Mach podepsal novou smlouvu a chystá se už na 19. sezonu v Jihostroji

Podepsal jste novou smlouvu. Vzpomenete si pokolikáté v Jihostroji prodlužujete?
To už si asi nevzpomenu… (úsměv) První tři nebo čtyři roky jsem podepisoval novou smlouvu každý rok. Pak už jsem měl delší smlouvy třeba na dva nebo tři roky. Už to opravdu bude poněkolikáté.

Příští sezona bude už vaše devatenáctá v Českých Budějovicích. Co to pro vás znamená?
Je to srdeční záležitost k Jihostroji jako klubu a k tomuto městu obecně. Kdo by to byl býval čekal, když jsem sem tenkrát přijel s juniorským nároďákem na soustředění. Vůbec nic jsem nečekal a najednou za mnou přišel tehdejší manažer pan Čuda. Já jsem v tu dobu zrovna jednal s Duklou Liberec, ale nedohodli jsme se na podmínkách. Pro mě to byla skvělá šance zkusit něco nového, a hlavně jsem věděl, že Budějovice jsou špičkový klub, který vyhrává tituly. Přišel jsem sem ještě na gymnázium do posledního ročníku a vůbec jsem nečekal, že tady zůstanu takhle dlouho. Jsem za to strašně rád.

Nastal někdy moment, kdy jste řekl, že byste si dokázal představit odehrát v Jihostroji celou kariéru?
Ze začátku jsem to samozřejmě bral sezonu od sezony. Jako mladý kluk jsem měl ambice jít hrát co nejlepší ligu do zahraničí. První takový zlom nastal, když jsem tady začal studovat vysokou školu. To jsem věděl, že tady chci dodělat vysokou školu a pak uvidím, co bude. Podruhé mě tohle napadlo, když jsem si tady koupil byt a poznal svoji budoucí ženu. Pak se to stupňovalo – přišlo první dítě, druhé dítě, druhá vysoká škola – a to už jsem si říkal, že mě nikde nic lepšího nečeká. Myslím si, že jsem neudělal chybu.

V historickém žebříčku s devatenácti sezonami překonáte Petra Habadu, se kterým se dobře znáte. Proběhlo mezi vámi popichování na toto téma?
Naše parta bývalých spoluhráčů se schází jednou dvakrát do roka. Někdy minulý rok jsme se sešli na pivo, abychom se klasicky pobavili, jak pokračují naše životy. Právě Habi mi říkal: „Hele, ty máš smlouvu i na další rok, viď? Tak to už mě vyrovnáš. Ty jsi zatím asi jediný, kdo mě může překonat.“ Od té doby jsem o tom věděl a teď se jeho slova potvrdily.

Minulou sezonou jste Petra Habadu vyrovnal, teď se na čele historické tabulky osamostatníte. Byla i tohle pro vás motivace?
Nebudu lhát, člověk to vnímá. Navíc, když na to klub během této sezony vzpomenul. Vyšel ven žebříček hráčů, kdo a jak dlouho tady hrál. Samozřejmě mě těší, že jsem se tímhle krokem osamostatnil na čele.

A co takhle jubilejní dvacátá sezona v Jihostroji, ta by vás nelákala?
Teď už to budu brát sezonu od sezony podle toho, jak se budu cítit. Já si tak ze srandy občas říkám, proč nekončit mým osobním desátým titulem? Zatím jich mám osm, k devátému chyběl kousek. Pořád cítím pachuť po uplynulé sezoně, byli jsme hrozně blízko.

Takže příští sezonu devátý titul a ve vaší dvacáté sezoně váš osobní desátý?
(úsměv) Kdyby to takhle hezky vyšlo, tak by to bylo samozřejmě super, ale to se všechno teprve uvidí. Důležité je, že mám zatím pořád chuť do volejbalu a dokud mi vydrží zdraví, tak rád v Jihostroji zůstanu.

