Komplex bílé hole jsem zažil. Bezpečnost je ale prostě přednější, říká Aleš Klabouch

Od narození trápí Aleše Klaboucha dvě postižení. „Mám poškozené obě sítnice, vidím pouze zdravým zbytkem. Znamená to, že vidím jen určitý úhel. Mám takové trubicovité vidění, takže koukám stranou a osobu před sebou vidím jen mlhavě. Ještě k tomu mám šeroslepost, což znamená, že ve tmě a šeru vidím hodně málo, skoro vůbec. Nemám sice černou tmu, ale mám takovou tu šedočernou tmu s pavučinami,“ popisuje.

Handicapem sice trpí od narození, projevovat se začal ale až po několika letech. „Začalo to až v dospělosti, zhruba kolem 14 let. Psychicky se s tím člověk srovnává velice těžko, lidem z našich řad to trvá třeba i dva roky. Na začátku si totiž nechcete připustit, že to omezení je dost velké, nechcete používat kompenzační pomůcku (bílá hůl pozn. redakce),“ vysvětluje.

Sám si také prošel obdobím, kdy si nechtěl svůj handicap připustit. „Říkám tomu komplex bílé hole. Člověk si to ale uvědomí, jakmile se mu něco přihodí, třeba když spadne do jámy nebo, jako se stalo mně, porazíte na ulici malé dítě. Viděl jsem maminku, ale dítě už ne. Potom člověk musí odhodit obavy co na to řekne okolí. Bezpečnost je prostě přednější,“ popisuje.

Člověk, který se s takovým handicapem narodí, to má podle Aleše Klaboucha „jednodušší“ v tom, že nic jiného nepoznal. Mohlo by se tedy zdát, že oslepnout v průběhu života je mnohem horší. Podle Aleše tomu tak ale být nemusí. „Máte hroznou výhodu v tom, že si umíte určité věci představit, protože už jste je viděl,“ vysvětluje.

„Nejdůležitější je pro mě sluch“

Pokud člověk přijde o jeden ze svých smyslů, musí ho umět nahradit jiným. Pro Aleše Klaboucha je nejdůležitější sluch. „Na ten spoléhám asi nejvíc. Samozřejmě potom zbytek zraku a hmat.“

Když ale selžou všechny způsoby, kterými se Aleš ve městě orientuje, nebojí se zavolat o pomoc třeba městské policii. „Policie tady v Budějcích je velice ochotná. Mám dobrou zkušenost i s policií v Jindřichově Hradci. V Praze už je to horší a nejlepší zkušenost mám v Pelhřimově, kde mě několikrát zachraňovali,“ usmívá se.

Samozřejmě se setkává i s tím, že mu lidí nabízí pomoc na ulici. „Důležité je, aby se vás člověk zeptal, jestli pomoc potřebujete. Nemůže vás z ničeho nic začít tahat přes ulici. Někde se vás zeptá z deseti půlka a někde se vás nezeptá nikdo. Za těch devatenáct let co chodím, tak musím říct, že se to zlepšuje,“ hodnotí Aleš a dodává.

„Věci se musí dělat tak, aby byly funkční, ne jen aby se líbily“

Sám přiznává, že úřadům v Budějcích občas pije krev. „Chci, aby se věci dělaly tak, že je uživatel s nějakým pohybovým či jiným omezením, může používat tak, jak potřebuje. Věci se musí dělat, aby byly funkční, ne aby se jen vizuálně líbily. To je pak na nic,“ popisuje.

Zhruba od roku 2007 se snaží upozorňovat na věci, které jsou ve městě pro nevidomé lidi špatně. „Snažím se třeba vkládat do příprav nových staveb, aby se tam na tyto lidi také myslelo, protože bohužel v Budějcích máme pět až šest staveb veřejného typu, které jsou nedostatečně upravené pro pohyb člověka na vozíčku nebo pro zrakově postižené. Za 12 let jsme se nedopracovali k nějakému adekvátnímu výsledku, i když se snažíme to nějak změnit,“ říká trochu smutně.

Velkým problémem jsou podle něj například cedule, které mají obchodníci u svých provozoven, nebo předzahrádky. „Někteří obchodníci si neuvědomí, že když vám dají ceduli ke zdi, což je pro mě vodící linie, tak já ji buď shodím nebo se o ní omlátím. Pokud má ostré hrany, tak se o ní můžu i zranit. Druhá věc jsou potom předzahrádky. Ty nám pohyb po náměstí opravdu ztěžují,“ upozorňuje.

Pozitivně ale naopak hodnotí například zvukové označníky na autobusových zastávkách. „Musím říct, že jsme možná jedno z mála měst, které tuto věc mají. Když pominu, že to má určité mouchy, je fajn, že si člověk přijde s vysílačkou k panelu a zjistí, jaké autobusy v horizontu třeba hodiny pojedou,“ kvituje.