Ročníků maratonu v garáži může být tolik, dokud bude stát budova, říká jednatel klubu Šimek

Letos jste běžel už desátý ročník maratonu v podzemí. Jako jeden z mála jste absolvoval všechny od založení. Jak jste si ho užil?
Dobře, protože jsem měl radost z toho, že mám všech 10 ročníků tohoto závodu. To je docela výjimečné, i když nejsem sám. Je nás celkem pět, kdo mají všechny. Tento závod běží každý rok přes 100 závodníků, ne každému se však podaří zaběhnout si ho každoročně. Ne, že by neměli čas nebo chuť, ale na maraton musíš být dobře připravený, což v lednu není jednoduché, zvláště když je pravá zima a špatně se venku trénuje. Mezi maratonskými běžci je totiž i velká fluktuace. Spousta lidí si jej zaběhne jednou za život nebo jich absolvuje i několik v roce, ale hodně málo lidí to zvládne po delší časové období.

Bylo na něm něco, co vás i přes tolik účastí ještě dokáže překvapit nebo už jste na všechno připravený?
Letos to nebylo zrovna překvapení příjemné. Běželi jsme 64 kol, já měl plán držet do 32. kola volné tempo a pak zrychlit. To se mi podařilo a od 33. kola jsem zrychloval. Šlo to dobře, měl jsem sílu i rychlost. Bavilo mě to a měl jsem radost, jak to utíká. Podcenil jsem ale v závěru doplňování energie a tekutin a čtyři kola před cílem na mě dolehla velká krize, asi jako když dojde v autě benzín. Nějak jsem to už dokroužil, ale těch 64 kol bylo na mě v tu chvíli maximum, další bych už neuběhl.

Který z těch ročníků byl pro vás osobně nejlepší?
Nejlepší pro mě byl asi rok minulý. Ten byl pro mě také velmi sváteční. Běžel jsem totiž svůj padesátý maraton. To je meta, v kterou jsem při běžeckých začátcích v roce 2003, kdy jsem uběhnul první maratón, vůbec nedoufal. Měl jsem velmi tajný sem, že uběhnu 10 maratónů, nakonec z toho byla loni padesátka a teď už jich mám 53. Minulý rok byl také speciální z hlediska mého věku, dovršil jsem 50 let a tak se mi ty padesátky moc hezky sešly.

V čem vůbec vidíte výhody tohoto maratonu pro běžce?
Obrovská výhoda tohoto závodu je, že běžíme v teple. Teplota bývá mezi 10 až 15 stupni. Vůbec nám tam navíc nefouká a to jsou prostě podmínky, které v naší republice v zimních měsících venku nikdy nebudou. Ten závod by nemělo cenu dělat ani na jaře, v létě či na podzim, ale v lednu je to paráda. Vždyť za běháním v teple se dá prakticky jen odletět nebo odjet do teplých krajin. Nepočítám-li pár teplých hal po republice pro výkonnostní běžce. Velkou výhodou jsou i ta kolečka. V každém kole je k dispozici občerstvovací stanice, každých 600 metrů občerstvení, to je také unikátní, to na jiných maratonech není. Také se na trati neustále potkáváš s těmi nejrychlejšími, to také nikde nezažiješ. Já to v posledních letech dělám tak, že si tak jedno z pěti koleček dám velmi rychle s někým dobrým. Zrychlím a držím se ho zuby nehty. 600 metrů se to dá vydržet i s těmi nejlepšími, zvedne ti to sebevědomí, uděláš si radost, pak je nutné zase pár koleček zpomalit a nabrat síly, ale za tu chvíli mi to stojí.

A v čem jsou nevýhody?
Myslím, že těch nevýhod je minimum. Na první pohled to vypadá, že máme problém s výškou stropu. Já měřím 198 centimetrů a mám to tak akorát. Běžec nad dva metry by se už asi opravdu bouchal hlavou o požární trysky a elektrické rozvody. Na ten nízký strop si ale každý během několika kol zvykne a vlastně to pak vůbec žádný problém není. Další nevýhodou jsou četné zatáčky, během závodu jich je více jak pět set a to vypadá jako obrovské číslo. Jsou běžci, co to nemají moc rádi, neboť to úplně dobře nezvládnou jejich kolena a kotníky a také mají třeba mnohem více puchýřů než z klasického rovného závodu. Mě ale osobně ty zatáčky vůbec nevadí, nemá to kupodivu ani vliv na můj celkový čas. Z toho závodu mívám obdobný čas jako z jiných maratonů. Na ty zatáčky se dokonce i těším. Je to proto, že v zatáčce změníš směr pohybu a zapojíš trochu jiné svaly, takže ty unavené z těch mini rovinek si na pár vteřin malinko odpočinou a ten běh není tak jednotvárný jako v klasickém maratonu.

