Jiří Faktor: Oslavy padesáti let jihočeského karate budou jedinečnou událostí

Padesát let TJ Karate České Budějovice. Jaké jsou vaše pocity?
Je to velká událost. Za ty roky se odehrálo mnoho věcí, které nám všem, co jsme se na rozvoji karate podíleli, ovlivnily život. Už jen ten vývoj od dávných časů, kdy jsme si sami šili kimona… (úsměv) Člověk vzpomíná nostalgicky a rád, byla to krásná doba. Takže pocity jsou dobré! Karate je jako jiné sporty, dává i bere, ale za sebe mohu říct, že to vidím jen pozitivně.

Těšíte se na oslavy na Sokoláku?
Těším, bude to velké a hezké! Doufám, že vše vyjde podle plánu a že přijdou všechny věkové kategorie. Mimo jiné budou oceněni nejúspěšnější závodníci, ale i lidé, kteří to tady kdysi dávno zakládali. Bude to první setkání takhle velkého rozsahu. Starší karatisté už dnes třeba nemají takový přehled, neví, jak na tom aktuálně tento sport je. Na místě uvidí ukázky, budou si moci přečíst různé materiály, popovídají si. Každý si udělá obrázek, i široká veřejnost, která se s karate třeba teprve seznamuje. Možná zaujme i lidi, kteří nad ním dosud neuvažovali. Celkově se dá říct, že se jedná o významnou událost v propagaci karate.

A potkáváte se ještě s lidmi, se kterými jste kdysi českobudějovické karate budoval?
Pořád jsem předseda Jihočeského svazu karate, takže se celkově s lidmi z této oblasti setkávám. Ale rád se setkávám právě i se staršími kolegy. Mimochodem karate se dá rozdělit na sportovní a vnitřní, které se stále cvičí a studuje. To je moje cesta, stejně tak jako mnohých ostatních.

Co znamená vnitřní karate?
Že cvičíte pro sebe. Sice pořád urputně, ovšem už nejde o medaile, diplomy a podobně. Cílem je zlepšení zdraví a kondice. Dělám to takhle pořád, nikdy jsem nepřestal. Baví mě, že jsou lidé, kteří trénují i v 70 či 80 letech. Že jsou stále aktivní. Mám to tak stejně, je to pro mě cesta, která nikdy neskončí.

Stál jste takřka u zrodu TJ Karate České Budějovice. Můžete na začátky lehce zavzpomínat?
Na úplném začátku byl Jaroslav Hlaváček, který jezdil trénovat k bratrům Kolářům do Prahy, přičemž postupně s sebou vozil i další lidi. Trénoval u sebe doma ve sklepě. To se psal konec 60. let. První bezejmenný klub pak vznikl na mechanizační škole na Rudolfovské. V roce 1973 se rozdělil na Sokola a TJ Karate České Budějovice, které založil Václav Liška. To byly prvopočátky karate v Jihočeském kraji. Osobně jsem se přidal v roce 1976. Musím říct, že mi dělá radost, že Hlaváček i Liška potvrdili svou účast na oslavách. Těším se na ně!

Jaké tehdy karate bylo ve srovnání s dneškem?
Když jsme začínali, bylo karate tvrdší, kontaktní, neměli jsme ani nějaké větší chrániče. Dnes už především děti nesmějí mít žádný kontakt, což je podle mě největší změna. Stal se z toho inteligentní sport, který vyžaduje určitý cit. Je to ale zároveň sport, který se velmi rychle vyvíjí, pravidla se každý rok mění… opravdu rychlý vlak!

TJ Karate České Budějovice je stále ve špičkové kondici. Dělá vám radost, jak se mu daří?
Dělá. Klub jsem před lety předal dceři Dominice a Mírovi Hýskovi a udělal jsem dobře. Deset let jsem byl na periferním oddílu v Boršově nad Vltavou a z vpovzdálí je sledoval a pomáhal jim, což činím dodnes. Odvedli opravdu moc práce, je úžasné, kam až to dotáhli. Ale obecně musím říct, že je Jihočeský kraj velmi silný. Tři nejlepší oddíly z hlediska počtu medailí na posledním MČR jsou odsud – TJ Karate České Budějovice, Fight Club a SK Karate Český Krumlov. Jinými slovy – karate u nás na jihu děláme dobře.

Vy osobně máte na kontě mnoho úspěchů, ale také různých ocenění. Je nějaké, kterého si považujete nejvíc?
Já na tohle moc nejsem. (úsměv) Ani nevím, kolikrát jsem byl mistrem republiky a co velkého jsem vyhrál. Cením si toho, že v této oblasti pracuji takovou dobu, že jsem něčeho dosáhl a že jsem v osobách Dominiky a Míry vychoval generaci, která v tom pokračuje. A také že funguje celý Jihočeský kraj. Toho všeho si považuji víc než výher a medailí.

Tak jinak… Co vám naskočí v hlavě, když vás někdo nazve legendou?
Nemám to moc rád, protože se tak necítím. Nic mimořádného jsem nevykonal. Našel jsem něco, co mi pomáhá, co mi dalo zaměstnání, přineslo přátele, zážitky, cestování… a to je skvělé.