Zdraví vám celou kariéru drželo. V uplynulé sezoně vás ale potkala zlomenina kotníku, a navíc vám po sezoně končila smlouva. Měl jste myšlenky na to, že to může být vaše poslední sezona?
Jako první mi problesklo hlavou, že musím stihnout finále. Já jsem věřil týmu, že se do něj dostaneme. Někde vzadu to člověka hlodá a říká si, to musíš dát. Protože když ne, tak už třeba další sezona nebude. U některých hráčů může v těchto momentech nastat zlom v kariéře, když jim dojde, že už jim to za to úsilí nestojí, a ukončí kariéru. Já jsem si ale v tu chvíli vůbec nepřipouštěl, že už bych měl končit. Taky proto jsem co nejdříve absolvoval kontrolní rentgen, který měl rozhodnout o tom, jestli se moje zranění bude muset řešit operativně. Jakmile bylo jasné, že je vše v pořádku, tak jsem věděl, že se stihnu vrátit. Udělal jsem pro to všechno. Nakonec se to opravdu podařilo za pomoci našeho kondičáka a celé mojí rodiny. To nejdůležitější pro mě v tu dobu bylo moje zázemí doma. Manželka a děti mi poskytovaly maximální podporu a já jsem mohl dobře rehabilitovat. I klub mi vyšel ve všem vstříc, takže jsem rád, že se mi nakonec povedlo vrátit se už v semifinále play-off.

Krátce po porážce v pátém finálovém zápase jste řekl, že jste zklamaní, ale postupem času budete pyšní na to, jak jste se dokázali vrátit do série proti Karlovarsku ze stavu 0:2 na zápasy. Jak tedy nyní hodnotíte stříbrné medaile?
Moje pocity jsou pořád ještě takové všelijaké. Zhruba jednou za den si na to vzpomenu a řeknu si, že je to ohromná škoda. Takhle je to vždycky, když člověk skončí druhý, protože končí sezonu porážkou. Když jste třetí, máte lepší pocit, protože končíte sezonu vítězstvím. Končit sezonu porážkou je psychicky náročné. Pro mě je to i takový vnitřní osobní neúspěch. Tady v Jihostroji jsme trochu namlsaní, protože víceméně každá druhá sezona je titulová. Teď se to bohužel nepovedlo a nezbývá, než se o to víc snažit příští sezonu.

Je i po tolika mistrovských titulech chuť vyhrávat pořád stejná?
Vítězství se nikdy neomrzí. Nad všechny poháry a medaile bych povýšil atmosféru, kterou člověk zažívá po týmovém úspěchu. Dva dny se jede na neskutečné vlně euforie a člověk si to užívá plnými doušky. Když jsme před dvěma lety naposledy vybojovali titul, tak to bylo neskutečné. Tři tisíce fanoušků v hale, kteří to prožívali s námi. Medaile vám to může připomenout, ale tyhle zážitky už vám nikdo nevezme. To je ta největší motivace vyhrávat a důvod, proč sport dělám.

Ve vašich šestatřiceti letech jste patřil ve statistikách mezi nejlepší tři blokaře celé extraligy. Jak těžké je pro vás stále držet krok s mnohem mladšími blokaři?
Volejbalově jsem na tom pořád dobře, ale nejdůležitější pro mě je udržet se fyzicky v pohodě. Myslím si, že mám proti mladším klukům trochu výhodu v tom, že už si z volejbalu nedělám těžkou hlavu. Hraju už trochu na zkušenost, leckteré situace mám načtené, a i díky našim videopřípravám si dokážu dát do hlavy souvislosti. Jsou to třeba různé modelové situace, které během zápasu nastávají. Dokážu díky tomu předvídat, jak by se situace mohla odehrát, a z toho čerpám. Problém stíhat mladé hráče zatím nemám, za což jsme rád.

V příští sezoně se věkový průměr blokařů v Jihostroji sníží. Mluvilo s vámi vedení klubu o tom, že o to důležitější teď bude vaše role mentora?
Bavili jsme se o tom a já jsem moc rád, že budu moct klubu něco vrátit i v tomto směru. Budu se snažit jim předat, co jsem se naučil já od různých trenérů. Od každého trenéra si totiž člověk něco vezme. I ze cvičení, které mě třeba nezaujalo, jsem se snažil vzít něco, co si myslím, že je důležité. Musíme pořád sledovat trendy, protože volejbal se vyvíjí. Pro mě třeba nastal zlom někdy okolo sezony 2015/16. To, co mě učili celý život, najednou neplatilo a já jsem se musel moje řemeslo úplně přeučovat. Měl jsem to štěstí, že jsem byl zrovna v nároďáku, takže jsem na to měl dva měsíce během letní přestávky. Nebylo to jednoduché a srovnával jsem se s tím skoro celou sezonu. Doufám, že mladí kluci budou naslouchat a že jim budu moct být nápomocný k jejich růstu. Nakonec, všichni to děláme proto, že směřujeme za společným cílem.