Mercury maraton je v rámci Česka specifický. Běžel jste už něco podobného?
Já dávám jednoznačně přednost závodům v přírodě, pokud možno mimo asfalt, takové se mi líbí nejvíce. Ale nějak moc si nevybírám, zpravidla si dám v zimě náš garážový maraton, pak na jaře Pražský maraton nebo maraton v Linci. V létě se věnuji triatlonům a na podzim si vyberu další jeden maraton nebo i více, ty bývají nejlepší, člověk má natrénováno z léta a počasí i teplota je zpravidla vhodná na běhání. V posledních letech jezdíme s naší běžeckou partou i po maratonech v zahraničí. Každý rok někam jinam. Říká se tomu maratónská turistika. Odběhneme si maraton a ještě si najdeme pár dní na prohlídku města a památek. To se mi líbí. Ale neběhám jen maratony, zpravidla odběhnu za rok 25 až 30 běžeckých závodů na kratší vzdálenosti. Pokud jde o nějaký podobný závod, tak uvnitř jsem už nic jiného neběžel, ale dvakrát jsem běžel maraton na dráze. To je podobné, jen těch koleček je více, musíte jich nakroutit 106.

Jaké je podle vás vůbec povědomí o tomhle závodě?
Jsme rádi, že minimálně v běžecké komunitě o nás docela povědomost je. A to nejen u nás, ale kupodivu i ve světě. Ze světa se několikrát ke mně dostala nějaká zmínka, že o nás píší a jsme bráni jako velká kuriozita. To nám ale nevadí. Stejně tak si jako „Budějčáci" už málo uvědomujeme, jaké raritní autobusové nádraží na střeše téže budovy, kde my běháme, máme. Už nám to přijde obvyklé, ale není tomu tak, je to velká zvláštnost a architekt, který tenkrát s tímto nápadem přišel a dotáhnul to do konce, zaslouží velkou pochvalu. Jsme rádi, že se nám každoročně hlásí běžci ze zahraničí a to závodu ani neděláme nikde žádnou reklamu a propagaci, ne že bychom nechtěli, ale v závalu jiných úkolů to nestíháme. Letos bylo přihlášeno 23 závodníků ze zahraničí, ne všichni dorazili, ale byli jako již tradičně od sousedů ze Slovenska, Německa, Rakouska, Polska, ale i ze Srbska a dokonce i Finska.

Letos Mercury maraton oslavil desáté výročí. Kolik ročníků ještě může přidat?
Rádi bychom co nejvíce. Teoreticky můžeme uspořádat tolik ročníků, kolik let bude stát budova. A záleží ještě na dvou faktorech. Musí být skupina lidí, kteří závod uspořádají. Není to organizačně příliš složité, ale nějakou práci to dá a potřebujeme k tomu malý pořadatelský tým, který se v den závodu a pár dní před ním i den po něm moc nezastaví. Další faktorem je, mít kde závod běhat. Budova Mercury centra není naše a bez pronájmu 2. podzemního podlaží a nějaké minimální vstřícnosti majitelů budovy závod neuděláte. V minulých letech jsme měli maximální podporu vedení Mercury centra, se závodem nám velmi pomáhali a závod brali za svůj a nebyl v tom jen nějaký reklamní kalkul. V minulém roce však Mercury centrum změnilo majitele a letošní ročník proběhnul s jejich výrazně menší podporou, to bychom chtěli do příště zlepšit. Pochvalu zaslouží určitě magistrát města. Rada města nás finančně podpořila a to nám zrovna letos hodně pomohlo. Myslím, že si radnice uvědomuje, že děláme tímto závodem dobré jméno našemu městu u nás v republice, ale i ve světě.