Očima studenta: Jirsík patří studentům

Říká se, že se na Jirsíkově gymnáziu roznáší lízátka s hezkým vzkazem na tyčce držící červenou sladkost, ale jen málokdo tomu na první dobrou dokáže uvěřit. Uvěřit dokáže, až když jedno sám obdrží. Zírá pak na to jako na zázrak; jak tak leží na lavici jako němá připomínka studentského života na gymnáziu. Žák by se pak jenom marně sháněl po kantorovi, který by toho byl příčinou. Všichni by mu připomněli sladký den svatého Valentýna, a tudíž Lízátkový den – ryze studentskou akci. Člověku pak nezbývá nic jiného než jednoduše žasnout nad kreativitou studentů, zdánlivě obyčejných, ale ve své podstatě naprosto jedinečných.

O Jirsíkových schodech už se toho napsalo mnoho. Schodiště prostupující školou a spojující všechny její části do jednoho velkého tepajícího organismu snad ani nemůže být neznámé. Mnohokrát do roka se stane dějištěm nespočtu událostí; počínaje vernisážemi maleb a výtvorů šikovných studentů a žáků, které po budově instaluje sebevědomá profesorka ztělesňující samotnou podstatu umění, ploužící se okázalým krokem s přirozenou vírou v nadanost a talent svých svěřenců. Schody poskytnou pódium pro všechny árie školního sboru, kdy rozechvělé hlasivky prosytí i ty nejzazší kouty. A kde jinde by se měl připomenout sedmnáctý listopad zvoněním klíčů, než právě tam? Každoroční připomínání sametové revoluce je už u Jirsíka tradicí.

Každodenní hra na klavír. 

Co v nás dřímá, může ukázat i tradiční autorské čtení v kavárně, kdy se několik dobře píšících studentů odhodlá vystoupit se svými díly a dát tak na odiv práce, které by jinak zůstaly v šuplíku. To je vždycky velká událost, protože káva obyčejně při podobných akcích teče proudem takovým stylem, že by byla schopna dopovat armádu po mnoho týdnů.

Množství vypité kávy je však málem zanedbatelné vedle laviny popcornu, který se sype během Filmohraní. Je vzrušující strávit večer v místnostech, kde se běžně přednáší fascinující fakta o spalovacích motorech či rovnici o třiatřiceti neznámých, dívat se na filmy a přespat v samém srdci školy. (Legenda říká, že pak v opuštěných nejvyšších patrech bloudí krvavý duch mrtvé jeptišky. Ale zatím ji nikdo neviděl.)

Ach, a jistě – Vánoční akademie. Předvánoční mánie, která ovládne všechny třídy a jemně je přinutí předvést nějaké nacvičené číslo pro potěchu zbytku školy, je už sama o sobě málem světoznámá.

V neposlední řadě je nepokrytou výhodou Jirsíkova gymnázia nabídka široké škály možností vycestování do zahraničí. Sám jsem se podíval do Paříže takřka za pakatel, nebo v rámci exkurze do slovenských Tater. Takové události jsou vždycky skvělé. Své udělá už jen pohled na profesora, který se normálně po škole nepohybuje jinak než v upnutém saku, jak si to štráduje po horách v podkolenkách a větrovce.

Součástí výuky je i robotika.

Jednou v roce si přijdou na své i milovníci pikniků a pečení. Takoví mohou odhodit stud a předvést svůj um během Snídaně v trávě, vyhrát v mezitřídní soutěži o nejlepší moučník a vkročit do dějin s nehynoucí slávou. Ale jedlíci nemusí zoufat, na své si přijdou i během Perníčkového dne, kdy si mohou osladit život a vybrat z více jak osmi set kusů napečeného cukroví (a to bez nadsázky, koho by napadlo, že sedm kilo těsta bude nakonec příliš?).

Na Jirsíkovo gymnázium samozřejmě nechodí jen jedlíci, cukráři, spisovatelé, muzikanti či malíři, ale snad každý obor existující na tomto světě má svého zástupce v Jirsíkových řadách. Hrnčíři v keramické dílně, horolezci na lezecké stěně, programátoři u počítačů… Proto je vždy krása procházet se po chodbách školy a míjet vrstevníky s vědomím, že se jednou o nich bezpochyby dozvím velké věci.