Dal si pivo a kývl na cestu do Compostely. Na kole pak František Turek ujel 2 749 kilometrů

Co stálo za vznikem myšlenky vyrazit na kole do Španělska?
To je zdlouhavý příběh, ale řeknu jeho kratší variantu (úsměv). Před šesti lety jsem byl v luhačovických lázních. Jel jsem za kamarádem na Slovensku a na jedné cestě jsem potkal chlapa, který na mě začal mávat, abych zastavil. Ptal jsem se ho, o co jde… a on se rovnou zeptal, jestli s ním nechci vyrazit do Compostely. Já se začal smát, protože jsme se nikdy neviděli. Tak jsem se ho ptal, co ho k tomu vedlo. Říkal, že viděl zdatného cyklistu a usoudil, že bych byl ten pravý na cestu. Byl jsem na kole v plné polní, takže jsem měl kolo s vybavením na několik dní. Zašli jsme si sednout na pivo. Dozvěděl jsem se, že to byl mimo jiné bývalý letec v důchodu. V kostce mi řekl plán a musím uznat, že to měl promyšlené. Řekl jsem mu, že se potkáme další víkend, abychom se trochu poznali. Kvůli technické chybě ve spojení jsme se ale už nepotkali.

Pak přišla nabídka tady doma znovu u piva a já to vzal tak, že ta Compostela je mi asi souzena. Já věděl, že mě čeká přes 2 500 kilometrů, ale jinak jsem trasu neřešil. Měl jsem jen sportovní vizi s daným cílem. I tak jsem se ale trochu obával různých faktorů jako zdravotní stav, defekty nebo počasí. Jelikož ale jsem takový jaký jsem, tak jsem tyhle faktory odsunul až na druhou kolej a soustředil se jen na sportovní cíl.

Jeli jste i přes Švýcarsko? Kudy cesta vedla?
Do Švýcarska jsme také zavítali. Jeli jsme přes něj asi půl dne. V kostce řeknu to, že všude, kde jsme jeli, byli úžasní řidiči. Tohle bych klidně zvěčnil zlatým písmem. Bylo krásné, jak v zahraničí jsou řidiči ohleduplní k cyklistům a u nás jezdí po silnicích… to se dá prostě těžko říct. Kdo tam nebyl, nepochopí. U nás jezdí jako dobytek. Jinak cesta vedla ještě přes Německo, Francii a pochopitelně Španělsko.

Které krásy přírody vás po cestě nejvíce zaujaly?
Zmíním asi dvě nejhezčí místa. První bylo kousek od Mnichova, kde jsme jeli kolem krásného vodopádu. A druhé místo musím zmínit Bodamské jezero v Alpách. Tam je to fantazie. Prostě nádhera ve všech směrech. Míjeli jsme jednu scenérii za druhou a tenhle úsek jsem si opravdu užíval.

Zážitky byly i při hledání noclehů. Bylo to dost na divoko, protože jsme kromě prvních pěti nocí, které byly domluvené, spali, kde se dalo. Po cestě jsme našli plno chaloupek, co jsou na prodej a jsou odemčené. Tu kolnička, ba i podkrovní půdička a tak podobně. Čili čundrák, když prší, potřebuje střechu nad hlavou a je v pohodě. Pak může spát na slámě či na betonu.

Deníčky si vedete ze všech svých cest?
Dá se to tak říct. Takhle alespoň můžu zalistovat a vzpomenout si. Za 10 let plno věcí člověk zapomene, ale já si na to mohu alespoň vzpomenout díky svým zápisníkům.

Cesta byla dle plánu nebo jste museli improvizovat?
Trasu jsme jeli podle plánu. Ale do Compostely jsme přijeli daleko dřív, než jsme plánovali.

V průměru jste jeli 100 kilometrů každý den? Měli jste nějakou pauzu, že jste třeba jeden den zůstali v dané lokalitě?
To ne. Každý den jsme jeli a průměrný nájezd byl přes 100 kilometrů. Oddech jsme si dali až v cíli. Měli jsme náskok a chtěli jsme si to tam prohlédnout. Maximálně nás po cestě na pár hodin zdržely deště.

Co defekty? Kola vydržela?
Jo. Jen jednou jsem musel měnit lanko u přehazovačky. To je brnkačka na 30 minut. Naštěstí jsme ani jednou nepíchli nebo neměli jiný problém.