Na čele blokařských statistik byl Slovák Krajčovič, Srb Nedeljkovič a zkušený mazák ve vaší osobě. Kde jsou mladí český blokaři? Nemáme obecně nedostatek mladých talentů na tomto postu?
Já si osobně myslím, že máme spoustu nadějných blokařů. Jedním z nich je náš odchovanec Pepa Polák. To nejdůležitější pro jejich růst je, že budou nasávat informace. Musí se chtít posouvat, protože přístup stylem „mně to takhle stačí, já to takhle hraju a nějak s tím sezonu odehraju“, je špatný. Musí být draví, chtít být nejlepší, někam se dostat, dávat si cíle. Třeba, že chtějí být oporou nároďáku nebo se do dvou let dostat do silného zahraničního klubu. To mi u některých blokařů chybí. Za poslední roky jsem viděl spoustu nadějných blokařů, kteří podle mě měli potenciál, ale postupem času zpohodlněli a zůstali tam, kde byli. Jediného, kterého bych vypíchl, je Adam Zajíček. Rozvinul svůj potenciál a teď je oporou nároďáku. Ale taky se třeba mohl dostat ještě někam dál.

Říká se, že se česká extraliga každou sezonu zkvalitňuje. Je to tak i z vašeho pohledu?
Určitě to tak je a je to tím, že do české extraligy přichází čím dál více zahraničních hráčů. Bohužel český volejbal nemá tolik kvalitních hráčů, aby mohl postavit deset týmů z Čechů. Klíčové posty, jako je třeba nahrávač, prostě nemáme. Kdo měl kvalitu, tak odešel do zahraničí. Tím, že doplňujeme extraligu kvalitními hráči ze zahraničí, tady vzniká poměrně velká konkurence. Tohle konkurenční prostředí pak nutí mladší hráče a ty, kteří už byli příliš spokojení, prát se o svoje místo. To je podle mě klíč k tomu, že si extraliga drží výbornou kvalitu a týmy mají možnost poměřit se i s evropskými mančafty.

V Jihostroji je vyhlášená parta, která funguje díky nastoleným pravidlům, na jejichž dodržování dohlížíte právě vy. Prozraďte, jak se vše vyvinulo?
Když jsem začínal, tak platila jasná hierarchie starý – mladý. Mladí hráči se vždycky starali o chod týmu, aby starší nemuseli dofoukávat balony, postavit síť a podobně. Když jsem přišel do Budějovic, tak tohle tady bylo nastolené a fungovalo to. Prvních šest sedm let jsem taky natahoval síť a uklízel balony. Pak jsem se dostal do pozice staršího a my, kteří jsme spolu vyrůstali v tomhle mazáckém drilu, jsme vymysleli, že každý v týmu bude mít nějakou funkci. Funkce se rozdělují podle toho, jak je kdo starý, a tedy kolik odpovědnosti na něj může tým vložit. To máte jako v domácnosti. Třeba když dítě dospěje do nějakého věku, tak mu řeknete, že už je dost staré a bude vynášet koš. Nějak takhle funguje organismus u nás v týmu. Na fungování se dbá tak, že když někdo neplní svoji funkci nebo nedodržuje pravidla, tak zaplatí větší či menší obnos do týmové kasy. Všichni víme, proč to děláme. A na konci sezony si za to můžeme koupit nějaké to pivo a pečené žebro.

Jaké přestupky jako týmový pokladník obvykle řešíte?
Základem celé „píny“ jsou pozdní příchody. Ty se řeší každý den. Všichni musí dodržovat časy tréninků, odjezdů, aby se na někoho nemuselo čekat. Co minuta, to nějaký obnos. Potom jsou to rozhovory do novin, do televize, fotky v novinách. Třetí nejčastější je neplnění povinností. Někdy dojde i k závažnějším prohřeškům, které se řeší v rámci rady starších.

Vím, že občas řešíte i kurióznější přestupky. Inspiroval jste se někde?
Jednou jsme se v nároďáku úplně náhodou sešli tři nebo čtyři „pínaři“ z různých týmů. Tak jsme si začali sdělovat takové špíčky, kdo a co má v „píně“. Dost jsem se o tom bavil i s mým bráchou, který tehdy působil v Ústí. Některé věci byly opravdu úsměvné a hodně jsme se navzájem inspirovali. Určité doplnění vlastně probíhá neustále. Je třeba, aby byly peníze, když je během sezony něco potřeba zařídit nebo koupit. Třeba jsme si díky tomu mohli dovolit pořídit kávovar, který hojně využíváme a jsme za něj strašně rádi.

