GLOSA: Město by nemělo kupovat neúspěšné podnikatelské projekty. Ani od slavných sportovců…

Těch příběhů je víc než dost. O tom, že být slavným sportovcem automaticky neznamená být výborným podnikatelem, by se daly napsat romány. A měly by všechny společnou dějovou linku - zajímavou myšlenku s obchodním potenciálem, naivní podnikatelské představy, bídnou matematiku a tuze špatný konec. I v případě Pouzarova zimního stadionu, atraktivně lokalizovaného objektu u největších českobudějovických sídlišť, zřejmě pokulhávala hlavně ekonomika tohoto smělého podnikatelského záměru, neboť na nezájem příznivců bruslení všeho druhu si hala rozhodně nemůže stěžovat.

Jasně že platí, že kdo nic nedělá, nic nezkazí - podnikání není rýsování, problém se vyskytnout může… Co by se ale vyskytovat nemělo? Že do jakýchkoliv neúspěšných podnikatelských projektů investuje stát, potažmo město, peníze daňových poplatníků. Úkolem státní správy a samosprávy je zajišťovat nutnou administrativu v kontaktu subjektů veřejného a soukromého sektoru, případně zajišťovat takové služby, které trhy (podnikatelé) nedokáží zajistit sami. Mezi ně určitě patří veřejná obrana nebo veřejné osvětlení v parku, u kterých je obtížné identifikovat konkrétní klientelu a donutit ji k placení. U zimního stadionu nic takového neplatí. Proč? Jasně dokážu identifikovat klienta a dokážu jej také donutit zaplatit tím, že jej - v případě nezaplacení - vyloučím ze spotřeby. Protože existuje možnost, aby sportoviště nabízel soukromý sektor, neexistuje jediný důvod, proč by to měly dělat stát nebo město. Státní správa ani samospráva zkrátka nemají mít v popisu práce podnikatelskou činnost. Neumí to, chybí jim správná motivace a z důvodu neomezeného přístupu do peněženek daňových poplatníků prakticky nemohou zkrachovat. Ani zaklínadla o „veřejném zájmu“ a prázdné floskule typu „děti si nemají kde hrát“ nebo „sport je zdravý“ v případě Pouzarovy haly neobstojí.

Vsadím se totiž, že i bez pomoci města by hokejisté o „Pouzarovu“ halu nepřišli. Pokud podnikatel neplní závazky, dojde k zabavení majetku a jeho následné dražbě. Jasně, vydražená cena sotva stačí k pokrytí všech závazků neúspěšného podnikatele (to je riziko podnikání toho, kdo neumí počítat, bohužel), ale zato vytvoří dobré výchozí podmínky pro následovníka v podnikatelském projektu. Pokud by České Budějovice horlivě neschválily zaplatit za Pouzarova aktiva 71 milionů Kč z našich daní, jistě by se v případné dražbě našel někdo, kdo by za halu zaplatil z vlastní kapsy, byť možná řádově méně, a začal by ji následně provozovat ve standardním režimu. To je kapitalismus.

Zvolené řešení dělá z provozu zimního stadionu další politikum. Město asi najme pár dalších úředníků, město bude vybírat nájemce, město bude pořádat kontroly, město bude sestavovat představenstva, město bude obsazovat politiky do dozorčí rady… Stát bobtná, daňový poplatník platí. Co přijde dál? Prodejny oblečení? Pekárny? Knihkupectví? Lékárny? Garáže? Formulku „ve veřejném zájmu“ je možné hledat úplně všude.

My, daňoví poplatníci, bychom však měli trvat na tom, aby orgány státní správy ani samosprávy svou činností nedublovaly podnikatele. Čím dřív se politici naučí říkat: „Jasně, pane XXX, určitě paní YYY, chápeme, že jste zkrachoval/a a máte dluhy, ale s tím bohužel my politici nemůžeme nic dělat. Tohle bohužel není v naší agendě…“, tím dříve započne tolik nezbytná reforma veřejných financí v České republice.