Z Kambodži je už silná a sebevědomá fena, která v životě dokáže všechno, co jen bude chtít. Pokud jí neřeknu, že nesmí. To pak musím doufat, že to neudělá. Kamina totiž začala hárat. Zjistili jsme to tak, že se na našem bílém gauči objevily přes noc červené tečky. Příliš milé zjištění to nebylo, ale zároveň máme gauč naštěstí z koženky, takže jsme ty tečky hned umyli a Kamile jsme koupili kalhotky, aby nekydala všude, kde chodí.

Na konci školního roku, kdy mají děcka známky uzavřeny, učitelé vymýšlejí, co všechno by mohly děcka ve škole dělat, aby se ten zbývající týden nenudily a aby měly nějakej program do té doby, než se jim bude moct oficiálně dát vysvědčení. Nastal tudíž čas chození se školou do kina, ježdění na výlety a dělání akcí jako třeba „Den zvířátek“ anebo „Den s knihou.“ Den s knihou uspořádala i jedna základní škola.

Na tyhle dny jsem se těšil od doby, co jsem Kambodžu poprvé přinesl domů. Je to tu, tráva a obilí už jsou vysoký tak, že v nich pes může řádit, až chvílemi vypadá jak delfín na tripu. Sice je od toho Kamina ošlehaná jak prase a má z toho trochu vyrážku, ale když skáče, je nejšťastnější psík na světě.

Na životě se štěnětem je bezva, že spoustu věcí musí udělat úplně poprvé. Sice je pak opakuje už docela samozřejmě, ale když tu danou věc udělá poprvé, tak je to prostě něco z čeho má člověk radost. Ať už vidíte, jak váš pes poprvé kadí, běží, sedí, zůstane na místě nebo dává pac, je to super.

Přijdu si takhle na oběd domů z práce a v obýváku se nachází několik roztrhaných knížek. Tituly, které Kambodža prolistovala, se válely před knihovničkou, ale většina z nich byla ještě v pohodě čitelná. Takže jsem Kamině vynadal, že takhle se s krásnou literaturou nezachází, cáry papíru jsem vyhodil a salátová vydání knih schoval zpátky do knihovničky.

Lidi se mě docela často ptají, co je vlastně Kambodža za rasu. Jelikož jsme si pro ni byli u městských policajtů ve Šternberku, moc nevím, co se z ní vyklube, ale pro lidi mám pár teorií, které jim předkládám podle toho, jak jsou mi sympatičtí.

Kambodža má už něco přes půl roku. Dávno přestala být tím roztomilým štěndem, za kterým se na ulici otočil úplně každej a myslím, že s ní trochu začíná mlátit puberta.

Posledních deset týdnů jsem s Kambodžou chodil do školy. Měla různý předměty jako třeba sedni, ke mně, přines, nesmiš si brat pamlsek ze země, ignoruj ten pamlsek a poslouchej mě, a tak dále. Deset týdnů je za námi, Kambodža vystudovala a zúčastnila se slavnostní promoce.

Chtěl jsem vám naordinovat další várku milého lehkého čtení o krásné mladé fence Kambodži, která je velice roztomilá. Je ještě nevycválaná a člověk má tendenci odpouštět jí chyby a nešvary. Dneska mě ale naštvala, takže jsem ji zmlátil, až jí vypadl zub.

Kambodža je už velké děvče. Roste jako z vody, má za sebou už všechna očkování a pan doktor nám při posledním očkování nabízel psí známku v hodnotě čtyřiceti korun, kterou jsme mohli mít, pokud bychom zaplatili čtyřicet korun. Jelikož jsem člověk spořivý a mám pod čepicí, nabídku pana doktora jsem odmítl a fikaně jsem si řekl, že raději nechám někde vyrobit krásnou psí známku, kde bude vše potřebné srozumitelně napsáno.