Milí přátelé, dnes jsme si připravili povídání o posledních okamžicích života dvou významných mužů. Mužů, kteří se výrazně zasloužili o rozkvět našeho města. Prvním je Carl von Hardtmuth a druhým je hrabě Olivier Lamezan-Salins.

Mám rád a obdivuji, když syn jde ve stopách svého otce. Tradice je tradice. Musím ale začít od začátku. V Budějovicích máme řadu věžních hodin. Denně se díváme na Černou věž, na Bílou věž nebo na radnici a zjišťujeme, zda jdeme včas nebo máme zpoždění. Je to totiž rychlejší než vytahovat mobilní telefon.

V našem seriálu se obvykle pohybujeme v dohledu Černé věže. Tentokrát jsme ale udělali výjimku. Nalákal jsem Milana na velmi starý smírčí kámen, který připomíná násilnou smrt budějovického mečíře Šimona Nitzky, který byl zavražděn v noci ze 3. na 4. října 1577. Pokud byste ho chtěli vidět i vy, musíte vyjet z Budějovic směrem na Trhové Sviny. Projedete Strážkovicemi a asi po kilometru vjedete do nevelkého lesíka. Na levé straně je malé přírodní parkoviště. Zde zastavte a pokračujte lesem směrem z kopce. Po 50 metrech jste u cíle.

Poblíž Budějovic je zahrada, ve které stál více než deset let zakrytý plachtou čtyřkolový Velorex 435. A tam chátral a chátral, až z něj zbyla pouhá troska. Okolo zahrady občas šel Jiří Kódl, který každoročně přemlouval majitele, aby mu vrak malého automobilu prodal. Čtyřkolový Velorex je totiž mnohem vzácnější než ten tříkolový, který si pamatujeme z filmu Vrchní prchni. Čtyřkolek bylo vyrobeno pouze 1380 kusů, kdežto tříkolek desetkrát více. Nakonec byl pan Kódl úspěšný a auto bylo jeho za 300 korun.

Milí přátelé, budějovických zajímavostí. O našem městě se říká, že jsme město cyklistů. To je pravda. Jaká ale byla omezení pro cyklisty na přelomu minulého století? Vše bylo velmi striktní. Jak se říkalo „Ordnung musí být“.

Jsou lidé, ke kterým pojmete sympatie v okamžiku, kdy je vidíte. Mně se toto nestává často, ale při návštěvě sochaře, kameníka, řezbáře zkrátka uměleckého všeuměla Matouše Holého jsem sympatie pocítil hned. Začnu ale od začátku.

Vážení přátelé, před měsícem jsme na Drbně uveřejnili článek o popravčích místech v Českých Budějovicích. Možná, že ještě zajímavější je historie popravčího místa, které je mezi Českými Budějovicemi a Hlubokou.

Dnes jsem se byl podívat v radniční síni na výstavě, která je tematicky zaměřená na park Na Sadech. Již když otevřete dveře, upoutá vaši pozornost socha Josefa II. Je to tedy spíše kamenný podstavec a na něm je umístěna v nadživotní velikosti bronzová busta mocnáře. Když přijdete blíže, poznáte, že se jedná o maketu, která je vyrobena z drceného vápence, prolitého pryskyřicí. Zasloužili se o ni studenti Střední uměleckoprůmyslové školy sv. Anežky České v Krumlově. Celkem ji vyráběli 6 měsíců a celý model váží více než 200 kg. Parádní práce. Jaký byl ale osud originálu?

O smutném osudu Jiřího Ganse jsme v našem seriálu psali 30. září 2017. V posledním odstavci článku jsem tehdy napsal: „Na domě, ve kterém Jiří Gans bydlel, se budeme snažit umístit pamětní desku, aby jeho smutný životní osud nebyl zapomenut. Snad se nám podaří získat souhlas od všech spoluvlastníků nemovitosti. Jeden hlas již určitě máme. Milan Binder má ve stejném domě ateliér.“ Milan nepolevil a po dvou letech pamětní desku spolu se svými spolubydlícími odhalil. Nápis, který je na ní napsán, je prostý a dojemný: „V TOMTO DOMĚ ŽIL JIŘÍ GANS, SLUŠNÝ ČLOVĚK UTRÁPENÝ KOMUNISTY“. Z mého pohledu je ale cenné i to, že na tuto vzpomínku nebyly vypsány žádné dotace, žádná podpora od města nebo kraje. Prostě slušní lidé ze Smetanky se složili a konali. Děkuji jim za to.

Naší českobudějovickou vazební věznici, která sídlí v Justičním paláci na břehu Malše, zná asi každý. Samozřejmě, že většina z nás ji zná pouze zvenku. Jen poměrně málo lidí bylo vevnitř na exkurzi, a ještě méně z nás tam pobylo i delší dobu. Jak to ale bylo s vězni v našem městě v dávné i nedávné minulosti?