Můžete prozradit, v jaké relaci se pokuty pohybují?
Nejvyšší pokutu jsme vybrali v horizontu do dvou tisíc, ale to už byly i nějaké shody náhod a okolností, které vyplynuly tak, že už se muselo sáhnout k horšímu postihu. Nejsme jako kluci z hokeje nebo fotbalu. Pár let zpátky byly zveřejněné jejich klubové kasy a bylo tam třeba narození syna za pět tisíc, dcery za deset… Takhle to u nás opravdu nefunguje. Když se někdo třeba ožení nebo se mu narodí dítě, tak se na něj naopak složíme a dostane příspěvek na plínky.

Kdo mívá nejvíce přestupků a kdo je naopak nejslušnější a nemusíte od něj nic vybírat?
Takhle vzorný je třeba náš masér Filip Hoch. Ten chudák každý měsíc platí takzvaného skrblíka, což je paušální částka za to, že je člověk naprosto dochvilný a má všechno v pořádku. Z hráčů mu sekunduje Ondra Piskáček, který je taky hodně vzorný. Na druhé straně jsou hlavně hráči, kteří bývají více vidět v médiích. Mezi takové patří Petr Michálek, který platí často.

Jak na tato týmová pravidla reagují cizinci, kteří něco takového vidí poprvé?
Je hrozně důležité jim hned na začátku vysvětlit, proč se to dělá, a seznámit je se všemi pravidly. Za celé moje působení jsem se asi jen jednou nebo dvakrát setkal s nevolí podřídit se tomuto systému, kdy hráči dávali peníze s odporem. Vybírat peníze od někoho, kdo není přesvědčený o tom, že to je správné, pak netěší ani mě. Ale to byla opravdu výjimka.

Vychováváte si v týmu někoho, kdo by mohl postupem času vaši funkci převzít?
V poslední sezoně se mi při mém zranění osvědčil Petr Michálek. Zjistil jsem, že dokáže vybrat víc než já. (smích) Možná to je tím, že já jsem za ta léta už poměrně hodný a úplně striktně nelpím na některých věcech. Petr se toho zhostil na sto procent, takže uvidíme příští rok. Třeba už svoji funkci předám. Upřímně se na to už chystám, protože je to zátěž.

Zrovna Petr Michálek, o kterém jste říkal, že platí nejvíce…
Udělat kozla zahradníkem je někdy nejlepší volba. (úsměv)

Tenhle systém dává základ skvělé partě v Jihostroji. Nebojíte se ale, že nepřetrvá, až se zkušení hráči z jádra týmu rozloučí s kariérou?
Je pravda, že z našeho pevného jádra každý rok někdo odejde. Hlavním stavebním kamenem je masér Filip Hoch, který tým drží pohromadě, a když je třeba, dokáže si vzít slovo. Umí být i ostrý, setřást nás z hrušky a vrátit tým zpátky na zem. Podle mě je důležité, aby tady pokračovalo dál, co se za posledních řekněme dvacet let budovalo. Nejsem úplně přesvědčený, že pokud by časem nastala nějaká anarchie nebo převaha hráčů, kteří by se proti systému chtěli postavit, že to bude fungovat.

Učíte na vysoké škole volejbal. Znamená to, že by vás výhledově lákala trenérská dráha?
Zatím jsem o tom dopodrobna nepřemýšlel. Samozřejmě jsem studium směřoval k tomu, že by to tak mohlo být. Dodělal jsem specializaci volejbal, takže mám nejvyšší trenérskou licenci. Až čas ukáže, jestli se bude nebo nebude hodit.

Máte po sezoně vůbec chuť do volejbalu, nebo si potřebujete spíše vyčistit hlavu?
Teď si hlavně potřebuju trochu oddechnout od volejbalu. Kdyby mi dneska někdo řekl, pojď hrát, tak řeknu, že nechci. Čistím si hlavu doma s rodinou a pracuju okolo baráku. Loni jsem to měl podobně – první měsíc nebo dva jsem na volejbal neměl pomyšlení, ale jak se blížil začátek sezony, tak mě začaly svrbět ruce. Už mi zase chyběl balon a těšil jsem se. Takže si myslím, že to zase přijde a chuť do sezony se co nejrychleji vrátí. Až přijdou nové plány na léto, tak se budu udržovat, abych úplně nezlenivěl a byl dobře připraven na další sezonu.