”Důchodce” Václava Prospala žene touha po zisku Stanley Cupu. Chci o něj bojovat, hlásí

Jak vám utekl rok bez hokejového angažmá?
Rychle. Ten rok byl krásný z rodinného hlediska, kdy jsem se vrátil do rodinného koloběhu. I když vím, že holky si ode mě také odpočinuly (úsměv). To říkám s nadsázkou. Už to bez nich bylo dlouhé, hlavně s těmi porážkami ve třetím roce mého trénování. Také jsem se v minulém roce potřeboval dát dohromady po zdravotní stránce, abych se po operaci kolena vrátil na level, který mi umožní sportovat. A třeba abych mohl jako trenér v budoucnu s hráči chodit na led. Pauza pro mě byla nevyhnutelná.

Nepochybuji, že jste stále sledoval, co se děje v hokejovém světě.
Hokej je moje láska. Rodina, zdraví, hokej, to bylo v mém životě to nejdůležitější a vždycky bude. Nedokážu si představit, že bych se měl od hokeje odstřihnout, to bych nedokázal. Sledoval jsem jak Motor, tak další ligy, reprezentaci, NHL. Ale bylo pěkné po vlastně 28 letech nemuset každý den ráno na zimák. Byla to hezká pauza, která mi dala možnost popřemýšlet o spoustě věcí.

Sídlíte na Floridě v Tampě?
Ano. Dům tam jsme koupili, jenomže pak jsem šel hrát do Rangers a vlastně čtyři roky trvalo, než jsme v domě začali žít. Ale co jsem skončil, tak si Floridu užíváme, už jsme tam třináctým rokem.

A třeba na nějakou tu zdravotní regeneraci to bude asi perfektní destinace.
Vynikající. Nám se strašně líbí v Čechách, ale když sem přijde zima, brzy tma, šedivé počasí, tak je Florida hezké místo na žití. V létě je tam tedy ukrutné horko s velkou vlhkostí, což je taková tříměsíční daň za to, že těch dalších devět měsíců je překrásných.

V USA jste prošel poměrně hodně místy. Měl jste jasno od začátku, že Florida je ten stát, kde se s rodinou usadíte?
Ani ne. Spíš to bylo ovlivněno i tím, že od chvíle, co mě vyměnili do Tampy, tak si tam vše sedlo. Hrál jsem tam v součtu třikrát, dařilo se mi tam nejvíce, prožil jsem tam nejkrásnější roky své kariéry a za tu dobu jsme si tam zvykli. A že si na Floridu člověk zvykne strašně rychle. Samozřejmě, že díky dalším angažmá má člověk určité srovnání, třeba dva roky v New Yorku, dva roky v Columbusu byly super pro děti, že nebyly na jednom místě, v jedné škole, musely se přizpůsobit, více toho poznaly. Myslím, že z hlediska sebeobohacení to mělo něco do sebe. Ale my se ženou milujeme moře a sluníčko.

Florida má onu reklamu státu, který je rájem pro americké důchodce. Jaký je tam život?
No vždyť já jsem v důchodu! (směje se)

Takhle se teď titulujete – jako důchodce?
Teď jsem bez práce. Vlastně ani ty tři roky, co jsem trénoval v Motoru, neberu jako práci. Hokej není práce, to je něco víc, něco, co drží speciální místo v mém srdci. Důchod pro mě začal před osmi lety v mých devětatřiceti, kdy jsem skončil jako hráč. Ale do doby, dokud se mi hokej bude líbit, nebude den, abych o něm nepřemýšlel, nedíval se na nějaký zápas.

A když se vrátíme k tomu floridskému životu…
Je krásné mít před domem moře, třeba jen sedíš a koukáš na vlny, pro mě je to hrozně uklidňující. Na někoho tak ale zase může působit sníh, hory, třeba holky to mají strašně rády, rodina mě chce do hor vzít, manželka výborně lyžuje. Třeba mě to také čeká, mám před sebou určitě ještě jeden rok, kdy k podobným výletům prostor bude.

Vím, že vaše manželka má ráda cestování, poznávání národních parků a tak podobně. Jak si to užíváte vy?
Jednou za čas mi to nevadí, rád se podívám na hezká místa, na druhou stranu, nějaké dlouhé cestování mi úplně šťastné chvilky nepřináší. Já jsem rád třeba tady, na Hluboké. Miluju jízdu na kole, kde je člověk sám, odjedu si pryč, nikdo mě nepozná. Vyhledávám spíš aktivity, kde není moc lidí, což zvlášť v současné době rozhodně není případ letišť.

Takže jste se zamiloval do cyklistiky?
Je to tak, jezdím jak na Floridě, tak tady na jihu Čech, je to teď taková moje vášeň. Na kolena mi to moc pomáhá a dává mi to prostor dvě tři hodiny přemýšlet. Jet, šlapat, trochu se potrestat a vypotit. Ať je to, jak chce, jsem na ten dennodenní pohyb od svých pěti let zvyklý. Nedokážu si představit, že bych skončil se sportem, to u mě neexistuje.