Stravu jste měli vyřešenou na několik dní nebo jste ji řešili podle situace?
Stravu jsme měli vyřešenou výborně (úsměv). Na kole jsem měl vzadu cedulku velikosti A4, kde bylo napsáno Compostela. Plus jsem měl za kolem českou vlajku. Takže plno aut na nás houkalo, protože to byli Češi a lidé obecně se k nám jinak chovali, protože když viděli nápis, tak pochopili, že jsme poutníci. Na dva dny jsme měli základní zásobu jídla a pak jsme si jídlo kupovali podle dané situace. V deníčku mám napsáno, kolik jídla jsme celkem potřebovali.

V deníčcích si píšete i takovéto drobnosti? Co tam máte dále?
Budu mít knížku a materiálů mám opravdu hodně. Píši si tam i spaní a další zajímavosti. Po prvních pěti nocích, kdy jsme měli spaní domluvené a měli jsme postele, tak ostatní bylo, jak jsem zmiňoval, na divoko. Spali jsme například ve skladišti, na slámě, v seníku… (úsměv).

To zní jako velké dobrodružství… které bylo nejdivočejší?
Ano, je. Časem si přečtu třeba konírna a už si vzpomenu, kde to bylo a jaké to bylo. Opravdu divoká byla dvě přespání. Na co nezapomenu, je „správcová“, jak jsem nazval jednu osobu, která asi hlídala objekt. To byla naše v pořadí patnáctá noc. Vrátil jsem se z obhlídky a kolega mi říká, že je to špatné, že je tam nějaká ženská, která se o nás zajímá. Sedli jsme na kola a asi dva kilometry to celé objeli, aby nám dala pokoj a zmizela. Jenže ona nás asi prokoukla a znovu nás našla (úsměv). Něco francouzsky na nás spustila, ale vůbec jsme jí nerozuměli.

Volali jsme proto do Česka jedné známé, co francouzsky umí, aby nám poradila, o co jde. Nějak jsme se domluvili na tom, že si můžeme postavit na určitém místě stan. Když odešla, říkal jsem kolegovi, že na stan kašleme, protože už mám nedaleko připravenou jednu boudičku. Přejeli jsme tam, ale snad do 15 minut nás tam zase načapala (úsměv). Po další rozmluvě ale asi uznala, že se chceme hlavně schovat před deštěm a mávla rukou a odešla.

Další příběh mám z noci před tím, kdy jsme chtěli přenocovat v jedné skoro neobydlené vsi. Večer jsem se šel ještě projít a najednou dost drsně přijelo auto a hned jsem si říkal, že jdou po mě. Nebyl to žádný policista, ale nějaký chlap v civilu. Vysvětloval jsem mu, že jedu do Compostely. On se sebral a odjel. Vrátil jsem se do kolny, kde jsme spali a najednou se spustil ohňostroj. Říkali jsme si, že buď jde o akt vítání, čemuž nevěřím, nebo okolí upozorňovali na cizáky. Naštěstí to další dohru nemělo.

Celkem jste ujel kolik kilometrů? A za jak dlouho?
Bylo to zhruba 2 749 kilometrů a jeli jsme to 24 dní. Zpátky letecky.

Je to největší extrém, co jste absolvoval? Nebo už máte něco podobného za sebou?
Ne, tohle bylo nejdelší, co jsem jel. Neberu to jako extrém, ale jako krásný příběh… třeba s kamarády mapujeme republiku a nedávno jsem byl ve Velké Bíteši. Ráno jsem sedl na kolo a večer jsem tam byl. A takhle to občas mám. Baví mě to. Člověk musí mít cíl a pak neřeší až tak okolnosti.

Vy jste sportovec od mala, že? Čemu jste se věnoval?
Hrál jsem fotbal a dodnes hraji stolní tenis za Borovany.

Fotbal jste ale nehrál na krajské úrovni. Prozraďte, kde jste působil.
Nejvyšší soutěž jsem hrál třetí ligu. Chvíli jsem koketoval i s druhou nejvyšší soutěží a přechodu do Prahy, ale nakonec jsem zůstal v budějckém Dynamu. Bohužel jsem s fotbalem musel úplně skončit kvůli operaci páteře ve 30 letech. Bylo to příliš brzo. Fotbal je fotbal… na kole jsou sice úžasné zážitky a nevadí mi, že jedu sám. Ale gól z kola nikdy člověk nedá... A pohled na ten zelenej plac (zamyšlení), to je opojení. Fotbal byl pro mě na prvním místě a v srdci mi zůstal pořád.