Pokusit se zajít na úplnou hranici svých možností, mnohdy až daleko za ní. O to se uplynulou sobotu pokusilo více než 1400 sportovních nadšenců při prvním ročníku extrémního běhu Army run v České republice, který se konal poblíž Černé v Pošumaví a ve vojenském újezdu Boletice.
Větší skupina běžců byla přihlášena na kratší trasu Civil měřící deset kilometrů, odvážnější účastníci si chtěli sáhnout na dno svých sil při běhu na šestnáctikilometrové trase označené jako Army. Nebyl to ale ledajaký běh. Na každý kilometr vycházela jedna překážka, kterou museli všichni zdolat. Pokud to už předem vzdali, anebo to nedokázali, museli na místě udělat dvacet kliků.
„S myšlenkou uspořádat Army run v Čechách přišel před dvěma roky Pavel Hanžl, když si o něm přečetl v jednom americkém magazínu. Zaujalo ho to, dal se dohromady s Martinem Liškou a společně přišli za mnou, protože do té doby nic neorganizovali. A já jsem je potom přivedl do Černé v Pošumaví,“ popsal zrod myšlenky uspořádat Army run v České republice šéf produkce Michal Rolčík.
Ten jako místní rodák využil znalosti okolí a nabídl oběma hlavním organizátorům lokalitu u Lipna jako vhodnou pro pořádání takové akce. „Prostory mi přišly pro takový extrémní závod ideální. Už jenom díky tomu, že se nacházíme v poměrně velké nadmořské výšce a rána už bývají chladná, což se dneska potvrdilo. Profil trasy znám od malička, rád jsem tudy jezdil na kole. A propojení s vojenským újezdem se krásně nabízelo,“ odpověděl v sobotu dopoledne Rolčík na otázku, proč se závod konal zrovna tady.
Přihlásit se mohl kdokoliv. Muži, ženy, aktivní sportovci nebo dokonce i vojenští profesionálové. Hned čtyři týmy postavili chrudimští výsadkáři, pro které po drsných misích v Afghánistánu nebyla takhle sportovní výzva až takovým oříškem, jako pro některé civilisty. Všichni do jednoho ale bojovali se zatnutými zuby až do posledních metrů a cílem neproběhlo jen kolem dvou stovek běžců.
Běh byl přitom to snazší, co závodníky na trase potkalo. Dopředu ale prakticky netušili, co je vlastně čeká. Plazili se po zemi pod ostnatým drátem, šplhali po laně do výšky pěti metrů, brodili se potokem nebo hlubokým blátem, současně jim dobrovolní hasiči stříkali proud vody do obličeje, přenášeli kládu, přelézali schody z balíků slámy, lezli po kolenou v odpadové rouře, kudy tekla ledová voda, nebo se snažili vyhnout nekompromisní palbě z paintballové zbraně.
„Skvělá organizace, perfektní překážky, samotný běh většinou lesem. Podél trasy nás povzbuzovala spousta kamarádů. Už teď vím, že pokud bude tahle akce i příští rok, a hlavně nebudu mít žádné zdravotní problémy, jdu do toho znovu,“ chrlil ze sebe bezprostřední pocity Michal Flöring z nedaleké Horní Plané, jenž díky času 1 hodina 39 minut a 48 sekund obsadil skvělé 29. místo. Celou Army trasu absolvoval po boku svého kamaráda Karla Krále, který nakonec doběhl jen několik sekund před ním. Konečné výsledky se ale nevyhlašovaly. Vítězem byl každý, kdo dorazil do cíle.
Podle spousty běžců, kteří se vydali na delší 16kilometrovou trať, bylo nejnáročnější plazení se v bahně pod ostnatým drátem. „Nejdřív jsi běžel bažinou, kde ses po kolena propadal, hned jsi zalehl a plazil se čtyřicet metrů. Když jsem na těch ostnáčích viděl trsy vlasů... nic moc. Následovalo zhruba 300metrové stoupání do kopce, tam jsi dostal masku na obličej a znova běžel do ostrého kopce, kde po tobě střílel ve zhruba padesátimetrovém pásmu odstřelovač z paintballové pistole. Musel jsi běžet co nejrychleji, abys dostal co nejmíň ran. Docela to bolelo, navíc v té masce se strašně špatně dýchalo. Tam jsme si s Karlem sáhli opravdu na dno!“ popisoval Michal Flöring.
Kratší desetikilometrová trať Civil byla k běžcům o hodně přívětivější. Nezažili zdaleka tolik bláta, bolestivé zásahy paintballovými kuličkami ani plazení se pod ostnatým drátem. I tak si snad všichni odvezli domů nezapomenutelné zážitky a dobrý pocit z podaného sportovního výkonu.
„Bylo to hrozně těžké, dobrý závod, hezká trať. Nikdy jsem nic podobného nezažil. Netěžší bylo skákat žabáky do kopce, fakt masakr. I když jsem si třikrát sáhnul na dno, vzdát jsem určitě nechtěl,“ podělil se o své zážitky krátce po doběhu do cíle Pavel Pečenka z jihočeského Velešína.
„Dělej, to dáš!“ řval na Hedviku Matyšťákovou z Prahy její přítel, aby ji vyhecoval k co nejlepším výkonům. A ona to opravdu dala! „Trať super, překážky taky. Žabáky jsem vzdala. Nebaví mě a nechtěla jsem se na nich vysílit, tak jsem radši dělala kliky. Příští rok poběžím šestnáct kilometrů,“ dodala odhodlaně sympatická blondýnka, která byla jednou z několika desítek odvážných žen na trati.
První ročník Army runu se neobešel bez drobných organizačních komplikací. Účastníci by sami stáli o důslednější kontrolu plnění jednotlivých překážek nebo přísnější potrestání těch, kteří se jim vyhnuli. Dokonce s odkazem na další podobné extrémní závody by někteří také přivítali náročnější trať. V cíli ale převažovaly kladné ohlasy, které pořadatele dostatečně namotivovaly do další práce.
„Z kritiky si samozřejmě bereme ponaučení, aby byl příští ročník zase o velký kus lepší a dostáli jsme svého hesla, že je to ‚Závod, co má koule‘. Je ale otázka, jestli se bude konat zase v Černé. Jednáme s Armádou České republiky o možnosti využití jiných vojenských prostorů. Zatím je ale předčasné dělat jakékoliv závěry. Jsme rádi, že se letošní Army run obešel bez vážnějších zranění a lidi si to tady užili,“ dodal na závěr za organizátory Michal Rolčík.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