Na Hluboké chodíte hrát tenis, kterému se v zámoří závodně věnuje vaše nejstarší dcera Veronika. Jak jí to jde?
Dokončila střední školu a půjde na univerzitu, kde bude mít možnost hrát tenis další čtyři roky za univerzitní tým. Minulý rok jsem s ní objel několik škol, když vybírala, kam by se jí líbilo jít. Pro mě bylo zajímavé sledovat, jaké zázemí mají školy třeba pro studenty atlety. Podmínky, které jsem viděl, by v leckterých případech mohl závidět český profesionální sport. Je to škoda, že my tu nic takového nemáme. Jako rodiče jsme moc rádi, že se Verunka posune dál a že může dál skloubit sport se vzděláním, což si sama uhrála. A pro mě je nádherné, že si s ní můžu jít zahrát, že ta naše hra má nějakou kvalitu.

Váš syn Václav, který pod vámi naskočil za Motor, má za sebou ročník na community college, kde se připravoval na univerzitní vzdělání. S hokejem už nepokračuje.
Na školu byl odmala hodně chytrý, říká sice, že je toho teď hodně, ale studium zvládá. Má to za samá áčka, co se týče studia, tam nikdy neměl problém. Stejně tak holky školou proplouvají jedna dvě. Vinny a Verunka mají jasnou vizi, co chtějí dokázat, co studovat. Možná je kolikrát lepší nevědět, jak na té univerzitě žijí, co se tam děje (úsměv), ale jinak jsme jako rodiče rádi za to, jak to je, už je to jejich život.

Václav junior už o tom u nás mluvil. Ale přece jen, vzpomenete si na okamžik, kdy vám řekl, že už nechce pokračovat s hokejem?
Velmi dobře. Mohl jít také na univerzitu v Saskatchewanu a tam dál zůstat u hokeje, trochu jsem si myslel, že by to měl zkusit. Ale rozhodl se jinak, vysvětlil mi, že ta škola neměla to, co chtěl studovat, také si myslím, že si zase navykl na život na Floridě a do kanadské zimy se mu nechtělo. Někde v koutku srdce mě to mrzí, že s hokejem nepokračuje, na druhou stranu, já si svůj sen prožil, a nemůžu nikomu lajnovat život.

Mluvíte o prožití snu, máte za sebou vše, čeho jste chtěl dosáhnout?
To nemám. To, co jsem se naučil chtít za poslední desítky let, tak na to jsem ještě nedosáhnul. A jednou chci. Uvidíme, jaká k tomu povede cesta. Mluvím samozřejmě o Stanleyově poháru. Pořád mě to hrozně táhne zpátky k bojům o něj. Je to o kontaktech, nějakém postupu, ne každému se poštěstí, že když skončí v NHL s hokejem, aby se stal třeba hned asistentem trenéra u NHL týmu. Musíš se k tomu nějakým způsobem dopracovat a já věřím, že se tam jednou vrátím. To je ten můj cíl, vrátit se zpátky do NHL. Nebudu zacházet do detailů, ale mám toho hodně rozjednaného, s úsměvem mohu říct, že díky tomu, v kolika jsem hrál organizacích, si můžu domlouvat různé stáže. Spousta mých bývalých spoluhráčů má různé funkce v klubech NHL, třeba i můj bývalý agent o mně může ve správnou chvíli někde ztratit slovo. Když taková nabídka přijde, určitě bych se nebránil.

Ve hře v minulém roce také bylo vaše angažmá u reprezentační dvacítky.
Nakonec jsme se nedomluvili, byl jsem jedním z kandidátů, ale byla by to činnost, která by mě lákala a bavila. Dalo by se to skloubit s rodinným životem, být chvíli v Česku, chvíli v Americe. Kdybych měl někde získat angažmá na delší časový horizont, tak jedině s rodinou, bez ní už bych nikam nešel.

Už jste zmínil, že jste Motor podrobně sledoval. Co jste jeho sezóně říkal?
Myslím, že třetí místo je fantastický úspěch, který klubu nikdo nikdy nevezme. Oproti předchozí sezóně byl mančaft z devadesáti procent jiný, ale udělal se parádní úspěch, zaplaťpánbůh že lidé mohli na zimák. Myslím, že si to užili, atmosféra v play-off proti Pardubicím a Spartě, to byla nádhera, byť jsem to sledoval jen přes internet. Atmosféru bych z té sezóny zase vypíchl nejvíc, opět mě uchvátila a tiše jsem záviděl, protože já se loučil v covidové době před prázdným zimákem.

