DRBNA BĚŽÍ: Tak jsme to poladili

Ještě bych se na moment vrátila k předchozímu dílu, ve kterém jsem popisovala únikové strategie mých spoluběžců. Trochu jsem se tam chvástala tím, že já žádnou strategii nemám. Ale opak byl pravdou. Řekněme si, že já jsem v tuto chvíli asi nejkreativnější ze všech. Kam se hrabe sebeubližování, fotbalový zápas nebo státnice, které máme mimochodem úspěšně za sebou! 

Já jsem si prosím na posledních pár dní objednala (ne úplně dobrovolně) růst moudráku. Což je, řekněme si to upřímně, celkem nepříjemná záležitost. Zvláště pak pokud před sebou máte pravděpodobně největší závod svého života. Co jsem si teda ale zapomněla objednat k tomu, je ta moudrost. Zub sice bolí, ale moudrost nikde. Snad to do soboty přijde.

ČTĚTE TAKÉ: DRBNA BĚŽÍ: Únikové strategie

A teď k těm podstatným informacím. Konečně ladíme naše outfity a vypadá to teda na velkou parádu. Tílka a trika jsou potištěna, podkolenky připraveny, všechno ladí.Pokud se tedy čirou náhodou stane, že nesplníme svůj cíl, a to zaběhnout celou trať pod dvě hodiny, budeme prostě aspoň fešáci k pohledání. 

Samozřejmě by to nebylo jen tak, kdyby ale kluci neměli nějaké připomínky. Natištěné logo a nápis na triku se jim nějak nezdá. Ale jak říká Dita, která vše ochotně zařizovala (a ještě aby ne, když nás do toho namontovala), už jsme si všichni zvykli, že jim prostě jen tak něco nevoní. Pokud to nejsou pivní buřty v Masných krámech a nebo samotné pivo. My s Nikčou jsme nadšené a v kanceláři jsme dneska pobíhaly v podkolenkách a běžeckých tílkách. Samozřejmě ne jen v tomhle, aby nedošlo k nějakému nedorozumění. Po sérii selfíček, boomerangů a slow motion záběrů jsme se rozhodly být i užitečné a vyfotily jsme pro vás parádní drbňáckou úvodní fotku. Kromě tílek a podkolenek jsme od Dity dostali ještě něco. Luxusní pandí škrabošky. To prý abychom se na závod skvěle vyspali. Děkujeme!

Ještě bych se tady chtěla zmínit o jedné věci, která mě od tohoto týdne trápí a hluboce mne ranila. Během závodu mohou běžci mávat do speciální kamery, která přenáší záběry přímo do televize. Skoro už jsem si připravovala ten nejlepší americký úsměv jaký kdy tenhle svět viděl, dokud jsem nezjistila, že kamera je na pátém a půltém kilometru. S bolestí v srdci tedy oznamuji, že nebudu v televizi, protože moje trať končí na pátém kilometru. Smutný příběh.

A tak je to tady. Fakt běžíme. Snad to všichni přežijeme ve zdraví. A přijďte nám fandit!