diego a okolní krásy Kalifornie. Jinak město jako takové je krásné. Měl jsem rád ten pohled na palmy a kopce při západu slunce, nebo dýchat čistý, oceánský vzduch.

Když se vrátíme na led, konkrétněji do kabiny, jsou v ní velké rozdíly oproti té české? Ta je podle mnohých speciální.
Jednoznačně doma jsou jenom Češi, ale v USA jsou hráči z celého světa. Atmosféra v kabině je absolutně profesionální, díky všudypřítomnému připomínání, za koho hraješ a jaké barvy nosíš. Kabina vypadala jako na fotkách z NHL. Každý hráč měl své místo označené jménem a číslem. Veprostřed kabiny byl koberec s logem Sabers a na zdech motivační hesla. Každý hráč měl stejně srovnané věci, dle nastavení týmových pravidel.

A nějaké výrazné specifikum?
Každou středu jsme měli tzv. „soud“, ve kterém každý hráč měl právo říct, co se mu v týmu nelíbí, nebo co by chtěl změnit.

Hokej a USA, to je jedno velké cestování. Jakou nejdelší vzdálenost jste musel zkousnout?
Letecky to bylo k severní hranici, do Seattlu, který patřil do Northwest Division. Autobusem byla nejdelší cesta do El Pasa, která s přestávkami a kolonami na dálnici trvala 17 hodin.

A co více denní tripy? Taková tamní klasika…
Tripy jsou úplně normální, protože na rozdíl od domova se hrají vždycky tři zápasy o víkendu. Pátek a sobota večer, kolem sedmé, osmé hodiny a v neděli v poledne. Protože jsme hráli převážně v naší divizi, tak nejkratší cestování bylo 2 hodiny do Anaheimu a nejdelší do Las Vegas 7 hodin.

A můžete ve finále popsat, jak se v Kalifornii perou s koronavirem? A jak jste se s tím popasoval v USA vy? Jaký byl návrat domů?
Měli jsme se sejít na předzápasovém meetingu, ale místo toho nám vedení oznámilo, že vypukla pandemie koronaviru a doporučili nám vzhledem k předpokládanému omezení letů, okamžitý návrat do Evropy.

Domů jsem se vracel přes LAX Airport, což je hlavní, mezinárodní letiště v Los Angeles. Cesta trvala 13 hodin do dalšího stanoviště, Madridu ve Španělsku. Jelikož jsem neměl jinou možnost, tak jsem musel letět španělskou společností, tudíž se mnou cestovali hlavně Španělé. Celou cestu kašlali, v tu dobu to nebyl příjemný pocit. V Madridu jsem prošel obrovské letiště s mnoha terminály. Nacházelo se tam i metro, díky kterému se lidé mohli rychleji pohybovat po letišti. Čekal jsem tam přes tři hodiny na návazné lety z Ameriky, aby nabrali české pasažéry, přičemž nám řekli, že budeme čekat jen hodinu. V Praze jsem neprošel kontrolou na zvýšenou teplotu. Když jsem jim řekl, že po 18 hodinách na cestě by měl zvýšenou teplotu každý, tak mě pustili.

Protože jsem ve styku s rodinou v USA tak vím, že to probíhá stejně jako u nás. Jsou doma, ale na rozdíl ode mě, se válejí na pláži.

Ohodnoť článek

Celkem hlasovalo46 čtenářů

Autoři | Foto archiv hráče

Štítky hokej, sport, Ondřej Vaculík

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.