To je na tom asi to zajímavé i z trenérského hlediska, že kádr byl úspěšný hned v první sezóně po takové přestavbě, oproti zvyklostem, kdy by se čekalo, že si tým musí nějakou dobu sedat.
Je to tak. A pozor, bude těžké to zopakovat. Jirka Novotný byl pro tým obrovské plus, hlavně do kabiny. Trenéři zvolili velmi dobrý systém, v bráně dal Dominik Hrachovina týmu šanci vyhrát. Příjemně mě překvapil Honza Strmeň, jak dobře a velmi spolehlivě ho zastoupil, když bylo třeba. Hráči vydrželi po zdravotní stránce, celou sezónu odehrál Mižu, Piskáček. Nadstandarně se povedl Stuart Percy a kdo mě velmi velmi překvapil, tak to byl Pecháček. Za celou sezónu byl určitě v top třech forvardech celé extraligy.

A když se podíváte na aktuální kádr, třeba na hráče, které jste vedl vy, vypíchnete hokejistu, který podle vás ještě nenarazil na výkonnostní strop, který má na víc?
Určitě Venca Karabáček. Věřím, že to v sobě má. To je svým způsobem unikát. Je to někdo, kdo hokeji obětuje naprosto všechno, od stravy, přípravy, regeneraci. Je trochu s podivem, že za to není bodově více odměněn. Kdyby byl produktivní, mohlo by přijít více času na ledě. A pokud hráč produktivní není, je třeba, aby týmu přinesl něco navíc, extra. Venca potřebuje být v pohodě, aby se mu povedl vstup třeba jako v první lize, kdy přišel a hned v prvním utkání dal gól a vylétl. První rok byl v play-off a baráži jedním z hráčů, kteří táhli mančaft. Svou hru má postavenou na emocích, je ale třeba, aby je kontroloval. Ale věřím, že za jeho přístup se mu jednou té správné odměny dostane. To stejné je Bery (Martin Beránek), který tedy teď odešel do Boleslavi.

Předpokládám, že jste v kontaktu s Jaroslavem Modrým?
Máme vynikající vztah. Párkrát jsme si v sezóně zavolali, čas jsme si našli hlavně v reprezentačních přestávkách. Myslím, že tu odvedl výbornou práci, jeho první sezóna v extralize a hned bronz, to by se našlo hodně trenérů, kteří by si s ním pozici rádi vyměnili. Správně zvolil systém na tým, který tu měl k dispozici a přineslo to ovoce. Ale Jardy si vážím především jako člověka, vím, jaký to byl spoluhráč, když jsme spolu hráli ve Philadephii, vím, jaký je to přítel.

V pondělí áčko Motoru odstartovalo přípravu na ledě.
Vím a půjdu se určitě na některý z tréninků podívat. Strašně mě baví být v Budějcích na zimáku, zase tu nějakou dobu nebudu, tak si to nenechám ujít. V přípravném období je pro mě i zajímavější vidět kontrolované tréninky různých trenérů než přípravné zápasy.

Pojďme se ještě vrátit k úplnému závěru vašeho tříletého angažmá, který neproběhl nejhladčeji, s vedením klubu jste si vyměnili i nějaké vzkazy přes média. Je to něco, co už čas zahojil, už jsou vztahy narovnány?
V životě nastanou situace, které se ti postupem času jeví jinak, nebo člověk pozná, že se mohly řešit úplně jinak. Je to určité ponaučení. Byli jsme si se Standou Bednaříkem zahrát tenis, sedli jsme si, spoustu věcí jsme si vyříkali. Při tom našem loučení padlo loni něco z každé strany, byl to trochu rozpačitý konec po tříletém cyklu, kdy dva a půl roku vše fungovalo na jedničku. Pak do toho ale zasáhl třeba i ten covid a opatření s tím spojená, jako absence fanoušků na stadionu, utahování opasků kvůli výpadkům příjmů. Tohle tomu všemu také nepomohlo. Jsme s Bednou přes dvacet let kamarádi, bydlíme od sebe kilometr vzdušnou čárou, něco jsme spolu prožili. Dodneška si pamatuji, jak jsem seděl u stolu při podpisu smlouvy a říkal, že podepisuju s tím, že se nezmění náš vztah se Standou mimo zimák. Můžu dnes už v klidu říct, že jsme si vše vyříkali, bylo to pro obě strany důležité. Motor je pro mě srdeční záležitost a vždycky bude, vždycky mu budu fandit. Mám to tak, že není dne, abych nepomyslel na tu mou třetí sezónu zde. Zda jsem postavil správný mančaft, zda jsem neudělal chybu v systému, co jsem mohl udělat jinak. Už jsme se o tom bavili loni, velkým mínusem bylo, že se nehrálo v postupové sezóně play-off, kdy jsem nemohl hráče vidět ve vypjatých momentech a třeba mohl zjistit, že na to nemají. Mám to jako každodenní zrcadlo. Ale to je škola života, i tímhle si musí trenér projít.